Kardinál Parolin: Přítomnost křesťanů na Blízkém východě je zásadní

Andrea Tornielli

„Rád bych znovu zdůraznil tento ustavující rozměr křesťanské přítomnosti...“. Státní sekretář kardinál Pietro Parolin při své nedávné návštěvě Jordánska předsedal dlouhé a slavnostní liturgii při zasvěcení nového kostela latinského patriarchátu, který stojí na místě, kde byl pokřtěn Ježíš. Zúčastnilo se jí více než šest tisíc věřících, z nichž mnozí nenašli místo uvnitř kostela. Bylo to znamení vitality a naděje. To je také příležitostí k zamyšlení nad tím, co se děje ve světě, počínaje slovy, která papež František 9. ledna adresoval diplomatickému sboru.

Jsme v Jordánsku, ve Svaté zemi, na místě Ježíšova křtu, které bylo ještě před několika desetiletími minovým polem. Nedaleko odtud se vede válka, rozpoutaná útoky Hamásu, za kterou platí krví a ničením především civilisté, zejména v Gaze. Jaké poselství byste nám mohl předat?

Byla to velmi krásná a dobře zorganizovaná oslava, ale především to byla oslava velké naděje. A to nikoliv proto, že je dnes klišé mluvit o naději, v tomto jubilejním roce věnovaném tomuto tématu. Poselství, které z tohoto dne může vzejít, je podle mého názoru právě toto: v regionu sužovaném tolika konflikty, rozervaném tolika napětími, to bylo kdysi podminované území a nyní je to prostor dobře obdělávané půdy. To samo o sobě je znamením naděje: skutečně, jak říká prorok, kopí se mohou změnit ve vinařské nože, zbraně se mohou stát nástroji míru. Důvodem k naději je také velká a živá účast lidu. Existují živé síly a křesťanství může také s Boží milostí pomoci najít cesty k řešení současných konfliktů.

Jordánsko je státem, kde křesťanská menšina žije asimilovaně a cítí se součástí této země. V jiných případech tomu tak bohužel není. Jaká je dnes role křesťanů na Blízkém východě?

Křesťané jsou v těchto zemích přítomni od nepaměti, nadále jsou plnohodnotnou a právoplatnou součástí blízkovýchodních států a společností, i když bohužel všechny události dávné i nedávné minulosti a současnosti svědčí ve prospěch jejich odchodu, a proto početně křesťanské komunity ve všech zemích řídnou. Rád bych zdůraznil tento konstitutivní rozměr křesťanské přítomnosti: arabský znamená také křesťanský, protože v těchto zemích existuje křesťanské společenství, které má kořeny v minulosti. Chtěl bych proto zdůraznit tento základní a ustavující rozměr křesťanské přítomnosti. Křesťané, kteří jsou konstitutivní součástí, mohou přispívat ve všech oblastech. Jak také papež mnohokrát řekl, Blízký východ bez křesťanů by byl chudším Blízkým východem, chyběl by zde projev, který je v samotné realitě tohoto regionu zásadní.

Jste znepokojen vývojem situace v Sýrii?

Četl jsem pozitivní prohlášení, která zazněla a která jdou směrem, v nějž papež doufal ve svém projevu k diplomatickému sboru: doufejme, že pro Sýrii může začít nová doba, v níž budou mít všichni občané stejná práva a výsady. Což je koncept občanství, který Svatý stolec navrhuje také pro všechny země: všichni občané jsou si rovni, mají stejná práva a stejné povinnosti před zákonem. Upřímně doufáme, že tato potvrzení budou dodržena, a že tedy budou chráněna také práva menšin a práva křesťanů.

Právě před dvěma dny se po dvou letech konečně uskutečnila volba libanonského prezidenta. Jaký je to signál?

Myslím, že je to pozitivní znamení. V průběhu těchto dvou let jsme vždy tvrdili, že je to důležité pro zachování kontinuity a trvání země, jak je nakonfigurována, tedy - abych použil slavnou větu svatého Jana Pavla II. jako „země, která je poselstvím“ - země, kde spolu koexistuje sociální, politická a náboženská rozmanitost. Vždy jsme zastávali názor, že v první řadě je třeba zajistit prezidentský úřad, tj. posílit instituce. Je to tedy znamení naděje. Skutečně doufáme, že tyto volby znamenají pro Libanon novou etapu, v níž se všechny politické síly spojí, najdou společnou řeč a budou pracovat pro dobro celé země a především pro ty reformy, které tato země nezbytně potřebuje.

Mohl byste připomenout některou z nich?

Například poskytnutí spravedlnosti obětem a rodinným příslušníkům výbuchu v bejrútském přístavu a nalezení ztracené ekonomické stability, která v zemi způsobila mnoho chudoby a utrpení. Je dobře, že se podařilo zvolit prezidenta.

Během své nedávné cesty do Lucemburska a Belgie papež František s odkazem na válečné situace vyzval k „čestnému jednání“ a „čestným kompromisům“. Proč je dnes tak obtížné vyjednávat s cílem dosáhnout kompromisu? Proč se zdá, že diplomacie je němá? Mám na mysli zejména probíhající konflikt v srdci křesťanské Evropy mezi Ruskem a Ukrajinou...

Skutečně vyvolává velký smutek, že už nejsme schopni vyjednávat a že, jak se říká, převládá „právo síly“ nad „silou práva“. I papež ve svém projevu k diplomatickému sboru evokoval různé příčiny této situace a vysvětlil, že panuje atmosféra nedůvěry a vzájemného strachu, která vytváří stále větší polarizaci mezi státy a mezi společenstvími a brání hledání společných řešení. Právě na tom bych chtěl trvat: chybí důvěra. K vyjednávání, k dialogu je zapotřebí minimální důvěra v druhého. A potřebujete také další aspekt, který papež zdůraznil: schopnost vyjít ze sebe, vstoupit do pohledu partnera rozhovoru, kterým v tomto případě může být protivník nebo nepřítel. Je zapotřebí schopnost vyjít si vstříc, pochopit nebo alespoň brát vážně důvody toho druhého. To jsou důvody, proč je dnes velmi obtížné vyjednávat. K tomu přistupuje - a i na to papež narážel - krize institucí pověřených dialogem, které se zrodily právě proto, aby jej podporovaly, tedy mezinárodních organizací: dnes je pro ně obtížné pokračovat ve výkonu role, kterou byly schopny plnit bezprostředně po druhé světové válce. Existuje mnoho dalších příčin, ale řekl bych, že pro mě je to právě tato.

Papež totiž ve svém projevu k diplomatickému sboru odsoudil riziko postupu „klubové“ mentality, která způsobuje, že raději hovoříme jen s těmi, kteří už smýšlejí jako my. František opakovaně připomněl ducha Helsinek: co znamená dnes?

Duch Helsinek je právě překonání této mentality. Ocitli jsme se v rozděleném světě, ve světě protikladů, rozděleném na dva bloky. Dnes se možná tyto „kluby“ rozdrobily a zmnožily. A svým způsobem to možná bylo jednodušší, když existovaly jen dva bloky. Helsinský duch je právě duchem někoho, kdo překročil kategorii nepřítele a dokázal najít společnou řeč i s těmi, kteří nesmýšlejí jako on. Helsinky představují tuto schopnost překročit svůj vlastní pohled nebo ho považovat za jedinečný a výlučný a přijmout i to, že existují i jiné pohledy, které jsou legitimní a které lze smířit i s mým, samozřejmě za předpokladu, že se i já něčeho vzdám. Zde je zdravý kompromis. Další charakteristikou vyjednávání by měla být také schopnost směřovat ke kompromisu s cílem překonat konflikt.

Co v tomto smyslu znamená výraz „spravedlivý mír“?

Spravedlivý mír podle mého názoru znamená mír, který se opírá o mezinárodní právo a deklarace OSN. Jedná se o nástroje, které má mezinárodní společenství k dispozici pro regulaci vztahů mezi zeměmi a mezi společenstvími států. Z křesťanského hlediska pak víme, co je to spravedlnost v jejích různých aspektech, ale řekl bych, že v zásadě „spravedlivý mír“ znamená mír, který je adekvátní mezinárodnímu právu a jeho pravidlům.

Jan Pavel II. napsal, že není míru bez spravedlnosti a není spravedlnosti bez odpuštění...

V křesťanském myšlení spravedlnost neznamená jen dát každému to, co mu náleží podle distributivní spravedlnosti, ale je to spravedlnost, kterou vyvolává sám Ježíš, vyšší spravedlnost, která se stává láskou a odpuštěním vůči druhým. Papež František před diplomatickým sborem hovořil o diplomacii odpuštění. Tato pasáž je velmi krásná právě proto, že evokuje schopnost jít nad rámec prostých požadavků spravedlnosti.

Prozatímní dohoda o jmenování nových biskupů v Číně je stále v centru kontroverzí vyvolávaných jak na politicko-mezinárodním poli, tak na poli církevním: někteří ji prezentují jako kapitulaci. Jaký je její pravý význam?

Je logické, že k tomu může dojít tváří v tvář tak složité situaci, jakou je ta čínská, která vychází z obzvláště obtížné historie. Názory mohou být také velmi rozdílné. Stále říkám: nezaráží mě, že existují lidé, kteří si myslí něco jiného, protože věří, že existují i jiná řešení. Ze strany Svatého stolce panovalo přesvědčení, že právě toto je nejúčinnější řešení: začít dialog od jedné z otázek, která je na stole. Jednou z těch nejdůležitějších a také nejobtížnějších byla právě otázka jmenování biskupů. Domnívám se, že dohoda o jmenování biskupů navrhuje v podstatě dvě věci, které postupují pomalu - občas se objevují i určité zpětné kroky - správným směrem, a sice to, že všichni biskupové jsou ve společenství s papežem. To je pro katolickou církev zásadní. Je to ne vždy úspěšný pokus o jednotu v církvi překonáním rozdílů a zajištěním určité normalizace v životě církve. Samozřejmě neexistuje žádné „zázračné“ řešení, ale řešení, které navrhuje cestu. Cestu pomalou a nesnadnou, která však, jak se mi zdá, přináší jisté ovoce, které možná ještě není vidět, ale které jistě přinese větší plody s tím, jak poroste důvěra a schopnost dialogu mezi stranami.

Takže i v tomto případě jsou důvody k naději...

Věřím, že ano, jsou důvody k naději. Papež ve svém projevu k diplomatickému sboru hovořil o diplomacii trpělivosti. Domnívám se, že v tomto případě více než v jiných, ale možná obecně, musíme mít schopnost trpělivosti, k níž nás vyzval už apoštol Jakub: Podívejte se na rolníka, který seje a pak trpělivě čeká, až přijdou deště, sníh a semeno přinese plody. Domnívám se, že i v této oblasti, stejně jako v mnoha dalších oblastech života, musíme mít tuto schopnost dívat se dál než na okamžité výsledky. Bohužel jsme rovněž otroky okamžitých výsledků. Domnívám se, že mnohé z reakcí, které jste zmínil, jsou také způsobeny právě tímto zploštěním na přítomnost, bez schopnosti podívat se i do budoucnosti s ohledem na minulost a těžkosti, které jsme v minulosti zažili. Takže bez jakýchkoliv snadných iluzí - věřím, že nikdo si je nedělá v tomto smyslu - ale ano, s nadějí a odhodláním jít po této cestě kupředu a s Boží milostí to přinese očekávané ovoce.