Papežova novoroční promluva k velvyslancům: O diplomacii naděje

PAPEŽ FRANTIŠEK

Vaše Excelence, dámy a pánové,

dnes dopoledne se zde scházíme k setkání, které kromě svého institucionálního charakteru chce být především rodinným okamžikem: momentem, v němž se rodina národů symbolicky spojuje prostřednictvím vaší přítomnosti, aby si bratrsky popřála, zanechala sporů, které rozdělují, a raději znovu objevila to, co spojuje. Na začátku tohoto roku, který má pro katolickou církev zvláštní význam, má naše setkání výjimečnou symbolickou hodnotu, neboť samotným smyslem jubilea je „zastavit se“ v horečnatém shonu, který stále více charakterizuje každodenní život, osvěžit se a nasytit tím, co je skutečně podstatné: znovu objevit sami sebe jako Boží děti a bratry a sestry v Bohu, odpustit urážky, podpořit slabé a chudé, dát zemi odpočinout, uplatňovat spravedlnost a opět nalézt naději. K tomu jsou povoláni všichni, kdo slouží společnému dobru a vykonávají onu vysokou formu lásky – možná nejvyšší formu lásky, kterou je politika.

V tomto duchu vás vítám a především děkuji Jeho Excelenci velvyslanci Georgi Poulidesovi, děkanovi diplomatického sboru, za slova, jimiž se stal tlumočníkem vašich společných pocitů. Všechny vás srdečně vítám, vděčný za náklonnost a úctu, kterou vaše národy a vlády chovají k Apoštolskému stolci a kterou dobře reprezentujete. Svědčí o tom návštěvy více než třiceti hlav států a vlád, které jsem měl tu radost přijmout ve Vatikánu v roce 2024, stejně jako podpis Druhého dodatkového protokolu k Dohodě mezi Svatým stolcem a Burkinou Faso o právním postavení katolické církve v Burkině Faso a Dohody mezi Svatým stolcem a Českou republikou o některých právních záležitostech, podepsané v loňském roce. V říjnu loňského roku pak byla na další čtyři roky obnovena Prozatímní dohoda mezi Svatým stolcem a Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů, což je známkou přání pokračovat v uctivém a konstruktivním dialogu s ohledem na dobro katolické církve v této zemi a na dobro celého čínského lidu.

Pokud jde o mě, hodlal jsem tuto náklonnost opětovat svými nedávnými apoštolskými cestami, které mě zavedly do vzdálených zemí, jako je Indonésie, Papua-Nová Guinea, Východní Timor a Singapur, i do zemí bližších, jako je Belgie a Lucembursko, a konečně na Korsiku. Ačkoli jde samozřejmě o velmi odlišné skutečnosti, každá cesta je pro mě příležitostí setkat se a vést dialog s různými národy, kulturami a náboženskými zkušenostmi a přinést slovo povzbuzení a útěchy, zejména těm nejzranitelnějším. K těmto cestám se přidávají tři mé návštěvy italských měst Verona, Benátky a Terst.

Právě italským úřadům, národním i místním, bych chtěl na začátku tohoto jubilejního roku vyjádřit zvláštním způsobem svou vděčnost za úsilí, které vynaložily na přípravu Říma na jubileum. Neustálá práce v těchto měsících, která způsobila nemálo nepříjemností, je nyní odměněna zlepšením některých služeb a veřejných prostranství, takže si všichni, občané, poutníci i turisté, mohou ještě více užívat krásy Věčného města. Římanům, kteří jsou známí svou pohostinností, adresuji zvláštní myšlenku a děkuji jim za trpělivost, kterou měli v posledních měsících, a za trpělivost, kterou budou mít při přijetí mnoha návštěvníků, kteří přijedou. Rád bych také vyjádřil srdečné poděkování všem policistům, civilní obraně, zdravotnickým orgánům a dobrovolníkům, kteří každý den dělají vše pro to, aby zajistili bezpečnost a klidný průběh jubilea.

Vážení velvyslanci,

ve slovech proroka Izaiáše, která podle podání, jež nám předal evangelista Lukáš (4,16-21), Pán Ježíš učinil svými v nazaretské synagoze na počátku svého veřejného života, nacházíme ztělesněné nejen tajemství Vánoc, které jsme právě oslavili, ale také tajemství Jubilea, které prožíváme. Kristus přišel, „aby zvěstoval radostnou zprávu pokorným, obvázal ty, jimž puká srdce, oznámil zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásal Hospodinovo milostivé léto“ (Iz 61,1-2a).

Bohužel začínáme tento rok v době, kdy světem zmítají četné konflikty, větší i menší, více či méně známé, a také obnovení ohavných teroristických činů, jako byly ty, k nimž nedávno došlo v německém Magdeburgu a americkém New Orleansu.

Vidíme také, že v mnoha zemích jsou sociální a politické souvislosti vyostřené rostoucími kontrasty. Setkáváme se se stále více polarizovanými společnostmi, v nichž doutná všeobecný pocit strachu a nedůvěry v bližního a v budoucnost. K tomu přispívá neustálé vytváření a šíření falešných zpráv, které nejenže zkreslují realitu faktů, ale ve výsledku také pokřivují svědomí, vzbuzují falešné vnímání různých skutečností a vytvářejí atmosféru nedůvěry, která rozdmýchává nenávist, podkopává bezpečnost lidí a ohrožuje občanské soužití a stabilitu celých národů. Tragickým příkladem takového jednání jsou útoky na předsedu vlády Slovenské republiky a nově zvoleného prezidenta Spojených států amerických.

Tato atmosféra nejistoty podněcuje stavbu nových zdí a vytyčování nových hranic, zatímco jiné, jako například ta, která již více než padesát let rozděluje ostrov Kypr, a ta, která již více než sedmdesát let rozděluje Korejský poloostrov, zůstávají pevně na svém místě, rozdělují rodiny a přetínají domy i města ve dví. Moderní hranice se prohlašují za linie vymezující identitu, kde je různost důvodem k podezíravosti, nedůvěře a strachu: „To, co přichází odjinud, není spolehlivé, protože to neznáme, není nám to blízké, nepatří to do naší vesnice. [...] V důsledku toho se vytvářejí nové sebeobranné bariéry, takže už neexistuje svět a existuje jen 'můj' svět, a to do té míry, že mnozí přestávají být považováni za lidské bytosti s nezcizitelnou důstojností a stávají se prostě 'těmi'“ (encyklika Fratelli tutti, 3. října 2020, 27). Výraz hranice (italsky confine) paradoxně neoznačuje místo, které odděluje, ale spíše místo, které spojuje, „kde se ocitáme spolu“ (cum-finis), kde se můžeme setkat s druhým, poznat ho, vést s ním dialog.

Mým přáním do nového roku je, aby jubileum představovalo pro všechny, křesťany i nekřesťany, příležitost znovu promyslet také vztahy, které nás spojují jako lidské bytosti a politická společenství; překonat logiku konfrontace a přijmout místo ní logiku setkání; aby nás doba, která nás čeká, nezastihla jako zoufalé bloudící, ale jako poutníky naděje, tedy jako lidi a společenství na cestách, kteří se zavázali vytvářet mírovou budoucnost.

Na druhé straně, tváří v tvář stále reálnější hrozbě světové války, je posláním diplomacie podporovat dialog se všemi, včetně těch partnerů, kteří jsou považováni za „nepohodlnější“ nebo se nepovažují za oprávněné vyjednávat. Jedině tak lze zlomit okovy nenávisti a pomsty, které vězní, a zneškodnit munici lidského sobectví, pýchy a hrdosti, jež jsou kořenem každé bojovné vůle, která ničí.

Přinést chudým radostnou zvěst

V každé době a na každém místě člověka vždy lákala představa, že může být soběstačný, že si může vystačit sám a být strůjcem svého osudu. Kdykoli se nechá ovládnout touto domněnkou, zjistí, že je vnějšími událostmi a okolnostmi donucen zjistit, že je slabý a bezmocný, chudý a potřebný, sužovaný duchovními i hmotnými nesnázemi. Jinými slovy, zjišťuje, že je nešťastný a potřebuje někoho, kdo by ho z jeho bídy vytáhl.

V naší době je mnoho bídy. Nikdy předtím lidstvo nezažilo takový pokrok, rozvoj a bohatství a snad nikdy předtím se neocitlo tak osamělé a ztracené jako dnes, kdy nezřídka dává přednost domácím mazlíčkům před dětmi. Je naléhavě zapotřebí přijmout hlásání radostné zvěsti. Hlásání, které nám v křesťanské perspektivě nabízí Bůh o vánoční noci! Nositelem zvěstování naděje a pravdy se však může stát každý - i ten, kdo není věřící.

Vždyť lidská bytost je obdařena vrozenou touhou po pravdě. Toto hledání je základním rozměrem lidského bytí, neboť každý člověk v sobě nosí touhu po objektivní pravdě a neuhasitelnou touhu po poznání. Tak tomu bylo vždy, ale v naší době se zdá, že popírání zjevných pravd nabývá převahy. Někteří nedůvěřují racionálním argumentům, protože je považují za nástroje v rukou nějaké okultní moci, zatímco jiní věří, že jednoznačně vlastní svou samostatně vytvořenou pravdu, a tím se vyvazují z konfrontace a dialogu s těmi, kdo si myslí něco jiného. Obě tyto skupiny tak mají sklon vytvářet si svou vlastní „pravdu“ a neberou ohled na objektivitu pravdy. Tyto tendence mohou být umocněny moderními komunikačními prostředky a umělou inteligencí, zneužívanými jako prostředek manipulace s vědomím pro ekonomické, politické a ideologické účely.

Moderní vědecký pokrok, zejména v oblasti výpočetní techniky a komunikace, přináší lidstvu nesporné výhody. Umožňuje nám zjednodušit mnoho aspektů každodenního života, zůstat v kontaktu se svými blízkými, i když jsou fyzicky daleko, získávat informace a rozšiřovat své znalosti. Nelze však přehlížet ani jeho omezení a úskalí, neboť často přispívá k polarizaci, zužování duševních perspektiv, zjednodušování reality, riziku zneužití, vzniku úzkosti a paradoxně i k izolaci, zejména prostřednictvím sociálních médií a online her.

Vzestup umělé inteligence zesiluje obavy o práva duševního vlastnictví, jistotu zaměstnání pro miliony lidí, respektování soukromí a ochranu životního prostředí před elektronickým odpadem. Téměř žádný kout světa nezůstal nedotčen rozsáhlou kulturní proměnou, kterou přinesl nezadržitelný technologický pokrok, a stále zřetelnější je přizpůsobení se komerčním zájmům, což vytváří kulturu zakořeněnou v konzumerismu.

Hrozí, že tato nerovnováha rozvrátí řád hodnot, který je příznačný pro vytváření vztahů, vzdělávání a předávání společenských zvyků, přičemž rodiče, blízcí příbuzní a vychovatelé musí zůstat hlavními zdroji při předávání kultury, a vlády by se v jejich prospěch měly omezit na podpůrnou roli v rámci svých výchovných povinností. Součástí této perspektivy je také výchova zaměřená na mediální gramotnost, jejímž cílem je nabídnout základní nástroje na podporu schopnosti kritického myšlení, vybavit mladé lidi prostředky nezbytnými pro jejich osobní růst a aktivní účast na budoucnosti jejich společnosti.

Diplomacie naděje je proto především diplomacií pravdy. Tam, kde chybí spojení mezi skutečností, pravdou a poznáním, lidstvo již není schopno spolu hovořit a vzájemně si porozumět, protože chybí základy společného jazyka, který by byl zakotven ve skutečnosti věcí, a tudíž všeobecně srozumitelný. Účelem jazyka je komunikace, která je úspěšná pouze tehdy, jsou-li slova přesná a význam pojmů všeobecně přijatelný. Biblický příběh o babylonské věži ukazuje, co se stane, když každý mluví jen „svým“ jazykem.

Komunikace, dialog a snaha o společné dobro vyžadují dobrou vůli a používání společného jazyka. To je zvláště důležité v diplomatické sféře, zejména v multilaterálním kontextu. Na této podmínce závisí dopad a úspěch jakýchkoli slov, prohlášení, rezolucí a obecně dojednaných textů. Je skutečností, že multilateralismus je silný a účinný pouze tehdy, když se soustředí na projednávané otázky a užívá jednoduchý, jasný a smluvený jazyk.

Proto je obzvláště znepokojující snaha o instrumentalizaci mnohostranných dokumentů - změnou významu pojmů nebo jednostrannou reinterpretací obsahu smluv o lidských právech - s cílem prosazovat rozdělující ideologie, které pošlapávají hodnoty a víru národů. Jedná se vlastně o skutečnou ideologickou kolonizaci, která se podle pečlivě naplánovaných programů snaží vymýtit tradice, historii a náboženské vazby národů. Je to mentalita, která v domnění, že překonala to, co považuje za „temné stránky dějin“, dává prostor pro „cancel culture“, netoleruje rozdíly a soustředí se na práva jednotlivců, přičemž zanedbává povinnosti vůči ostatním, zejména těm nejslabším a nejkřehčím (srov. Promluva k občanským představitelům, zástupcům původních obyvatel a diplomatickému sboru, Quebek, 27. července 2022). V této souvislosti je například nepřijatelné hovořit o takzvaném „právu na potrat“, které je v rozporu s lidskými právy, zejména s právem na život. Každý život musí být chráněn, a to v každém okamžiku, od početí až po přirozenou smrt, protože žádné dítě není omylem ani nenese vinu za svou existenci, stejně jako žádný starý nebo nemocný člověk nemůže být zbaven naděje a odepsán.

Tento přístup je obzvláště zatížen důsledky v kontextu různých mnohostranných orgánů. Mám na mysli zejména Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jejímž zakládajícím členem je Svatý stolec, který se aktivně účastnil jednání, jež před půl stoletím vedla k Helsinské deklaraci z roku 1975. Je naléhavější než kdy jindy obnovit „ducha Helsinek“, díky němuž se proti sobě stojícím státům považovaným za „nepřátele“ podařilo vytvořit prostor pro setkání, a nevzdávat se dialogu jako prostředku řešení konfliktů.

Naopak se zdá, že mnohostranné instituce, z nichž většina vznikla na konci druhé světové války, tedy před osmdesáti lety, již nejsou schopny zajistit mír a stabilitu, boj proti hladu a rozvoj, pro něž byly vytvořeny, ani skutečně účinně reagovat na nové výzvy 21. století, jako jsou otázky životního prostředí, veřejného zdraví, kulturní a sociální otázky, jakož i výzvy, které představuje umělá inteligence. Mnohé z nich je třeba reformovat, přičemž je třeba mít na paměti, že jakákoli reforma musí stavět na zásadách subsidiarity a solidarity a respektovat rovnou suverenitu států, přičemž je politováníhodné, že existuje riziko „monadologie“ a roztříštěnosti do like-minded clubs, stejně smýšlejících klubů, které do sebe vpouštějí pouze ty, kdo uvažují podobně.

Nicméně tam, kde je dobrá vůle, se objevily a objevují povzbudivé signály. Mám na mysli Smlouvu o míru a přátelství mezi Argentinou a Chile, podepsanou ve Vatikánu 29. listopadu 1984, která za zprostředkování Svatého stolce a dobré vůle obou stran ukončila spor o kanál Beagle a ukázala, že mír a přátelství jsou možné, když se dva členové mezinárodního společenství zřeknou použití síly a slavnostně se zaváží respektovat všechna pravidla mezinárodního práva a podporovat dvoustrannou spolupráci. V poslední době mám na mysli pozitivní známky obnovení jednání s cílem vrátit se zpět k platformě dohody o íránském jaderném programu a zajistit tak bezpečnější svět pro všechny.

Ovázat rány zlomených srdcí

Diplomacie naděje je také diplomacií odpuštění, která je schopna v době plné otevřených či latentních konfliktů znovu navázat vztahy rozervané nenávistí a násilím, a tak ovázat rány zlomených srdcí příliš mnoha obětí. Mým přáním pro letošní rok 2025 je, aby se celé mezinárodní společenství především snažilo ukončit válku, která již téměř tři roky krvavě sužuje sužovanou Ukrajinu a která si vyžádala obrovské množství obětí, včetně mnoha civilistů. Na obzoru se objevily některé povzbudivé náznaky, ale k vytvoření podmínek pro spravedlivý a trvalý mír a k zahojení ran způsobených agresí je třeba ještě mnoho práce.

Stejně tak znovu vyzývám k příměří a propuštění izraelských rukojmích v Gaze, kde panuje velmi vážná a zoufalá humanitární situace, a žádám, aby palestinské obyvatelstvo dostalo veškerou pomoc, kterou potřebuje. Doufám, že se Izraelcům a Palestincům podaří obnovit mosty dialogu a vzájemné důvěry, počínaje těmi nejmladšími, aby i příští generace mohly žít vedle sebe ve dvou státech v míru a bezpečí a aby se Jeruzalém stal „městem setkávání“, kde křesťané, židé a muslimové žijí společně v harmonii a respektu. Právě loni v červnu jsme si ve Vatikánských zahradách všichni společně připomněli desáté výročí Výzvy za mír ve Svaté zemi, které se 8. června 2014 zúčastnili tehdejší prezident Státu Izrael Šimon Peres a prezident Státu Palestina Mahmúd Abbás spolu s patriarchou Bartolomějem I. Toto setkání bylo svědectvím o tom, že dialog je vždy možný a že nesmíme podlehnout myšlence, že nepřátelství a nenávist mezi národy mají navrch.

Je však třeba také poznamenat, že válku podněcuje neustálé šíření stále důmyslnějších a ničivějších zbraní. Dnes ráno znovu opakuji výzvu, abychom „z peněz, které se vynakládají na zbraně a další vojenské výdaje, založili Světový fond na konečné odstranění hladu a na rozvoj nejchudších zemí, aby se jejich obyvatelé neuchylovali k násilným či podvodným řešením a nebyli nuceni opouštět své země při hledání důstojnějšího života“[1].

Válka je vždy selháním! Zapojení civilistů, zejména dětí, a zničení infrastruktury není jen porážkou, ale rovná se umožnění zlu zvítězit nad oběma soupeři. Nemůžeme ani v nejmenším akceptovat bombardování civilistů nebo útoky na infrastrukturu nezbytnou pro jejich přežití. Nemůžeme se smířit s tím, že děti umrznou, protože byly zničeny nemocnice nebo zasažena energetická síť země.

Zdá se, že celé mezinárodní společenství se shoduje na dodržování mezinárodního humanitárního práva, přesto jeho neschopnost plně a konkrétně jej uplatňovat vyvolává otázky. Pokud jsme zapomněli na to, co leží v samotném jádru, v samotných základech naší existence, na posvátnost života, na principy, které hýbou světem, jak můžeme očekávat, že toto právo bude účinné? Je třeba, aby tyto hodnoty byly znovu objeveny a aby se následně vtělily do zásad veřejného svědomí, aby princip lidskosti byl skutečně základem pro jednání. Proto doufám, že tento jubilejní rok bude pro mezinárodní společenství příznivým obdobím, aby aktivně pracovalo na tom, aby nedotknutelná lidská práva nebyla obětována vojenským požadavkům.

Na tomto základě vyzývám k pokračování v práci na zajištění toho, aby nerespektování mezinárodního humanitárního práva již nepřipadalo v úvahu. Je zapotřebí dalšího úsilí, aby se uskutečnilo to, o čem se hovořilo také na 34. mezinárodní konferenci Červeného kříže a Červeného půlměsíce, která se konala v říjnu loňského roku v Ženevě. Právě jsme oslavili 75. výročí Ženevských úmluv a je i nadále nezbytné, aby normy a zásady, na nichž jsou založeny, našly své naplnění na stále ještě příliš mnoha otevřených válečných scénách.

Mezi nimi mám na mysli různé konflikty, které přetrvávají na africkém kontinentu, zejména v Súdánu, Sahelu, Africkém rohu, Mozambiku, kde probíhá vážná politická krize, a ve východních oblastech Demokratické republiky Kongo, kde je obyvatelstvo postiženo vážným nedostatkem zdravotnických a humanitárních služeb, někdy ještě zhoršeným terorismem, což vede ke ztrátám na životech a vysídlení milionů lidí. K tomu se přidávají ničivé následky povodní a sucha, které zhoršují již tak nejisté podmínky v různých částech Afriky.

Perspektiva diplomacie odpuštění však není povolána pouze k léčení mezinárodních nebo regionálních konfliktů. Ukládá každému člověku odpovědnost stát se řemeslníkem míru, aby bylo možné budovat skutečně mírové společnosti, v nichž legitimní politické, ale i sociální, kulturní, etnické a náboženské rozdíly představují přínos, a nikoli zdroj nenávisti a rozdělení.

Mé myšlenky směřují zvláště do Myanmaru, kde obyvatelstvo velmi trpí neustálými ozbrojenými střety, které nutí lidi utíkat ze svých domovů a žít ve strachu.

Je také smutné konstatovat, že zejména na americkém kontinentu přetrvává několik kontextů vyhrocené politické a sociální konfrontace. Mám na mysli Haiti, kde doufám, že se co nejdříve podaří podniknout nezbytné kroky k obnovení demokratického pořádku a zastavení násilí. Mám na mysli také Venezuelu a vážnou politickou krizi, v níž se nachází. Tu lze překonat pouze upřímným vyznáváním hodnot pravdy, spravedlnosti a svobody, respektováním života, důstojnosti a práv každého člověka - včetně těch, kteří byli v důsledku událostí posledních měsíců zatčeni -, odmítnutím všech druhů násilí a, doufejme, zahájením jednání v dobré víře a zaměřených na společné dobro země. Mám na mysli Bolívii, která prochází znepokojivou politickou, sociální a hospodářskou situací, a také Kolumbii, kde věřím, že s pomocí všech se podaří překonat množství konfliktů, které tuto zemi již příliš dlouho rozdělují. Nakonec mám na mysli Nikaraguu, kde Svatý stolec, který je vždy otevřený uctivému a konstruktivnímu dialogu, se znepokojením sleduje opatření přijatá proti osobám a institucím církve a doufá, že náboženská svoboda a další základní práva budou všem náležitě zaručena.

Skutečný mír totiž nenastane, pokud nebude zaručena také náboženská svoboda, která zahrnuje respekt ke svědomí jednotlivců a možnost veřejně projevovat svou víru a příslušnost k nějakému společenství. V tomto smyslu jsou velmi znepokojivé rostoucí projevy antisemitismu, které důrazně odsuzuji a které se týkají stále většího počtu židovských komunit na celém světě.

Nemohu mlčet ani k četným pronásledováním různých křesťanských komunit, kterých se často dopouštějí teroristické skupiny, zejména v Africe a Asii, ani k „jemnějším“ formám omezování náboženské svobody, s nimiž se někdy setkáváme i v Evropě, kde přibývá právních norem a administrativních postupů, které „omezují nebo fakticky ruší práva, jež ústavy jednotlivým věřícím a náboženským skupinám formálně přiznávají“[2]. V této souvislosti bych rád zopakoval, že náboženská svoboda představuje „výdobytek politické a právní civilizace“[3], protože když je „uznána, respektuje se důstojnost lidské osoby v jejích základech a posiluje se étos a instituce národů“[4].

Křesťané mohou a chtějí aktivně přispívat k budování společností, v nichž žijí. I tam, kde netvoří většinu společnosti, jsou plnoprávnými občany, zejména v zemích, kde žijí od nepaměti. Mám na mysli zejména Sýrii, která se po letech války a devastace zdá být na cestě stability. Doufám, že územní celistvost, jednota syrského lidu a nezbytné ústavní reformy nebudou nikým ohroženy a že mezinárodní společenství pomůže Sýrii stát se zemí mírového soužití, kde se všichni Syřané, včetně křesťanské části, mohou cítit plnohodnotnými občany a podílet se na společném blahu tohoto milovaného národa.

Stejně tak myslím na milovaný Libanon a doufám, že se této zemi s rozhodnou pomocí křesťanské složky podaří dosáhnout potřebné institucionální stability, aby mohla řešit vážnou hospodářskou a sociální situaci, obnovit válkou postižený jih země a plně realizovat ústavu a dohody z Taifu. Nechť všichni Libanonci pracují na tom, aby tvář Země cedrů nebyla nikdy znetvořena rozdělením, ale vždy zářila pro „soužití“ a Libanon zůstal zemí-poselstvím soužití a míru.

Vyhlásit svobodu otrokům

Dva tisíce let křesťanství pomohly odstranit otroctví z každého právního systému. Přesto stále existuje více forem otroctví, počínaje málo uznávanou, ale široce praktikovanou formou otroctví související s prací. Příliš mnoho lidí žije jako otroci své práce, která se z prostředku stala cílem, a jsou často zotročeni nelidskými pracovními podmínkami, pokud jde o bezpečnost, pracovní dobu a mzdu. Je třeba usilovat o vytvoření důstojných pracovních podmínek a o to, aby se práce, sama o sobě ušlechtilá a zušlechťující, nestala překážkou naplnění a růstu lidské osobnosti. Zároveň je třeba zajistit, aby existovaly skutečné pracovní příležitosti, zejména tam, kde rozšířená nezaměstnanost podporuje nelegální práci a následně kriminalitu.

Dále je tu strašlivé otroctví drogové závislosti, které postihuje zejména mladé lidi. Je nepřijatelné vidět, kolik životů, rodin a zemí je zničeno touto pohromou, která, jak se zdá, stále více bují, a to i díky nástupu často smrtelně nebezpečných syntetických drog, které jsou široce dostupné díky ohavnému fenoménu obchodu s drogami.

Mezi dalšími otrokářskými praktikami naší doby patří k nejstrašnějším obchodníci s lidmi: bezohlední lidé, kteří využívají nouze tisíců lidí prchajících před válkami, hladomorem, pronásledováním nebo důsledky klimatických změn a hledajících bezpečné místo k životu. Diplomacie naděje je diplomacií svobody, která vyžaduje společný závazek mezinárodního společenství k odstranění tohoto neblahého obchodu.

Současně se musíme postarat o oběti tohoto obchodu, kterými jsou samotní migranti, kteří jsou nuceni urazit tisíce kilometrů pěšky ve Střední Americe i na Sahaře nebo překonat Středozemní moře či Lamanšský průliv v přeplněných provizorních člunech, aby byli odmítnuti nebo se ocitli v cizí zemi v ilegalitě. Snadno zapomínáme, že máme co do činění s lidmi, které je třeba přijmout, chránit, podporovat a integrovat[5].

S velkým znepokojením konstatuji, že migrace je stále zahalena temným mrakem nedůvěry, místo aby byla vnímána jako zdroj rozvoje. Lidé v pohybu jsou vnímáni pouze jako problém, který je třeba zvládnout. Nelze je považovat za objekty, které je třeba umístit, nýbrž mají svou důstojnost a zdroje, které mohou nabídnout ostatním; mají své vlastní zkušenosti, potřeby, obavy, touhy, sny, dovednosti, talenty. Pouze v této perspektivě lze dosáhnout pokroku při řešení jevu, který vyžaduje společný příspěvek všech zemí, mimo jiné prostřednictvím vytvoření bezpečných řádných tras.

Pak je i nadále zásadní řešit základní příčiny vysídlení, aby opuštění domova a hledání jiného bylo volbou, a nikoli „nutností pro přežití“. S ohledem na to považuji za zásadní společný závazek investovat do rozvojové spolupráce, která by pomohla odstranit některé příčiny, jež vedou lidi k migraci.

Vyhlásit propuštění vězňů

A konečně diplomacie naděje je diplomacií spravedlnosti, bez níž nemůže být mír. Jubilejní rok je příznivou dobou pro uplatňování spravedlnosti, odpouštění dluhů a zmírňování trestů vězňů. Neexistuje však žádný dluh, který by komukoli, včetně státu, umožňoval požadovat život druhého. V této souvislosti znovu vyzývám k odstranění trestu smrti ve všech zemích[6], protože dnes nenachází žádné opodstatnění mezi nástroji schopnými napravit spravedlnost.

Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že v jistém smyslu jsme vězni všichni, protože všichni jsme dlužníky: Bohu, druhým a také naší milované Zemi, z níž dostáváme každodenní potravu. Jak jsem připomněl ve svém každoročním poselství ke Světovému dni míru, „každý z nás musí určitým způsobem cítit odpovědnost za devastaci, které je vystaven náš společný domov“[7]. Stále častěji se zdá, že příroda se proti lidskému jednání bouří extrémními projevy své síly. Příkladem jsou ničivé záplavy ve střední Evropě a ve Španělsku, stejně jako cyklony, které na jaře zasáhly Madagaskar a těsně před Vánocemi francouzský departement Mayotte a Mosambik.

To vše nám nemůže být lhostejné! Nemáme na to právo! Naopak, máme povinnost vyvinout maximální úsilí, abychom se postarali o náš společný domov a o ty, kteří jej obývají a budou obývat.

Na konferenci COP 29 v Baku byla přijata rozhodnutí o zajištění více finančních prostředků na opatření v oblasti klimatu. Doufám, že umožní rozdělení zdrojů pro mnoho zemí zranitelných klimatickou krizí a zatížených tíživým ekonomickým dluhem. S ohledem na to vyzývám bohatší státy, aby odpustily dluhy zemím, které je nikdy nemohly splatit. Nejde jen o akt solidarity či velkorysosti, ale především o akt spravedlnosti, zatížené také novou formou nerovnosti, kterou si dnes stále více uvědomujeme: „ekologickým dluhem“, zejména mezi Severem a Jihem [8].

Také ve funkci ekologického dluhu je důležité najít účinné způsoby, jak přeměnit vnější dluh chudých zemí v účinné, kreativní a odpovědné zásady a programy integrálního lidského rozvoje. Svatý stolec je připraven tento proces doprovázet s vědomím, že neexistují žádné hranice ani bariéry, ať už politické nebo sociální, za které by se člověk mohl schovat [8].

Drazí velvyslanci,

v křesťanské perspektivě je Jubileum časem milosti. A jak bych si přál, aby tento rok 2025 byl skutečně rokem milosti, bohatým na pravdu, odpuštění, svobodu, spravedlnost a mír! „V srdci každého člověka je obsažena naděje jako touha a očekávání dobra"[10] a každý z nás je povolán k tomu, aby kolem nás vzkvétala. To je mé nejsrdečnější přání vám všem, drazí velvyslanci, vašim rodinám, vládám a národům, které zastupujete: kéž naděje vzkvétá v našich srdcích a kéž naše doba nalezne mír, po kterém tolik touží. Děkuji.

[1] Encyklika. Fratelli tutti (3. října 2020), 262; srov. encyklický list svatého Pavla VI. Populorum progressio (26. března 1967), 51.

[2] Svatý Jan Pavel II., Poselství k 21. světovému dni míru, 1. ledna 1988, č. 2.

[3] Benedikt XVI, Poselství k XLIV. světovému dni míru, 1. ledna 2011, č. 5.

[4] Ibidem.

[5] Promluva k účastníkům mezinárodního fóra „Migrace a mír“, 21. února 2017.

[6] Srov. poselství k LVIII. světovému dni míru, 1. ledna 2025, č. 11.

[7] Tamtéž, č. 4.

[8] Srov. bulu Spes non confundit (9. května 2024), č. 16; encyklický list Laudato si' (24. května 2015), 51.

[9] Srov. encykliku Laudato si', 52.

[10] Bulla Spes non confundit, 1.