Bosé karmelitky, popravené gilotinou v Paříži na sklonku osmnáctého století, jsou svaté
Vatican News
Blahoslavená Terezie od svatého Augustina a patnáct družek z řádu bosých karmelitánek z Compiègne, které byly zabity in odium fidei během Francouzské revoluce, jsou nyní svaté. Stanovil to papež František během dnešní audience udělené kardinálovi prefektovi Marcellu Semerovi, při níž také pověřil Dikasterium pro svatořečení, aby vyhlásilo dekrety týkající se blahořečení dvou mučedníků: mučedníka komunismu, arcibiskupa Eduarda Profittlicha, a mučedníka nacismu, kněze Elia Cominiho. Ctihodnými se stali rovněž Boží služebníci Áron Márton, rumunský biskup, Giuseppe Maria Leone, italský kněz, a Pierre Goursat, francouzský laik.
Terezie od svatého Augustina a patnáct družek, bosých karmelitánek, z Compiègne
Po schválení kladných hlasů řádného zasedání kardinálů a biskupů, členů dikasteria, se proto papež rozhodl rozšířit na všeobecnou církev kult blahoslavené Terezie od svatého Augustina (rozené Marie Magdaleny Claudie Lidoinové) a jejích patnácti společnic bosých karmelitánek z Compiègne, které utrpěly mučednickou smrt 17. července 1794 v Paříži (Francie), tím, že je přímo zapsal do katalogu svatých. V jejich případě byl použit postup ekvipolentní kanonizace, praxe iniciovaná Benediktem XIV. a spočívající v tom, že papež dekretem rozšíří kult dosud nekanonizovaného Božího služebníka na celou církev.
Komunita v Compiègne byla padesátým třetím založením řádu ve Francii, k němuž došlo po příchodu blahoslavené Any de Jesus, žačky svaté Terezie z Avily, do této země. Po vypuknutí revoluce se do kláštera vydali členové místního výboru pro veřejné blaho, aby přiměli řeholnice k zanechání řeholního života. Ty to odmítly, a když - mezi červnem a zářím 1792 - přibývalo epizod násilí, po vnuknutí převorky, sestry Terezie od svatého Augustina, se všechny nabídly Bohu jako oběť, aby církev a stát dosáhly pokoje.
Byly vyhnány z kláštera, odloučeny a převlečeny do civilního oděvu a pokračovaly v životě modlitby a pokání, i když byly rozděleny do čtyř skupin v různých částech Compiègne, ale spojeny korespondencí pod vedením představené. Po odhalení a udání byly 24. června 1794 převezeny do Paříže a uvězněny ve věznici Conciergerie, kde se nacházelo také mnoho kněží, řeholníků a řeholnic odsouzených k smrti.
Karmelitánské řeholnice byly ve svém vězení rovněž příkladné. Dne 17. července, den po svátku Panny Marie Karmelské, který ve vězení oslavily jásavými chvalozpěvy, bylo těchto šestnáct žen odsouzeno revolučním soudem k trestu smrti mimo jiné za „fanatismus“ v souvislosti s jejich vroucí úctou k Nejsvětějším Srdcím Ježíše a Marie.
Když byli rozesazeny do dvou vozů a vedeny na popravu, zpívaly žalmy, a když došly k patě gilotiny, zaintonovaly Veni creator a obnovovaly postupně své sliby. Jejich těla byla pohřbena v hromadném hrobě spolu s těly dalších odsouzenců na místě, které se stalo dnešním hřbitovem Picpus, kde jejich mučednickou smrt připomíná pamětní deska. Svatý Pius X. je 27. května 1906 blahořečil v bazilice svatého Petra.
Blahoslavený Eduard Profittlich, mučedník komunismu
Během téže audience papež František rovněž pověřil dikasterium, aby vyhlásilo dekret o mučednické smrti Božího služebníka Eduarda Profittlicha z Tovaryšstva Ježíšova, titulárního arcibiskupa Adrianopole a apoštolského administrátora Estonska. Narodil se 11. září 1890 v Birresdorfu v Německu a zemřel 22. února 1942 ex aerumnis carceris (v důsledku utrpení ve vězení) v Kirově (Rusko).
Vyrůstal v početné rolnické rodině, po ukončení klasických studií v roce 1912 vstoupil do semináře v Trevíru, ale již následujícího roku, přitahován spiritualitou jezuitů, byl přijat do jejich noviciátu v nizozemském Heerenbergu. Po vypuknutí první světové války byl povolán zpět do německé armády a zařazen do zdravotnické služby. Po válce pokračoval ve studiu filozofie a teologie a 27. srpna 1922 se stal knězem. Byl vyslán do Polska, kde na Jagellonské univerzitě v Krakově získal doktorát z filozofie a doktorát z teologie. Poté byl v rámci východní misie Tovaryšstva Ježíšova vyslán do Estonska a do jeho pastorační péče byla svěřena farnost svatých apoštolů Petra a Pavla v Tallinnu. Dne 11. května 1931 jej Pius XI. jmenoval apoštolským administrátorem Estonska, kde Profittlich svou prací významně podpořil rozvoj místní křesťanské komunity. V listopadu 1936 jej Pius XI. jmenoval titulárním arcibiskupem v Adrianopoli a v prosinci následujícího roku přijal biskupské svěcení. Po sovětské invazi do Estonska 17. června 1940 byli téměř všichni kněží zatčeni: Profittlich se mohl vrátit domů, ale rozhodl se zůstat v Estonsku se svými věřícími. Dne 27. června 1941 byl zatčen a deportován do ruského Kirova, kde byl podroben četným mučením, na něž reagoval prohlášením, že jeho jediným posláním byla náboženská výchova jemu svěřených věřících. Byl odsouzen k trestu smrti, ale ještě před jeho vykonáním zemřel na následky utrpení z věznění.
Blahoslavený Elia Comini, mučedník nacisticko-fašistického režimu
Dalším dekretem týkajícím se mučednictví je dekret o Božím služebníku Eliovi Cominim, salesiánském knězi, který se narodil 7. května 1910 v Calvenzano di Vergato (Itálie) a byl zabit in odium fidei 1. října 1944 v Pioppe di Salvaro (Itálie).
Comini se narodil ve skromné rodině a navštěvoval školu dědiců Dona Boska ve Finale Emilia, kde dozrál ke svému povolání. V roce 1926 po noviciátu složil první sliby a byl poslán na dokončení studií do Turína Valsalice a na Milánskou státní univerzitu. Dne 16. března 1935 byl vysvěcen na kněze a věnoval se výchově mládeže v salesiánských školách v Chiari a Trevigliu, kde se stal také ředitelem.
Každý rok trávil prázdniny u své staré matky a pomáhal v pastorační službě faráři ve vesnici Salvaro, kde jeho rodina žila. Ještě v létě 1944 se tam tento Boží služebník vypravil, přestože se oblast nacházela v centru bojů, do nichž se zapojila německá i spojenecká vojska a partyzánské skupiny.
V tomto válečném kontextu Don Elias spolu s farářem zařídil přijetí několika vysídlených rodin, které našly útočiště ve farnosti svatého Michala v Salvaru. Spolupracoval s nimi mladý dehonianský kněz, otec Martino Capelli, s nímž si otec Elia dobře rozuměl.
Když se oblastí Monte Sole prohnali vojáci SS, otec Comini přišel obyvatelstvu na pomoc, pohřbil mrtvé a ukryl asi sedmdesát lidí v místnosti vedle sakristie. Na žádost skupiny partyzánů sloužil zádušní mši za některé jejich kamarády, kteří padli v boji. Dne 29. září 1944, po masakru spáchaném nacisty v nedaleké lokalitě zvané „Creda“, spěchal služebník Boží spolu s otcem Cappellim přinést útěchu umírajícím. Po příjezdu byl obviněn udavačem z toho, že je partyzánským špionem, byl uvězněn a donucen nosit munici. Nakonec byl spolu s otcem Cappellim a asi stovkou dalších vězňů, včetně tří dalších kněží, převezen do stáje v Pioppe di Salvaro, kde byl svědkem četných násilností páchaných útočníky, vždy připraven utěšit, poskytnout útěchu a zpovědní službu.
Při neúspěšných pokusech o zprostředkování, jimiž se ho několik stran snažilo zachránit, byl služebník Boží 1. října 1944 večer spolu s otcem Cappellim a skupinou dalších lidí považovaných za „neschopné práce“ zabit, přestože byl v dobré fyzické kondici. Během popravy asi čtyřiceti lidí, kteří byli zastřeleni kulometem, chránilo tělo otce Cominiho jednoho ze tří přeživších, kteří přežili událost, jež se stala známou jako masakr v Pioppe di Salvaro. Tento přeživší, rozhodující svědek těchto událostí, přispěl k tomu, aby se vědělo o mučednické smrti Božího služebníka, jehož tělo bylo stejně jako těla ostatních obětí rozptýleno ve vodách řeky Reno.
Ctihodní Áron Márton, Giuseppe Maria Leone a Pierre Goursat
Pokud jde o služebníky Boží, kteří se stali ctihodnými, byli to Áron Márton, biskup z Alby Iulie, který se narodil 28. srpna 1896 v Csíkszentdomokos (dnes Rumunsko) a zemřel 29. září 1980 v Albě Iulii (Rumunsko); Giuseppe Maria Leone, řeholník z Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, který se narodil 23. května 1829 v Casaltrinitě (dnes Trinitapoli, Itálie) a zemřel 9. srpna 1902 v Angri (Itálie), a Pierre Goursat, zasvěcený laik, který se narodil 15. srpna 1914 v Paříži (Francie) a zemřel tamtéž 25. března 1991.
Áron Márton bojoval v první světové válce, než se stal knězem, a věnoval se také pedagogické činnosti. Jako biskup v Alba Iulii pečoval o upevňování vazeb mezi duchovními, rozdělenými válkou a rasovou nenávistí. V letech druhé světové války otevřeně vystupoval proti nacistickým rasovým zákonům a staral se o uprchlíky, vyhnance a Židy. V poválečném období byla jeho pastorační činnost zaměřena na ochranu víry před náporem rumunských komunistů, kteří mimo jiné utlačovali maďarskou menšinu v Sedmihradsku. V roce 1949 byl zatčen, souzen a odsouzen k těžkému žaláři a nuceným pracím. Velmi trpěl i fyzicky a poté, co 2. dubna 1980 opustil vedení své diecéze, protože onemocněl rakovinou, o několik měsíců později zemřel.
Giuseppe Maria Leone studoval v semináři i přes odpor svého otce a po noviciátu u redemptoristů složil v roce 1851 řeholní sliby. Po působení ve Vallo della Lucania a Angri se vrátil do rodného města, když byly řeholní řády v roce 1860 zrušeny, a ve spolupráci s místním klérem vykonával plodný apoštolát. Stal se kazatelem a zpovědníkem a pobýval v blízkosti rodin postižených epidemií cholery, která se v roce 1867 rozšířila mezi obyvatelstvem. V roce 1880, kdy bylo možné vrátit se k řeholnímu životu, se vrátil do komunity redemptoristů v Angri a ujal se různých úkolů, věnoval se také vydávání a přetiskování některých svých děl o askezi a spiritualitě. Vynikal jako zpovědník, duchovní vůdce a kazatel duchovních cvičení pro kněze, seminaristy a řeholnice, čímž významně přispěl k obnově řeholního života a duchovnímu růstu i laických věřících. Jeho zdraví bylo chatrné, počátkem roku 1902 se jeho stav zhoršil a o několik měsíců později zemřel.
Pierre Goursat prožil těžké dětství kvůli psychicky narušenému otci, který rodinu opustil. Jako zasvěcený laik vyvíjel intenzivní činnost ve francouzském kulturním prostředí a po sblížení s otcem se stále více zajímal o chudé a tělesně i duševně strádající lidi, věnoval se především mladým lidem ohroženým drogami a kriminalitou, a to až do té míry, že některé z nich přijal obytnou loď Péniche. Založil několik modlitebních skupin, které nazval „Emmanuel“, a pořádal pro ně formační setkání ve svatyni Nejsvětějšího srdce Ježíšova v Paray-Le-Monial. Místní biskup svěřil péči o tuto svatyni právě společenství Emmanuel, které z ní vytvořilo významné centrum spirituality. Po srdečním infarktu v roce 1985 se rozhodl odejít z vedení komunity a poslední část svého života strávil v ústraní a modlitbě v postoji důvěryplného odevzdání se Bohu.
