Lev XIV. alžírským (nejen) křesťanům
Alžír, bazilika Matky Boží, Paní Afriky, 13. dubna 2026
Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.
Pokoj vám!
Drazí bratři v biskupské službě, drazí kněží a jáhnové, řeholníci a řeholnice, milované dcery a synové církve v Alžírsku,
setkávám se dnes s vámi s velikou radostí a otcovským pohnutím – s vámi, kteří jste diskrétním a vzácným způsobem přítomni a zakořeněni v této zemi se starobylou historií a zářivými svědectvími víry.
Vaše komunita má velice hluboké kořeny. Jste dědici zástupu svědků, kteří darovali svůj život z lásky k Bohu a k bližnímu. Mám na mysli zvláště devatenáct alžírských mučedníků z řad řeholníků a řeholnic, kteří se rozhodli stát po boku tohoto lidu v jeho radostech i bolestech. Jejich krev je živoucí setbou, která nikdy nepřestane nést ovoce.
Jste také dědici ještě starší tradice, která sahá až k prvním křesťanským staletím. Právě touto zemí zazníval vroucí hlas Augustina z Hippo, jemuž předcházelo svědectví jeho matky sv. Moniky a dalších světců a světic. Jejich památka je jasnou výzvou k tomu, abychom dnes byli věrohodnými znameními společenství, dialogu a pokoje.
Vám všem, drazí a milí, a všem těm, kteří nás sledují na dálku, protože se nemohou našeho setkání zúčastnit osobně, chci vyjádřit svou vděčnost za každodenní úsilí, s nímž zviditelňujete mateřskou tvář církve. Děkuji Jeho Eminenci za slova přivítání i Rakel, Alimu, Monie a sestře Bernadettě za to, oč se podělili. Ve světle toho, co jsme slyšeli, bych se chtěl spolu s vámi zastavit v zamyšlení nad třemi aspekty křesťanského života, které pokládám za velmi důležité, zvláště pak pro vás zde přítomné: jsou to modlitba, láska a jednota.
Na prvním místě je to modlitba. Všichni jí máme zapotřebí. To zdůraznil sv. Jan Pavel II. v promluvě k mladým lidem: „Člověk nemůže žít bez modlitby, tak jako nemůže žít bez dýchání.“ (setkání s mladými muslimy v Casablance 19. srpna 1985) Představil tak dialog s Bohem jako nepostradatelný prvek nejen pro život církve, ale i pro každého člověka. To pochopil i sv. Karel Foucauld, který našel své povolání v tom, být přítomen v modlitbě. V dopise Raymondovi de Blic z 9. prosince 1907 napsal: „Jsem šťastný, šťastný v podnoží Nejsvětější svátosti v každé chvíli,“ a doporučoval: „Modlete se zvláště za druhé lidi. Zasvěcujte se spáse bližního všemi dostupnými prostředky v modlitbě, dobrotou, příkladem.“ (dopis Louisi Massignonovi z 1. srpna 1916)
Když Ali mluvil o své zkušenosti ze služby v bazilice Matky Boží, Paní Afriky, řekl, že tam mnozí lidé přicházejí, aby se v tichu usebrali, aby předložili a svěřili své starosti o lidi, které milují, a aby se setkali s někým ochotným naslouchat jim a podělit se s nimi o těžkosti, které nesou v srdci. Všiml si také, že mnozí odcházejí s úsměvem a šťastní, že přišli. Modlitba sjednocuje a zlidšťuje, posiluje a očišťuje srdce; alžírská církev díky modlitbě rozsévá kolem sebe lidskost, jednotu, sílu a čistotu a dostává se i na místa a do situací, které zná jen Pán.
Druhý aspekt života církve, u něhož bych se chtěl zastavit, je láska. O tom mluvila zvláště sestra Bernadetta, která se podělila o svou zkušenost s pomocí dětem s různými handicapy i jejich rodičům. Z toho, co řekla, můžeme vyčíst význam milosrdenství a služby nejen jako pomoci těm nejkřehčím, ale především jako místa milosti, kde každý, kdo se nechá vtáhnout, roste a obohacuje se. Sestra Bernadetta nám vyprávěla, jak z jednoduchého počátečního gesta blízkosti – návštěvy nemocných – vyrostla nejprve síť přijetí a poté asistenční organizace, stále lépe organizovaná, skutečná komunita, v niž se skutečně mnozí lidé podílí na radostných i bolestných událostech, spojeni svazky důvěry, přátelství a neformální blízkosti. Takové prostředí je zdravé a uzdravující; a není divu, že v něm ten, kdo trpí, nachází potřebné zdroje pro zlepšení svého zdraví a zároveň působí radost druhým, jako tomu bylo v případě Fatimy.
Krom toho byla to právě láska k bratřím a sestrám, která vdechla život svědectvím mučedníků, na něž jsme vzpomněli. Tváří v tvář nenávisti a násilí zůstali věrní lásce i za cenu oběti vlastního života spolu s tolika dalšími muži i ženami, křesťany i muslimy. Udělali to bez nároků na senzaci, s radostí a pevností těch, kdo si nezoufají nad budoucností, protože vědí, komu uvěřili (srv. 2 Tim 1,12). za všechny citujme prostá slova br. Luca, stařičkého lékaře a mnicha z komunity Notre-Dame de l’Atlas (Matky Boží z Atlasu). Když měl na vybranou, zda odejít do bezpečí před tím, co mu hrozilo, ovšem opustit tak své pacienty a přátele, odpověděl: „Chci zůstat s nimi,“ (C. Henning – T. Georgeon, Fratel Luc di Tibhirine. Monaco, medico e martire, Città del Vaticano 2025, úvod) – a tak také udělal. Při příležitosti beatifikace připomněl jej a všechny ostatní papež František v promluvě k polední modlitbě 8. prosince 2018: „Jejich odvážné svědectví je zdrojem naděje pro alžírskou katolickou komunitu a setbou dialogu pro celou společnost. Ať je toto blahořečení pro všechny podnětem ke společnému budování světa bratrství a solidarity.“
A tím se dostáváme ke třetímu bodu našeho zamyšlení: k úkolu vytvářet pokoj a jednotu. Mottem této návštěvy jsou slova vzkříšeného Ježíše: „Pokoj vám!“ (srv. Jan 20,21) V jednom z obrazů na mozaikách v Tipase čteme slova In Deo, pax et concordia sit convivio nostro – což bychom mohli přeložit jako „V Bohu kéž pokoj a svornost vládnou našemu soužití“. Pokoj a svornost jsou základní křesťanské typické rysy od prvopočátků (srv. Sk 2,42–47), jak si to přál sám Ježíš (srv. Jan 17,23), který řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35) Sv. Augustin ve své promluvě prohlásil, že „církev rodí celé národy, které však jsou údy jediného [těla]“ (Promluva 192,2). Sv. Cyprián píše: „Největší obětí Bohu je pokoj, který mezi námi vládne, naše svornost s bratřími a sestrami a konečně skutečnost, že jsme lid sjednocený v jednotě Otce, Syna a Ducha Svatého.“ (O modlitbě Páně, 23) Je krásné slyšet dnes, jak takové bohatství slov a příkladů nacházejí ozvěnu v tom, co jsme vyslechli.
Symbolem toho všeho, jak připomněl kardinál, je právě tato bazilika, symbol církve zbudované z živých kamenů, v níž pod ochranným pláštěm Matky Boží, Paní Afriky, vzniká společenství mezi křesťany a muslimy. Právě zde mateřská láska Lalla Meryem shromažďuje všechny jako syny a dcery, každého s jeho vlastním bohatstvím v různosti, všechny shromážděné ve témž úsilí o důstojnost, o lásku, o spravedlnost a o pokoj a mír. Jako syny a dcery toužící společně putovat, žít, modlit se, pracovat a snít – v jedné víře, která neizoluje, nýbrž otevírá, která sjednocuje, ale nepůsobí zmatek, která sbližuje, ale nevytváří uniformitu, která dává růst skutečnému bratrství, jak nám řekla Monia a jak dosvědčila Rakel ve své zkušenosti z Tlemcen Fellowship. Ve světě, kde rozdělení a války rozsévají bolest a smrt mezi národy, v komunitách a dokonce i v rodinách, je váš život v jednotě a pokoji velikým znamením. V jednotě šíříte bratrství a inspirujete své okolí k touhám a úsilí po společenství a smíření, předáváte poselství o to silnější a zřetelnější, o co více je dosvědčeno jednoduchostí a pokorou.
Nezanedbatelná část této země je pokryta pouští; a v pouští nemůže nikdo přežít sám. Drsné přírodní podmínky nabourávají každý předpoklad soběstačnosti a připomínají všem, že potřebujeme jedni druhé a že všichni potřebujeme Boha. Právě poznaná křehkost otvírá srdce vůči vzájemné podpoře a vůči volání k Tomu, jenž může darovat, co žádná lidská moc nemůže zaručit: hluboké smíření srdcí a spolu s ním opravdový pokoj a mír.
Proto vás chci, drazí bratři a sestry, povzbudit, abyste pokračovali ve své práci pro alžírskou zemi jako soudržné a otevřené společenství ve víře, které zpřítomňuje církev coby „všeobecnou svátost spásy“ (srv. LG 48). díky za to všechno, co děláte, za vaši modlitbu, za vaši lásky, za vaše svědectví jednotě. Ujišťuji vás, že na vás vzpomínám před Pánem, svěřuji vás Matce Boží, Paní Afriky, a ze srdce vám žehnám.
překlad - zd -
