Papež vždycky mluví jako Pastýř
Andrea Tornielli
Velmi dobře to vysvětlil Pavel VI. ve své promluvě v Generálním shromáždění OSN 4. října 1965. „Toto shromáždění, jak si sami dobře uvědomujete, má dvojí povahu: je pro ni charakteristická jednak jednoduchost, jednak velkolepost. Jednoduchost proto, že ten, kdo k vám právě teď promlouvá, je člověk stejně jako vy. Je to váš bratr, a to jeden z nejmenších mezi vámi, kdo reprezentujete suverénní státy, jelikož je držitelem (chcete-li se na to dívat z tohoto úhlu pohledu) jen nepatrné a prakticky symbolické veřejné moci – minimální míru nezbytnou k tomu, aby mohl svobodně vykonávat své duchovní poslání a ujistit ty, kdo s ním jednají, že je nezávislý na jakékoli veřejné moc v tomto světě.“
Při návštěvě Spojených států pak papež bezprostředně doplnil: „[Papež] nemá žádnou světskou moc, žádné ambice s vámi soupeřit. Ve skutečnosti nemáme nic, oč bychom žádali, žádné téma, které bychom chtěli otevřít; nanejvýš touhu, kterou chceme vyjádřit, souhlas, o který stojíme: aby nám bylo dovoleno sloužit vám v oblasti, která spadá do naší kompetence – bez postranních zájmů, zato s pokorou a láskou.“
Je pravda, že téměř před stoletím bylo stanoveno, že v zájmu zaručené naprosté svobody Kristova náměstka bude existovat nepatrný kousek země, na němž bude římský biskup a pastýř všeobecné církve také suverénem – tedy hlavou státu. To však bylo a stále je konvenční záležitost, jejímž cílem je právě tato potřeba nezávislosti na jakémkoli jiném státu, nikoli potvrzení dvojího poslání. Jakékoli oslavování nebo přehnaná pozornost vůči roli papeže coby hlavy státu, jakýkoli důraz na důležitost této role je proto zavádějící, protože se tak děje na úkor jeho jediného skutečného poslání, totiž všeobecného pastýře – pastýře, který promlouvá ke katolíkům, ke křesťanům, k věřícím a ke všem lidem dobré vůle s jediným úmyslem: hlásat evangelium a jeho poselství lásky, bratrství a „odzbrojujícího a odzbrojeného“ míru.
Velmi příhodně to zdůraznil tehdejší milánský arcibiskup, kardinál Giovanni Battista Montini, ve své promluvě na římském Kapitolu 10. října 1962, v předvečer zahájení Druhého vatikánského koncilu. Ve své řeči se budoucí papež zmínil o konci světské vlády církve s rozpadem Papežského státu roku 1870 a řekl: „Bylo to právě tehdy, kdy se papežství s neobyčejnou silou znovu koncentrovalo na své poslání učitele života a svědka evangelia, čímž se pozvedlo do takových výšin duchovní moci nad církví a morálního vlivu ve světě jako nikdy předtím.“
Když Petrův nástupce volá po respektu a ochraně lidského života v každé etapě jeho existence, když promlouvá o míru, maje na paměti dobro všech národů, když volá po ukončení šílených závodů ve zbrojení – a dokonce přitom opouští koncept „spravedlivé války“ – když volá po dialogu a vyjednávání s odvoláním na sociální nauku církve, když žádá o to, aby migranti byli pokládáni za lidské bytosti s neopomenutelnou lidskou důstojností, které je třeba přijímat; když nám připomíná, že chudí patří k srdci evangelního poselství a že musíme vybudovat spravedlivější a rovnoprávnější společnost; když brání právo na náboženskou svobodu; když zdůrazňuje význam péče o stvoření, abychom měli co předat svým dětem a vnoučatům – tehdy nepromlouvá jako hlava státu. Tehdy jen a pouze hlásá evangelium.
překlad - zd -
