Bolest rozkolu
Andrea Tornielli
V tento den poznamenaný bolestí, kdy byl zveřejněn dekret potvrzující exkomunikaci, do níž automaticky upadli v okamžiku vkládání rukou dva lefébvrističtí biskupové de Galarreta a Fellay a čtyři nově vysvěcení biskupové, se najdou ti, kdo oprávněně poukazují na zjevný rozpor v postojích Kněžského bratrstva svatého Pia X. Ve slovech, ve svých formálních prohlášeních, tvrdí, že uznávají legitimitu a autoritu Nástupce svatého Petra, Lva XIV., že ho milují a modlí se za něj. Ve svých činech – a činy mají vždy větší váhu než slova – však vůbec neberou v úvahu jeho jasně vyjádřenou vůli, jeho opakované výzvy ani jeho požadavek, aby se nepřikročilo ke schizmatickému svěcení bez papežského mandátu, nebo přesněji řečeno ke svěcením papežem výslovně zakázaným.
V těchto dnech se v paměti vracejí slova svatého Pia X., papeže, po kterém je Bratrstvo pojmenováno, který v roce 1912 řekl: „A jak máme milovat papeže? Non verbo neque lingua (ne slovy ani jazykem, pozn. red.) sed opere et veritate (ale ve skutcích a v pravdě, pozn. red.)… abychom prokázali svou lásku k papeži, je třeba být mu poslušni. Proto když milujeme papeže, nevedeme diskuse o tom, co nařizuje či vyžaduje, ani o tom, kam až má poslušnost sahat a v jakých věcech je třeba být poslušni“. Byl připomínán paradox tradicionalistů, kteří považují obřad za nedotknutelný, ale vymýšlejí si jakousi formuli, aby nahradili chybějící provek, podstatný v každém katolickém biskupském svěcení: pověření papeže.
Skutečný problém je tkví v něčem jiném. A nemá nic společného s mší v předkoncilním ritu (mylně označovanou jako „latinská mše“), jelikož věřícím, kteří jsou této liturgické formě oddáni, je stále dovoleno ji slavit v plném společenství s Petrem. Skutečně klíčovým bodem je otázka, co je Tradice a především kdo ji má střežit a rozvíjet naše chápání Tradice pod vedením Ducha Svatého. Pokud se Tradice přetransformuje do ideologického systému, pokud si někdo přisvojuje právo soudit koncil, jemuž předsedali dva svatí papežové za účasti tří tisíc biskupů z celého světa a který vyhlásil dokumenty schválené prakticky jednomyslně; pokud se požaduje, aby Nástupce Petra a celá katolická církev přijaly a osvojily si teologické myšlenky určité skupiny, je v tom něco hluboce rozporuplného.
Ale především je tu cosi velmi vzdáleného katolické víře, jejíž tajemství – jak vysvětloval velký spisovatel Vittorio Messori, který zemřel letos na Velký pátek a který se tak velmi zasazoval o návrat Bratrstva svatého Pia X. do plného společenství církve – je a zůstává „et et“ (i jedno, i druhé - pozn. překl.), nikoli „aut aut“ (buď, anebo – pozn. překl.). A proto je v církvi místo pro věřící, kteří trvají na staré liturgii, a je v církvi místo pro diskusi, pro čtení a opakované čtení dokumentů a jejich výklad. Ne však pro to, aby soudili papeže, neposlouchali ho a činili skutky, které narušují jednotu „mystického těla“ Kristova, jímž je církev, ne však pro to, aby vytvářeli paralelní hierarchii navzdory výslovnému zákazu toho, komu Ježíš řekl: „Ty jsi Petr a na této skále vybuduji svou církev.“
