Arcibiskup Gallagher: Nezapomenu na ty, kdo ztratili všechno
Roberto Paglialonga, zpravodaj z Kyjeva
Poslední den ukrajinské mise arcibiskupa Gallaghera se nesl ve znamení dlouhé, přibližně 900kilometrové cesty automobilem z Kyjeva přes Lvov do polského Krakova. Na Ukrajině, v zemi postižené válkou od roku 2014 (která se velmi zintenzivnila v důsledku rozsáhlé ruské invaze v únoru 2022), strávil šest dní naplněných nejrůznějšími setkáními politického i církevního a pastoračního charakteru.
Hlavním cílem jeho cesty na Ukrajinu byla oslava 35. výročí obnovy římskokatolických církevních struktur, která se konala na mariánském poutním místě v Berdyčivě. Zde oslavil bohoslužbu s tisíci účastníky v neděli 19. července. Arcibiskup Gallagher, legát papeže Lva pro tuto zvláštní příležitost, se mohl zblízka setkat s utrpením lidí, s vyčerpáním i s vůlí začít znova, s hlubokou touhou dosáhnout spravedlivého míru, s úsilím o návrat k co možná normálnímu životu.
Na konci své ukrajinské mise, krátce před odletem do Říma bilancuje papežský legát své zkušenosti a zamýšlí se i nad tím, co by mohl Svatý stolec udělat, aby co možná nejvíce pomohl obyvatelům země, jak ukončit nepřátelství a obnovit atmosféru důvěry. A přijde řeč i na konkrétní pohledy, které toho osvětlují nejvíce.
Excelence, jsme na konci diplomatické i pastorační mise, která začala minulý čtvrtek. Byly to velmi intenzivní dny plné nejrůznějších setkání. Vy jste tuto zemi navštívil již v roce 2022, několik měsíců po eskalaci války, a vrátil jste se po čtyřapůlročním čase nepřátelských bojů. Jakou zemi jste našel a jaké z toho máte pocity?
Na prvním místě musím poděkovat všem, kdo mi tuto návštěvu umožnili podniknout – především Pánu, který nás vedl; potom přirozeně ukrajinským představitelům, kteří nás přivítali na hranicích a s velkým nasazením po všech stránkách zajišťovali naši bezpečnost; také řeckokatolické i římskokatolické církvi, a zvláště nunciovi Visvaldu Kulbokasovi a jeho spolupracovníkům, kteří nás hostili a neustále nám po celou dobu pomáhali.
Abych odpověděl na vaši otázku – jak jste sám řekl, měla moje návštěva dvojí aspekt, pastorační a diplomatický. Zvláště jsem byl poslán na oslavy v Berdyčivě, které se setkaly také s 25. výročím návštěvy Jana Pavla II. Všeobecně vzato jsem se setkal s velmi silným smyslem pro společenství a oslavu, s velkou zbožností, která vede lid, aby se intenzivně obracel k Bohu a stále více si vyprošoval jeho pomoc. Na diplomatické úrovni jsme se setkali s různými veřejnými představiteli, s prozatímním ministrem zahraničí a s prezidentem Volodymyrem Zelenským; a vyslechl jsem řadu svědectví o utrpení místního obyvatelstva.
Zcela nepochybně je na lidech znát vyčerpání ze všeho toho násilí. Na druhou stranu jsem se setkal s lidem odhodlaným a vytrvalým, který si je vědom všech těch obětí, které obyvatelstvo přineslo pro svou zemi. Opravdu se mě velice dotkla a zasáhla mě odvaha těchto lidí a jejich rozhodnost, a stejně tak jejich víra v Boha Otce. Řekl bych, že je to rozhodnost a vůle žít pokud možno normální život: dělat svou práci, starat se o své děti, pečovat o starší generaci, pěstovat ducha solidarity s těmi, kdo byli postiženi bombardováním. Byl jsem a zůstávám velmi osloven vznešeností jejich ducha a jejich pevným odhodláním uchovat si vlastní svobodu a vlastní nezávislost.
V neděli 19. července jste na poutním místě v Berdyčivě slavil svátek Panny Marie Karmelské. Spolu s vámi tam byly tisíce lidí, kteří připutovali navzdory všem obtížím, daným válkou i osobními komplikacemi – řada z nich byla vyššího věku nebo s různými handicapy. Co to všechno znamená v kontextu války, kterou právě zažíváme?
Bylo především velmi zajímavé pozorovat a zakoušet oddanost, kterou tento lid chová vůči Matce Boží. Berdyčiv je historické poutní místo, kam poutníci přicházejí už dlouhou řadu let – takže v čase těžkostí a zkoušek zde nacházejí pevnou skálu, o niž se mohou opřít. Bylo pro ně také důležité sem přijít i proto, že v minulých letech – kvůli válce – nebylo možné slavit mši na venkovním prostranství, ale jen uvnitř v kostele, kam se vejde jen několik desítek lidí. Naproti tomu v neděli jich na tom prostranství byly tisíce – lidé nadšení, vědomí si přítomnosti zástupce papeže, jehož blízkost takto mohli vnímat, ale zároveň i velmi soustředění na modlitbu a na úkon zbožnosti vůči Matce Boží, a konečně plní naděje, že její přímluva bude moci skutečně ukončit tuto strašlivou válku.
Jistě se vás velmi dotkly návštěvy bombardovaných míst či památníku Majdanu i lidí, kteří ztratili své blízké nebo utrpěli škody na domech, v nichž žili. V roce 2022 jste navštívil také Buču, Irpiň a Vorzel. Otázka zní: jak je možné snášet toto všechno tak dlouhou dobu? Ve své homilii v Berdyčivě jste mluvil o moci zla a o přítomnosti Zlého…
Tyto lidi pomáhá chránit zbroj víry. Mimo jiné si jsou jisti, že bojují – a říkají to otevřeně – nejen za Ukrajinu, ale i za celou Evropu. Vnímají, tím jsem si jist, že nemají jinou možnost; je to bitva o přežití celého národa. Jistě, jsme si vědomi, že zde mimo jiné hrají roli spory o historické události z té či oné strany. Realitou dneška je ale fakt, že tato země chce nadále být tím, čím byla před válkou, a lidé jsou připraveni za to trpět.
Je strašné vidět a dozvídat se, kolik lidí již zahynulo, vidět na památnících fotografie všech těch, jejichž osud zůstává neznámým – zdali jsou ještě naživu nebo ne, popřípadě kde se nacházejí jejich ostatky. To zasahuje srdce nás všech. Ale všechny tyto památníky chtějí vyjádřit a dosvědčit odvahu vojáků, solidaritu těch, kdo trpí bombami, raketami a drony; přiznám se, že pro nás, kdo žijeme v míru, je těžko představitelné, že každá noc v sobě nese možnost, že se ráno neprobudím vinou bombardování, že každý den může být tím posledním… Je to těžké, zdá se to být zcela nepochopitelné, a přece je to realita.
Jaké jsou výsledky vašich setkání na politické úrovni? A jaké jsou další výzvy, s nimiž se Svatý stolec může popasovat a konkrétně hledat jejich řešení?
V setkání s veřejnými představiteli jsme zaznamenali velké ocenění vůči Svatému otci a jeho výzvám a promluvám, což nás velice potěšilo. Tito lidé se cítí být podepíráni blízkostí papeže Lva, stejně jako předtím Františkovou. To pomáhá i nám při Svatém stolci stále s novým úsilím promlouvat ke světovému společenství i k ruským představitelům, stejně jako pokračovat v humanitárních misích, jako je nasazení kardinála Mattea Marie Zuppiho, který se nasazuje pro návrat dětí, zajatců i civilních obyvatel.
Má zkušenost je velice pozitivní, jelikož jsem se mohl setkat s realitou tohoto světa na dosah ruky, počínaje logistickými a technickými záležitostmi při přípravě cesty. Právě tohle si totiž musíme připomínat: všude se rozhodně nežije jako v Itálii nebo v mé rodné Anglii. Realita dnešního světa je temná a stinná. Nemůžeme ustupovat, a v určitém slova smyslu musíme i my bojovat, abychom dosáhli míru, a to těmi prostředky, které máme k dispozici.
Mnozí lidé se ptali, kdy přijede papež na „zmučenou“ Ukrajinu. Jakou můžete dát odpověď?
Takto se mě ptali téměř všichni, s nimiž jsem se setkal. Má odpověď je velmi prostá. Svatý otec bere toto pozvání velice vážně a z naší strany se velmi intenzivně zabýváme hledáním vhodného času a způsobu, které by přinesly co největší užitek pro Ukrajinu a pro mír v celém světě.
Myslíte si osobně, že je naděje dosáhnout v dohledné době alespoň příměří mezi stranami konfliktu?
Viděl jsem v těchto dnech velikou rozhodnost na straně Ukrajiny k úsilí a nasazení v tomto smyslu. Pro mě osobně je poněkud obtížné říci v tuto chvíli, že je něco takového dosažitelné v krátkém čase. Musíme se ale nasazovat právě tímto směrem. A jak jsme viděli na poutním místě v Berdyčivě – pro které je charakteristická letitá mimořádná mariánská úcta spojená s desítkami zázračných uzdravení – nesmíme vyloučit ani zázračný zásah.
Nakonec bych vám chtěl položit osobní otázku. Co si odnášíte sám domů ve svém pomyslném osobním zavazadle, s čím se vracíte z této cesty? S jakým obrazem, jakou událostí?
Je to především obraz vybombardovaných domů a bytů. Navštívili jsme jednu kyjevskou čtvrť, ulici Bratstva Tarasivtsiv, spolu s místními představiteli a zástupci UNHCR. Uvědomili jsme si – a já osobně jsem si uvědomil – jaký rozdíl je mezi tím, když vidíme fotografie a záběry v televizi (jak je vídáme každý den ve velkém množství), a tím, když jsme fyzicky přítomni na těchto místech, kde ještě před několika málo dny žily rodiny lidí jako my. Když vidíte kolem sebe lidi zbavené střechy nad hlavou a veškerých vyhlídek, lidi, kteří zde žili a všechno ztratili, jejich tváře, jejich výraz, ale také jejich oči naplněné důstojnou nadějí na lepší dny… Toto jsou obrazy, které ve vašem nitru zůstanou navždy.
překlad - zd -
