Věrni minulosti, nebo budoucnosti? slova Roberta Prevosta

Nakladatelství Libreria Editrice Vaticana (LEV) vydává titul Svobodní pod milostí. Ve škole sv. Augustina tváří v tvář výzvám dějin. Tato kniha nabízí sbírku promluv a projevů Roberta Francise Prevosta z dob, kdy byl generálním představeným augustiniánského řádu.

Kniha připravená Řádem sv. Augustina při příležitosti prvního výročí volby papeže Lva XIV. bude představena v Římě ve středu 6. května na papežském institutu Augustinianum v 17 hodin. Jejího uvedení se účastní kardinál-státní sekretář Pietro Parolin, generální představený augustiniánů P. Joseph Farrell, prefekt Dikasteria pro komunikaci Paolo Ruffini, spisovatelka Maria Grazia Calandrone a ředitel vatikánských médií Andrea Tornielli. Text, na jehož přípravě spolupracovali Rocco Ronzani, Miguel Ángel Martín Juárez a Michael Di Gregorio z augustiniánského řádu, se v současnosti překládá ve třiceti zemích světa.

Nabízíme k přečtení text homilie tehdejšího představeného augustiniánů Roberta Francise Prevosta na zahájení kapituly provincie Santo Niño de Cebù, kterou pronesl v kostele sv. Augustina de Intramuros v Manile dne 19. září 2010:

Roku 2008 na tomto místě augustiniáni oslavili pětisté výročí narození Andrése de Urdaneta, slavného a velmi zkušeného námořníka, který po řadě let strávených v bitvách objevil v učení sv. Augustina pozvání ke změně života: pochopil, že jedinou pravou odpověď na touhu lidského srdce lze najít v Bohu a v jeho lásce. Tato pravda mu změnila život: z úspěšného námořníka a objevitele se stal člen řádu sv. Augustina. Urdaneta se stal slavným, protože objevil to, co je známo jako tornaviaje, totiž rychlou a bezpečnou zpáteční námořní cestu z Filipín do Mexika. Toto tornaviaje se stalo důležitým dopravním a obchodním spojením mezi Asií a Amerikou. Ale Urdaneta zakusil ve svém životě mnohem důležitější tornaviaje. Jeho obrácení a jeho vstup do řeholního řádu symbolizují zcela odlišný druh zpáteční cesty: návrat a obrácení k Bohu.

Pojem tornaviaje neboli zpáteční cesty může být velice příhodným obrazem pro nás augustiniány shromážděné zde na začátku této kapituly. Také my jsme povoláni podniknout cestu a objevit, že jediná cesta, která má skutečný význam, je ta, která nás vede ke Kristu. Všichni jsme se vydali na tuto cestu, která přirozeně začíná narozením, a pro ty, kdo jsou křesťané, prvním setkáním s Kristem, tedy ve křtu. Pro některé ovšem začala tehdy, když zaslechli Slovo, jako tomu bylo např. u sv. Augustina, jehož cesta vedla po mnoho let jeho zkušeností s obrácením a začala ještě dříve, než se rozhodl přijmout křest, a pokračovala různými způsoby i po křtu, když hledal Boha jako mnich, kněz a biskup.

Pro nás řeholníky je cestou být v Kristově službě, především ve společenství učedníků. Pro nás augustiniány je to cesta zažívaná ve společném životě a v apoštolských službách a jejich prostřednictvím. V určitém místě však na této cestě můžeme zpomalit, začít se spokojovat sami se sebou či rozptylovat pozornost, nebo dokonce se opevnit a stagnovat v duchovním životě a pastorační práci. Totéž se může stát i komunitě. Život našich místních komunit a vyšších celků pak může ztratit sílu a schopnost inspirovat a přitahovat. Entusiasmus plný energie, tak typický pro mladé lidi, může postupně vyprchat a my snadno sklouzneme do každodenní rutiny stále téhož, která se nikdy nemění.

Odvaha a dobrodružný duch Urdanety, který objevil tornaviaje, se mohou znovu stát skutečnými zde, na tomto historickém místě, kam jsme přišli oslavit liturgii zahájení naší kapituly. Možná se změna či nová cesta, kterou hledáme, vynoří z některých otázek: Chceme si udržet to, co máme, zůstat tam, kde jsme, nebo toužíme naslouchat neklidnému srdci, naslouchat v modlitbě,  stát se pozornými Božímu slovu a naslouchat také těm z nás, kteří hledají a čtou znamení časů? Jsme otevřeni možnosti zvolit si něco jiného, abychom dali nový a obnovený smysl svému životnímu poslání?

„Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Lk 16,13) Zasáhla mě skutečnost, že tato věta z dnešního evangelia by mohla být přeložena i těmito slovy: Jsme rozpolceni mezi touhou následovat Krista, ať to stojí co to stojí, a touhou zůstat, kde jsme, spokojení a bez vůle či schopnosti změnit cestu, po níž běžíme. Zde, na tomto místě je žádoucí ptát se, zda také my máme zapotřebí objevit nový směr, tornaviaje, nové obrácení.

V nejrůznějších kontextech řeholního života se odehrála mnohá reflexe nad otázkou: „Uchovávání, nebo misie?“ Chtěl bych se dnes ráno o ni podělit s vámi se všemi, přesvědčen, že nám může pomoci i v příštích dvou týdnech. Uchováváme jednoduše věci tak, jak jsou, nebo je v našich srdcích misionářský duch stále živý? Jako pomůcku pro reflexi nad těmito otázkami nabízím následující příměry:

Skupina, která bude chtít pouze uchovávat stávající, bude při úvaze o pojetí služby tvrdit: „Musíme zůstat věrní své minulosti.“ Kdežto komunita s minionářským duchem řekne: „Musíme být věrní své budoucnosti.“

V rozvaze nad účinností se komunita se zájmem o uchovávání bude ptát: „Jak je tento apoštolát finančně udržitelný?“ Kdežto komunita oddaná misii si bude klást jinou otázku: „Jak získat více učedníků?“

Když budeme myslet na změnu, na to, zda chceme či můžeme udělat něco jinak, budou ti, které zajímá uchováváni statu quo, prohlašovat: „Jestliže to přivodí nějaké problémy někomu z nás, nechceme to.“ Primární téma těch s misijním nasazením bude ovšem jiné: „Jestliže nám to pomůže získat někoho z těch, kdo jsou nám vzdáleni, přijímáme riziko.“

Styl vedení, leadership, v duchu těch, kdo dávají přednost uchovávání, je především manažerský, dobře organizovaný a účinný. Tito leaders usilují o to, aby ve všem byl řád a všechno šlo jako po drátku. Je-li však komunita obdařena prorockým viděním a žije-li pro misii, vydá se cestou jiného leadershipu: styl toho, kdo povede, bude především transformující, schopný nabídnout vizi možného, ochotu vydat se na dlouhou cestu a čelit mnoha rizikům, by se tato vize mohla uskutečnit.

Komunita věnující se udržování bude myslet především na to, jak zachránit vlastní společenství. Komunita oddaná misii bude především myslet na to, jak dohnat svět. „Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ (Lk 16,13) Ve svém komentáři k Pánovu horskému kázání, v druhé knize vysvětluje sv. Augustin, že je nemožné sloužit dvěma pánům, a zdůrazňuje, že to nekončí „nenávistí vůči Bohu“, stane-li se člověk sluhou nějakého jiného pána. Mnohem spíše nastupují lhostejnost nebo kompromis, takže Bůh a jeho milost jdou do výprodeje. Tohle by mohlo dokonale odpovídat naší situaci: po ztrátě počátečního elánu se spokojíme s tím, co už děláme. Evangelium nám všem dnes připomíná nezbytnost udělat radikální rozhodnutí pro totální darování svého života Bohu a poslání hlásat evangelium. Dnes se nám znovu staví před oči rozhodnutí, které jsme již udělali, a jsme zváni obnovit své nasazení žít evangelizační poslání. Kéž nás Duch Svatý vede a osvětluje!

© Řád sv. Augustina
© Dikasterium pro komunikaci – Libreria Editrice Vaticana

překlad - zd -