Partitura kříže neboli Písně Hospodinova Služebníka
Velkopáteční homilie P. Roberta Pasoliniho, kazatele Papežského domu
V prvním zpěvu je tento Služebník představen jako člověk povolaný Hospodinem, aby naplnil vzácné a ambiciózní poslání: otevřít „oči slepým“ a umožnit „vyjít vězněným ze žaláře, z uzavřenosti těm, kteří přebývají v temnotách“ (Iz 42,6–7). Je to úkol nést znamení života a ukázat je těm, kdo jsou zdrceni utrpením, nespravedlností, hříchem. Služebník jej však musí plnit s nejvyšší možnou jemností a řídit se metodou přísnou a téměř protiřečící si: „Nebude křičet ani hlučet, nedá zaznít svému hlasu na prostranství, nedolomí nalomenou třtinu, neuhasí doutnající knot.“ (Iz 42,2–3) Žádná agresivita, žádné silové řešení, žádné pokušení všechno zničit a začít odznovu. Tento Služebník bude muset být hledačem života v temnotách zla.
Není snadné přijmout takové poslání. Všichni jsme v pokušení řešit různé situace silou, použít trochu agresivity, domnívat se, že bez tvrdosti se nikdy nic nevyřeší. Hospodinův Služebník se nebude moci poddat tomuto instinktu: bude muset střežit jemnost jako jedinou sílu pro srážku s temnotami zla, chránit každý zlomek zbytkového dobra a nabídnout kyslík plamenům, které už-už vyhasínají.
Ve druhém zpěvu se cosi pokazí. Poté co se pokusil uskutečnit své poslání, zjišťuje Služebník s pocitem trpkosti, že veškeré jeho pokusy o konání dobra byly zbytečné: „Nadarmo a k ničemu jsem strávil své síly.“ (Iz 49,4) Zdá se, že zaseté dobro neklíčí, všechno vypadá jako zastavené a zablokované. Je to krize, která dříve či později potká každého, kdo se rozhodl následovat Pána: pocit prázdnoty, dojem, že jsme se nikam nedostali, že zůstáváme věrní tomu, co, zdá se, nenese žádné ovoce. Ve skutečnosti je to opravdu jen dojem. Slovem „nadarmo“ neříká prorok, že Služebník jednal neužitečně, ale jen to, že výsledek jeho činnosti nemůže být potvrzen. Hospodinův Služebník, který vnesl světlo do temnost, vstoupil do prostoru, kde se nic nedá pochopit pomocí našich kritérií, ale vše následuje plán často paradoxní, plán spásy, která přichází od Boha.
Z třetího zpěvu se vynořuje nové překvapení: Služebník zjišťuje, že právě ti, kterým by chtěl pomoci, reagují nepřátelsky, vztekle a dokonce násilně. Kdo žije v temnotách, nepřijímá vždycky světlo – často je odmítá a chce se před ním uzavřít. Proč se to děje? Protože světlo odhaluje nejen to, co je krásné, ale i to, co bychom nejradši ukryli: naše strachy, naše lži, naši dvojakost. A to všechno budí strašlivou hrůzu. Tak naráží na odmítnutí ten, kdo přináší světlo, i když nenese žádnou vinu za to, co toto světlo odhaluje. Služebník však necouvá. Pokračuje v cestě, kterou mu ukázal Hospodin, a neutíká z ní: „Svá záda jsem vydal těm, kdo mě bičovali, své líce těm, kdo rvali můj vous; neskryl jsem svou tvář před urážkami a plivanci.“ (Iz 50,6)
Ve čtvrtém zpěvu se děje cosi zarážejícího. Násilí, které se vrhlo na Služebníka, je tak prudké, že znetvořilo jeho tvář, takže ji zohavilo k nepoznání, jako nějakou mrtvolu. A přece právě na této cestě se naučil neodplácet zlo, kterého se mu dostalo. Když nás zasáhne zlo, instinktivně reagujeme, vracíme je zpátky, vyrovnáváme účty. Služebník však nepřistupuje na tuto logiku: všechno přijímá, aniž by odplácel násilím. Zlo doráží až k němu, a tam se zastaví: „Nesl hříchy mnohých a přimlouval se za viníky.“ (Iz 53,12)
Bratři a sestry, Ježíš se neomezil na to, aby těmto zpěvům jen naslouchal. On je interpretoval a intenzivně prožil s plnou důvěrou v Otcovu vůli, takže proměnil své ukřižování v událost spásy. Tváří v tvář zlu poznává svět jen dvě cesty: vzdát se – nebo oplatit. Každý den jsme toho svědky: ve válkách, v rozdělení, ve zraněních, která poznamenávají lidské vztahy. Zlo nadále obchází světem, protože pokaždé najde někoho ochotného je oplatit a rozmnožit. Ježíš rozlomil tento řetěz tím, že se neprosazoval větší mocí, ale přijal to, co se mu dělo, a rozeznal v tom svou „životní partituru“ lásky a služby, která mu byla svěřena. Neprovedl tuto partituru mechanicky; učinil ji svou vlastní, převedl prorocká slova do konkrétních skutků, do odpuštění, do ticha naplněného soucitem. Tak se na křížové cestě naučil nejobtížnější poslušnosti: poslušnosti lásky k druhému, i když se druhý chová jako nepřítel.
Žijeme ve světě, kde už Boží hlas neudává směr rozděleným cestám lidstva jako kdysi. Ne proto, že by zeslábl; proto, že se často stal jedním hlasem z mnoha, přehlušeným jinými slovy, která slibují bezpečí, pokrok, blahobyt. To jsou dnes ukazatele, které určují mnohá rozhodnutí a rýsují směr, kudy se společný život ubírá. A přece je svět i nadále místem, kde lidé trpí a umírají, a to často nevinně a nesmyslně. Války nekončí, nespravedlnost se množí, ti nejkřehčí za to platí. Jako by chybělo slovo schopné držet pohromadě cestu lidstva, zpěv, který by uměl nasměrovat naše kroky ke spravedlivějšímu a bratrštějšímu světu. A přece právě v tomto scénáři můžeme spatřit něco překvapivého: tichý zástup lidí, kteří se rozhodli naslouchat jinému hlasu. Někteří ho jasně poznávají jako Boží vůli; jiní ho vnímají jako hlubokou a neodolatelnou výzvu vlastního svědomí. Je to hlas, který nekřičí, neprosazuje se silou, neslibuje zkratky. Je to tichý a vytrvalý zpěv, který zve k lásce, k setrvání, k neodplácení zlu zlem.
Někteří se rozhodnou tomuto zpěvu naslouchat. Jsou to lidé, muži i ženy, kteří často zcela nevědomky procházejí stejnou cestou jako Hospodinův Služebník. Neprovádějí mimořádná gesta. Jednoduše každého dne vstávají a dělají ze svého života cosi, co neslouží jen jim samotným, ale i druhým lidem. Nesou břemena, která si nevybrali, přijímají rány, aniž by se zatvrzovali, nepřestávají hledat dobro, i když se zdá zbytečné. Nedělají hluk, nezabírají scénu, ale uchovávají si otevřenost pro jiný svět. A právě díky jim nemá zlo poslední slovo a dějiny se neuzavírají násilím. Toto množství lidí dosvědčuje, že písně tohoto Služebníka, ve kterém se Bohu zalíbilo, nadále znějí v lidském srdci a čekají jen na někoho, kdo by dokázal jejich partitury přeložit do konkrétních životních notových listů, i když to znamená nést kříž.
Zakrátko budeme uctívat Pánův kříž gesty, tichem a modlitbou. Bude to zvláštní příležitost, abychom poznali Boží tajemství a abychom se smířili – v síle i slabosti – s jeho láskou vůči nám a vůči každému. Nechceme-li riskovat, že omezíme liturgii na vnější formalismus, budeme se moci rozhodnout, alespoň v hloubi srdce, odložit zbraně, které až dosud svíráme v rukou. Možná nám nepřipadají tak nebezpečné jako ty, jimiž disponují mocní tohoto světa. Přece však jsou to nástroje smrti, protože jsou víc než dostatečné pro to, aby oslabily, zranily, zbavily smyslu a lásky naše každodenní vztahy.
Svět potřebuje být zachráněn, včera jako dnes; od násilí a zla, od nespravedlnosti, která zabíjí, od rozkolů, které ponižují. Tato záchrana nám však nespadne shůry ani ji nebudou moci zaručit politická, ekonomická nebo vojenská rozhodnutí. Svět bude stále zachraňován těmi, kdo budou ochotni přijmout písně o Hospodinově Služebníku jako podobu a tvar vlastního života. A právě toto učinil Pán Ježíš: vzal vážně Otcovu vůli, přijal ji jako partituru, která má být odehrána se vším všudy, „s mocným nářkem a slzami“ (Žid 5,7–8). Proto se v rozhodujícím okamžiku, když byl zatčen, rozhodl vydat a neváhal prohlásit „já jsem to“ (Jan 18,5), aby tak svobodně vstoupil do svého utrpení lásky.
Bratři a sestry, také nám je dnes večer předána partitura kříže. Můžeme ji přijmout svobodně, přijmeme-li, že není žádná okolnost tak těžká, aby se jí nedalo čelit, žádný takový viník, aby se na něj muselo ukazovat prstem, žádný takový nepřítel, aby nám mohl zabránit milovat a sloužit. Jsme tu jen my, kteří se rozhodujeme neoplácet zlu zlem, zůstat trpěliví v trápení, věřit v dobro, i když se zdá, že temnoty vše pohlcují; můžeme se stát těmi služebníky, které se Pán rozhodl potřebovat, aby přinesl světu spásu.
V čase, jako je ten náš, tolik zraněný nenávistí a násilím, kdy je dokonce Boží jméno vzýváno k ospravedlnění válek a rozsudků smrti, jsme my křesťané povoláni přiblížit se beze strachu, nýbrž „plni důvěry“ (Žid 4,16) k Pánovu kříži a poznat v něm trůn, na němž se učíme kralovat tím, že dáme svůj život do služeb druhým. Dokážeme-li zachovat „pevné vyznání naší víry“ (Žid 4,14), budou naše dny umět dát zaznít zpěvům radosti i utrpení, této tajemné partituře kříže, v níž lze rozeznat noty té největší lásky.
Překlad - zd -
