První postní promluva o. Pasoliniho: Obrácení

Česká redakce RV/ Vatican News

Proč změna chuti?

Svatý František sám na sobě zažil, že s proměnou srdce se mu to, co dříve vnímal jako hořké, stalo sladkým: vztah k druhým lidem, soucit s trpícími, blízkost potřebným. Skutečná proměna smýšlení, proměna srdce, proměna toho, jak vnímal realitu, nastala tehdy, když začal být vůči druhým milosrdný.

Taková proměna ovšem není na prvním místě lidskou aktivitou; iniciativa vychází od Boha, který se dává „zakusit“, „ochutnat“. Jak zdůrazňuje P. Pasolini, není skutečným obrácením „rozhodnout se pro morálku, aniž bychom ochutnali sladkost nového života v Kristu“.

Pachuť hříchu

Jestliže se nám díky „Boží ochutnávce“ zostří smysly, je pak zřetelnější i zpustošení, které v našem životě natropil hřích – jeho „pachuť“. Hřích – to je především přetržka, rozkol: mezi člověkem a Bohem, mezi lidmi navzájem, v člověku samotném. Vyprávění o prvotním hříchu to ilustruje zřetelně: hřích plodí strach, zahanbení a podezíravost vůči druhým lidem i vůči Bohu.

Křesťanství bere hřích vážně – „ne proto, aby obviňovalo člověka, nýbrž aby střežilo a potvrzovalo jeho velikost“, vysvětluje papežský kazatel. Brát vážně hřích znamená brát vážně lidská rozhodnutí a jejich důsledky. Když se svatý František pravdivě zahleděl do vlastního nitra, pochopil, co v něm hřích zatemnil: obraz nového člověka podle Božího plánu, který milost opět vynesla na světlo.

Pokora je pravdivé poznání sebe sama

František je dobře znám jako ten, kdo se „zasnoubil s paní Chudobou“. Čteme-li však dobře jeho životopis, vždy najdeme jako „věrnou družku“ Chudoby také svatou Pokoru. Chudoba a pokora pak pro Františka nejsou abstraktní pojmy, ale konkrétní charakteristiky Boha, který se stal člověkem v chudobě a pokoření. A těmito cestami má vtěleného Boha následovat člověk stvořený k Božímu obrazu a podobě. Vždyť „Pán nám neříká: Učte se ode mne konat zázraky nebo křísit mrtvé. Říká jen jedno: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem,“ připomíná P. Pasolini.

Pokora tedy neochuzuje člověka – naopak, vrací ho jemu samotnému. Neumenšuje ho – obnovuje v něm jeho původní velikost. Pokora neznamená ponížit se pod úroveň vlastní reality, nýbrž nově do ní vstoupit.

Proč se tedy stávat menším?

Svatý František, vysvětluje papežský kazatel, usiloval vždy o větší věci a úspěchy, objevil však zvláštní paradox: ve světě, jak ho Bůh stvořil, mají zvláštní postavení právě ti maličcí. Právě oni mají zvláštní „moc“, totiž možnost stát se Božími dětmi. A nadto je jim vlastní zvláštní schopnost: budit v druhých dobro. „Ti nejmenší ve své křehkosti odhalují milosrdenství, které je snad nejdrahocennější energií světa.“

Stát se maličkým tedy není sebeponižováním nebo znehodnocováním: je to „podstatný rozměr toho, co znamená být křesťanem“, následovníkem Krista, který se stal „nejen člověkem, ale přímo dítětem“. Jako křesťané nechceme být malými v tom smyslu, abychom dovolili svým limitům nad námi vládnout nebo abychom se vyhnuli úkolům, které v tomto světě máme, nýbrž proto, že jsme „rozeznali Boží maličkost“ a tu skutečnost, že jsme jím voláni a milováni.

…a není to jednorázová záležitost

„Často si však myslíme,“ upozorňuje P. Pasolini, „že být maličkým podle evangelia je možné, jen když se všechno dobře daří.“ Ve dnech poznamenaných bolestí a násilím může řeč o „evangelní maličkosti“ vypadat jako „duchovní luxus“. Jenomže pokoj a mír „se nerodí jen z politických dohod nebo vojenských strategií, nýbrž mezi lidmi, kteří nalezli odvahu stát se maličkými“, tedy schopnými ustoupit od zbraní k dialogu.

„Je to každodenní usilovná práce,“ uzavírá papežský kazatel, „kterou nemůžeme odročit nebo delegovat na druhé. Kdo poznává, že je Božím dítětem, ví, že se ho toto obrácení srdce týká osobně.“ Proto můžeme vzít za své slova svatého Františka ze závěru jeho života: „Začněme, bratři, sloužit našemu Bohu a Pánu, protože zatím jsme v tom pokročili jen maličko.“

- zd -