Papežský kazatel: Misijní povolání - naplnění křesťanského život

Česká redakce RV/ Vatican News

Co sv. František poznal a zakusil, nemohl držet sám v sobě a pro sebe. Byl povolán předávat svou zkušenost a dotknout se s ní životů druhých lidí. Na této cestě k druhým srdcím je nezbytné udělat pět kroků:

1.     Primát svědectví před slovy – podle františkovské intuice, že Kristu nejde na prvním místě o to, aby byl hlásán, nýbrž aby se mohl zrodit prostřednictvím proměněného života;

2.     Dovolit, abych byl přijat, dříve než budu chtít sám cokoli nabízet;

3.     Umění věnovat pozornost otázkám druhých, aniž bych předem připravoval nežádané odpovědi;

4.     Plodnost setkání, jak ji ukazuje Františkova cesta k egyptskému sultánovi;

5.     Evangelní paradox podřízenosti, která není slabostí, nýbrž nejvyšším stupněm lásky – téže lásky, s níž se Bůh sám dává.

Zrození Krista

Konkrétní zkušenost první generace sv. Františka a jeho druhů byla právě tato: ze společné modlitby, z bytí pospolu se zrodila touha sdílet se s druhými lidmi o to, co bratři zažili. P. Pasolini to popisuje takto: „Nejdříve je tu společenství života, pak hlásání spásy. Nejprve rozjímání Slova, pak řeč, která svědčí o jeho přítomnosti. Opravdu nemohu mluvit o tom, co dosud nezapustilo kořeny do mého vlastního života. […] Kristus není informace, která se má přeposílat, nýbrž tajemství, které přebývá v lidství a chce být odhaleno, aby mohlo v životě vyrůstat.“

Sv. František hovoří o trojím vztahu ke Kristu – „být pro Krista snoubencem, bratrem a matkou“, přičemž ten třetí, mateřský rozměr je nejtroufalejší a nejoriginálnější. Co to znamená? „Jsme matkami, když ho neseme ve svém srdci a ve svém těle prostřednictvím lásky a čistého, upřímného svědomí; a když ho rodíme prostřednictvím svatého jednání, které musí zářit na vzor ostatním,“ píše sv. František v Dopise věřícím. P. Pasolini k tomu dodává: „Rodit Krista neznamená dobře o něm mluvit nebo přesvědčovat druhé působivými slovy. Znamená to dovolit, aby jeho přítomnost skutečně proměnila náš život do té míry, že se stane viditelným pro ostatní.“

Nechat se přijmout

Nejsme to však my, kdo „stojí v centru zvěstování“, nýbrž Pán, kterému připravujeme cestu. Proto také František posílá své učedníky podle evangelního vzoru (Lk 10,4nn.) jako ty, kdo mají přijmout, co se jim dává. Zde se skrývá hlubší smysl evangelní zvěsti: „Nechat se přijmout znamená pochopit, že druhý člověk není jen cílem mého působení, ale také tím, kdo má co dát mně,“ vysvětluje P. Pasolini. „Tam, kde umožníme druhému, aby se sebe vydal to nejlepší, tam se Království stává blízkým a dosažitelným.“ K tomu cituje slova papeže Františka:

„Všichni mají právo zaslechnout evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali – nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory a nabízí lákavou hostinu. Církev neroste proselytismem, nýbrž přitažlivostí.“ (Evangelii gaudium 14)

Naslouchat otázkám

Můžeme tedy mluvit o respektu, s nímž sv. František přistupoval ke každému člověku, „v němž rozeznával Boží přítomnost, která již působí, což otevírá cestu skutečnému dialogu“, zdůrazňuje P. Pasolini. „Nejde ani tolik o to, umět mluvit, ale především umět naslouchat.“ Hlásat evangelium tedy neznamená dávat okamžité odpovědi, ale být pozorný vůči otázkám, které mohou vyvstat. „Tento vnitřní postoj,“ vysvětluje P. Pasolini, „se rodí z přesvědčení, že Bůh stvrzuje a doplňuje naše ubohé svědectví.“

Na biblické zkušenosti jáhna Filipa s etiopským dvořanem (Sk 8,26–39) ilustruje, že samotné zvěstování může zabrat relativně málo času: „Všechno ostatní – společné putování, naslouchání, otázky – je to, co připravuje skutečné setkání s Kristem.“ A krom toho je zde také patrné, že není možné doprovázet druhého cestou víry, aniž bych s ním osobně vším neprocházel – aniž bych se do jeho života „nenamočil“, tak jako Filip sestoupil s Etiopanem do vody. „I ten, kdo již byl pokřtěn, se musí neustále vracet ke zdroji pravého života v Kristu,“ připomíná P. Pasolini.

Setkat se s druhým člověkem

Osobní nasazení je nezbytné pro skutečné setkání, jak o tom svědčí známý příběh setkání sv. Františka se sultánem Al-Malikem al-Kámilem. František zde nepřináší „něco“, nýbrž sebe sama – prostého, chudého bezbranného: „Neusiluje prezentovat vlastní ideu, představuje druhému člověku sebe sama tak, jak je,“ uvádí P. Pasolini. V tomto okamžiku se rodí „skutečné setkání dvou lidí, lišících se vírou a životním příběhem, kteří dovedou stát jeden před druhým beze strachu“.

Skutečný „zázrak z Damietty“ je podle P. Pasoliniho právě toto setkání. Sv. František si z něj odnáší poznatek, že „evangelium se nehlásá vítězstvím, ale setkáním“ a druhý člověk „není terč, který mám zasáhnout, nýbrž práh, u nějž se zastavím a čekám na přijetí“. Vzájemná odlišnost není překážkou, nýbrž „prostorem pro Boží jednání v srdci člověka“.

Podřízení všem lidem

Setkání se sultánem má pro sv. Františka ještě další důležité plody. Jedním z nich je vědomí, že v každém setkání má každý člověk co dát, nejen čistě přijímat. V radikální podobě má tento postoj „obdarovaného dárce“ paradoxní vyjádření ve Františkových instrukcích: „Podřizujte se každému lidskému stvoření pro lásku Boží.“ (Františkova řehole z r. 1221, tzv. Non bollata) K tomu P. Pasolini doplňuje: „Každému slovu, každému hlásání předchází navázání vztahu s druhým člověkem – to neznamená povyšovat se, ale podřídit se.“

Tento postoj je v pojetí sv. Františka postojem Krista, který „se zřekl sám sebe […] a ponížil se“ (Flp 2,7). Proto hlásat Krista z pozice nadřazenosti znamená zpronevěřit se jemu samotnému. Bůh sám, připomíná P. Pasolini, „se člověku nevnutil, ale daroval mu prostor“, v němž by člověk mohl přijmout a zažít Boží velikost. „A to je podoba lásky.“

- zd -