Nový dokument Mezinárodní teologická komise: Quo vadis, humanitas?

Johana Bronková a Isabella Pirro – Vatikán

„Quo vadis, humanitas? – Kam kráčíš, lidstvo?“ Název nového dokumentu Mezinárodní teologické komise – schváleného Svatým otcem 9. února – vystihuje důvody a cíle jeho vzniku: v době překotného technologického pokroku chce komise předložit „teologický a pastorační projekt“, který chápe lidský život jako „celistvé povolání“ a vnímá odpovědnost vůči druhému člověku i Bohu ve světle evangelia. Důležitým východiskem dokumentu je koncilní konstituce Gaudium et spes, která inspiruje k otevřenému dialogu mezi církví a současným světem i k chápání člověka jako „integrální bytosti, v jednotě těla a duše, srdce a svědomí, intelektu a vůle“.

Mezi transhumanismem a posthumanismem

První ze čtyř kapitol textu analyzuje vývoj mezi dvěma póly dnešního chápání člověka: transhumanismem a posthumanismem. První z nich zahrnuje snahu o zlepšení životních podmínek člověka prostřednictvím vědy a technologie, úsilí překonat fyzické a biologické limity. Druhý žije „snem“ o nahrazení člověka cyborgy, tedy hybridy rušícími hranice mezi člověkem a strojem. Křesťanská víra oproti tomu vybízí k hledání syntézy lidských napětí v Kristu, Synu Božím, který se stal člověkem, zemřel a vstal z mrtvých.

Digitální technologie jako životní prostředí

Dokument se soustředí zejména na problém digitálních technologií, které „již nejsou pouze nástrojem, ale vytvářejí životní prostředí v pravém slova smyslu“, protože strukturují lidské činnosti a vztahy. Z toho vyplývají různá rizika: v oblasti životního prostředí vede expanze umělého světa k ekonomice založené na neomezeném využívání zdrojů ve jménu maximálního zisku. Tragickým důsledkem je ekologický dluh, „divoká a nezákonná“ urbanizace, neregulované a znečišťující těžební politiky. V mezilidských vztazích pak digitální revoluce vede k pocitu bezvýznamnosti v neovladatelném a destabilizujícím proudu informací, uprostřed čistě virtuálních kontaktů.

Růst moci umělé inteligence

Nárůst moci umělé inteligence se v hyperpropojeném světě projevuje stále více a hrozí, že ekonomické, politické, sociální nebo vojenské dynamiky se stanou „nekontrolovatelné, a tedy neovladatelné“. Současně narůstá také riziko sociální kontroly a manipulace. Tento scénář má dopad i na oblast komunikace. Jakkoli dokument neopomíjí výhody vědecko-technologického rozvoje, jako např. větší občanskou uvědomělost, přímé a participativní informace nebo nezávislé informace, varuje zároveň před obchodováním se zprávami a osobními údaji, které nejsou vždy ověřitelné a často jsou manipulovány. Masmédia dnes nejsou „neutrálními prostředky“, a proto jejich vliv na etiku a kulturu nastoluje antropologické otázky.

Infosféra a krize západních demokracií

V této „infosféře“ jedinec stále více trpí nejistotou ohledně své identity, a proto vyžaduje uznání od ostatních: uznání, které se získává rovněž „zkreslením reality“ nebo prosazováním vlastních práv „proti druhým“. V tom mají původ sociální konflikty, které se často stávají identitárními konflikty. Právě odtud pramení „současná krize západních demokracií“, které si neuvědomují stále větší potíž se společným uznáním „toho, co nás spojuje jako lidské bytosti“. Navíc jsme v situaci, kdy je veřejné mínění homologováno pomocí „lajků“ a politická debata se „tribalizuje“, totiž tříští na silně polarizované skupiny, které se střetávají konfliktním a násilným způsobem.

Human enhancement a hledání rovnováhy mezi technologií a člověkem

Informační revoluce mění také způsob vnímání znalostí, jejichž horizont by mohl být redukován pouze na to, co dokáže zpracovat umělá inteligence. Hrozí, že filosofické, teologické nebo etické principy budou považovány za subjektivní záležitosti nebo otázky osobního „vkusu“. Totéž by se mohlo stát i v případě tělesnosti: na jedné straně jsou sice chvályhodné pokroky v biotechnologiích sloužících zdraví a blahobytu, na druhé straně však dokument vybízí k bdělosti před šířením „kultu těla“, zejména na Západě, kde se klade důraz na dokonalou, mladou a krásnou postavu, na úsilí být vždy a navždy ve formě. Stejně riskantní je human enhancement, tedy celý komplex genetických, farmakologických a kybernetických technologií usilujících o zlepšení lidských schopností a možností. Je-li však tento koncept pojímán „bez omezení a opatrnosti“, vyvstává otázka po rovnováze mezi „technicky možným a lidsky smysluplným“.

Vztah mezi digitálními technologiemi a náboženstvím: světla a stíny

Velký prostor je věnován také reflexi nad vztahem digitálních technologií a náboženství. Rovněž v této oblasti najdeme jak pozitivní aspekty – jako je snadný přístup k poznání a informacím –, tak negativní. Mezi ty druhé patří obrovský náboženský trh na webu, který nabízí neomezený výběr podle individuálních zájmů, nebo také jistý způsob komunikace na sociálních sítích, která se tváří jako křesťanská, ve skutečnosti však vede k „podněcování polemik a dokonce ničení dobré pověsti jiných lidí“. A nejen to: v této „metamorfóze způsobu víry“ začíná technologie fungovat jako „duchovní průvodce a zprostředkovatel posvátna“, až po extrémní případy „virtuálních žehnání, exorcismů a digitálního spiritualismu“.

Kultura anamnézy a amnézie kultury

Druhá kapitola dokumentu se zaměřuje na celistvý charakter povolání člověka. Lidská zkušenost musí být chápána v konkrétních kategoriích času, prostoru a vztahu. Dnes, vysvětluje dokument Mezinárodní teologické komise, se ztrácí smysl pro dějiny, všechno je redukováno na „v sobě uzavřenou současnost“ – „kultura anamnézy“ ustoupila „amnézii kultury“. Technologie všechno převádí na současnost, „přítomnost, která již nezná minulost, nemá žádnou budoucnost“ – ani žádnou naději. To všechno může vést k různým formám revizionismu a negacionismu anebo populismu. Oproti tomu evangelium představuje „kontrakulturu“, protože v „horizontálním zrychlení“, jímž jsou poznamenány dějiny, Slovo předkládá smysl, a tím je Ježíš Kristus jako místo setkání mezi časem člověka a věčností Boha.

Fenomén „městského věku“

Podobně rozsáhlá je reflexe o prostoru, zejména v kontextu fenoménu „urban age“, tedy vzniku metropolitních regionů, které spojují centra a předměstí na obrovských prostorech, jež však trpí problémy, jako je nedostatek základních služeb. Kromě toho globální kultura a snadná mobilita činí člověka „světoobčanem“, ale také „nomádem“ bloudícím v anonymních a uniformních nemístech, jako jsou letiště a nákupní centra. „Takto se ztrácí postava poutníka“, tedy toho, kdo neztrácí vztah ke své zemi, ale vyráží na cestu, aby odpověděl na Boží volání. Globální prostor navíc vyvolává „pocity invaze“, které v druhém vidí hrozbu a vytvářejí hranice tam, kde křesťané vidí „prahy“, tedy „zóny, které spojují“ s bližním. Kristus totiž „otevírá prostor národů a lidí“ a činí jej místem pohostinným ve spasitelné přítomnosti a na cestě k transcendentní budoucnosti.

Vztahy jako hráz proti uniformní globalizaci

Vztah, chápaný jako příslušnost člověka k rodině, k národu a k tradici, je tím, co vytváří a formuje osobní identitu a tvoří „jakousi hráz proti šíření uniformní globalizace“. Jednota v rozmanitosti je naopak principem, na který se dokument odvolává ve jménu „bratrství“ a „sociálního přátelství“. Do tohoto kontextu spadá také „Boží lid, kterým je církev“, jehož cesta je založena na víře a otevřená rozdílům sloužícím většímu společnému projektu. Dalším významným bodem druhé kapitoly je princip společného dobra a pozornost věnovaná nejchudším, kterým hrozí, že budou kvůli technologické moci považováni za „vedlejší produkty“, s nimiž se zachází zcela bezohledně.

Nekonečná důstojnost každého lidského života

Součástí celostního povolání člověka je také jeho realizace v lásce: život každého člověka je plodem „tvůrčí lásky Otce“, který ho miloval ještě předtím, než ho stvořil. Znamená to, že „každá lidská existence má sama o sobě nekonečnou hodnotu“ a člověk nesmí být podroben žádným opatřením – politickým, ekonomickým nebo sociálním –, která by snižovala jeho „nekonečnou důstojnost“. Bohužel se dnes, zejména na Západě, prosazuje „kultura nepovolání“, která zbavuje mladé lidi otevřenosti k nejvyššímu smyslu existence i naději, čteme v dokumentu.

Identita zraje v lásce

Otázka identity je tématem třetí kapitoly: „Žádný člověk nemůže být šťastný, pokud neví, kdo je“, stojí v dokumentu Mezinárodní teologické komise. Proto každý člověk musí přijmout „úkol“ stát se sám sebou a proměňovat svět podle Božího plánu. Navíc, jako milovaní Boží synové, lidé dozrávají ve své identitě především v lásce. Je také třeba „přijmout pohlavní tělo jako dar, a nikoli jako vězení, které nám brání být skutečně sami sebou, nebo jako biologický materiál, který je třeba změnit“. V tomto kontextu nabývá svou hodnotu také postižení, protože i to „může být příležitostí k dobru, moudrosti a kráse“.

Mezilidské vztahy a místo ve vesmíru

Text dále zdůrazňuje význam mezilidských vztahů, protože čím více je člověk prožívá „autenticky“, tím více zraje „jeho osobní identita“. Být darem pro druhé se tak stává způsobem, jakým člověk odpovídá na výzvu „sociálního společenství“, které se realizuje ve „schopnosti přijímat druhé a navazovat pevné vazby“ založené na dialogu a naslouchání a na právu být sám sebou a být odlišný. Lidé musejí převzít roli „zodpovědných správců“ stvoření a stát se aktéry evoluce fyzického vesmíru, „vždy však v souladu s jeho vlastními zákony“.

Polarity lidské identity

Čtvrtá a poslední kapitola dokumentu analyzuje dramatický stav procesu realizace lidské identity, který prochází různými „napětími nebo polaritami“ mezi materiálním a duchovním, mužským a ženským, jednotlivcem a společností, konečným a nekonečným. Tato napětí, čteme v dokumentu, „nelze interpretovat v dualistické logice, ale jako ‚jednotu obou‘“, aby se tak ukázala „správná a nezastupitelná hodnota rozdílu“. Text odkazuje na „trojjediný život“, díky němuž se vztah mezi dvěma neuzavírá do sebe ani neruší druhého, ale „otevírá se naplnění ve třetím“. „Dokonalá harmonie“ mezi trojičními osobami odkazuje na univerzální bratrství a je vrcholně vyjádřena v eucharistii, která „obnovuje lidské vztahy a otevírá je společenství“.

Obývat přítomnost, uznávat omezení a otevírat se tajemství

Závěrem dokument Mezinárodní teologické komise zdůrazňuje, že „budoucnost lidstva se nerozhoduje v bioinženýrských laboratořích, ale ve schopnosti obývat současnost s jejími napětími“, a také v pěstování smyslu pro lidská omezení a otevřenost vůči tajemství vzkříšeného Krista. Obdivuhodným příkladem takového života zůstává Panna Maria jako žena, která svobodně přijala Boží dar a která je „paradigmatem“ plně realizovaného člověka.