Čtvrtá postní meditace: Svoboda Božích dětí

Dokonalá radost

František se nestal světcem proto, že konal mimořádné věci, ale proto, že dovolil Svatému Duchu, aby ho připodobnil Vtělenému Božímu Synu – aby se z něj stal Alter Christus (druhý Kristus). Jeho životopisec poznamenává, že ke konci pozemské pouti František „nebyl ani tak mužem modlitby, jako spíše živoucí modlitbou“. To neznamená, že by veškerý svůj čas trávil recitováním modliteb – všechno, co dělal a co říkal, se stávalo modlitbou.

Rozhodně však tyto doby nebyly idylické. František právě koncem svého života procházel těžkými zkouškami. Rostoucí řád začal svého zakladatele spíše upozaďovat, což Františkovi působilo bolest. Vtělil ji do slavného příběhu „o pravé radosti“, která se nedá přemoci ani odmítáním a vyháněním ze strany nejbližších: „Budu-li mít trpělivost a nenechám-li se znepokojit, v tom je pravá radost, pravá ctnost a spása duše.“

To ovšem neznamená, že srdce naplněné pravou radostí ztratí citlivost pro bolest. „František neusiluje o srdce v anestézii, nýbrž o srdce svobodné i v největším soužení,“ vysvětluje P. Pasolini. „Dokonalá radost neznamená nepřítomnost zranění, nýbrž svobodu nenechat se svými ranami vymezit.“ Tato svoboda neanuluje zlo, ale nedovoluje mu mít poslední slovo.

Plnost života

Tato svoboda nachází podle P. Pasoliniho své vyjádření v evangelních blahoslavenstvích, tomto „srdci evangelia“, které není „programem morální dokonalosti, nýbrž zjevením štěstí, které už působí v srdci reality“. Blahoslavenství ukazují, že cesta k plnosti života vede naší každodenní zkušeností. Ježíš se dívá „na lidi poznamenané únavou, chudobou, bolestí, neustálým hledáním“ a blahořečí jim.

Evangelní radost nás otevírá vždy větší lásce, která dokáže odpuštěním překonávat únavu, osamělost a pronásledování. I v této realitě se vší její tragičností a křehkostí, může najít štěstí své místo, jak to zjistil František na sklonku svého pozemského života. V tomto pozemském životě lze najít plnost ve stále větší lásce.

Důsledky lásky

Pro sv. Františka měla tato láska velmi hmatatelné důsledky. Na přelomu léta a podzimu roku 1224, dva roky před smrtí, obdržel na vrcholu La Verna viditelná znamení Kristova utrpení – stigmata. A tato znamení, připomíná P. Pasolini, byla odrazem vnitřních zranění i vnějších slabostí, se kterými se František v té době potýkal. Bůh nepotřeboval přidávat Františkovi nová trápení; jen učinil viditelnými specifickým způsobem ta, která již aktuálně prožíval.

Je velkým pokušením domnívat se, že Bůh „má zapotřebí lidské trápení, aby se cítil uspokojený nebo oslavený“, varuje P. Pasolini. Takový obraz Boha jako „věřitele, jemuž je třeba splácet krvavý dluh“, je nesmírně pokřivený. Bůh je pro sv. Františka i pro každého člověka tím, od jehož lásky nás nic a nikdo neodloučí.

Františkova stigmata „nejsou mimořádný úkaz, který pozorujeme zpovzdálí, ani privilegium vyhrazené několika málo vyvoleným“, nýbrž „viditelné znamení vnitřní proměny“, dodává P. Pasolini. František sestoupil z La Verny „s poznamenaným tělem a svobodným srdcem“, které přešlo ze smrti do života. Každý z nás, připomíná P. Pasolini, může ve svém životě nést rány, kterým nerozumí a které těžko přijímá, ale které se mohou stát něčím jiným: „Mohou se uzavřít v sebelítosti a úniku, nebo se stát prostorem pro růst a svobodu.“

Sestra smrt

František se stal naprosto svobodným i vůči vlastnímu životu. Právě v této svobodě mohl nazvat smrt „sestrou“, jak zaznívá ve slavném Chvalozpěvu na stvoření. A svobodný byl i ve svém umírání, v posledních chvílích svého života, kdy se nebál, že ho jeho přátelé uvidí ve vší slabosti a nemohoucnosti.

To byl poslední a možná nejtěžší akt chudoby: „přijmout, že mě ostatní vidí v mé vlastní křehkosti jako toho, který už nemá co ukázat a čím se bránit, toho, kdo ví, že se bez ostatních neobejde“. V blízkosti „sestry smrti“ se František naučil snad největší lekci, uvádí P. Pasolini: „To, že dostávat je nejvyšší forma daru; to, že nechat se milovat až do konce je největší ze všech svobod.“

Nahý na nahé zemi

V posledních chvílích svého života se František nechal položit „nahý na nahou zemi“. To není, jak vysvětluje P. Pasolini, jen symbolické gesto či úkon askeze, nýbrž vyjádření celé jeho životní cesty. Takto se František spojuje s jejími prvopočátky, když tváří v tvář svému otci a místnímu biskupovi odložil své šaty, aby už „nezakládal svou identitu na vlastnictví, postavení nebo jménu“. Na konci své životní cesty František ukazuje, že už mu není ničeho zapotřebí – ne proto, že by čímkoli pohrdal, ale proto, že došel k plnosti.

Je zde také, připomíná P. Pasolini, souvislost s prvotní nahotou člověka v ráji. František, který prošel velmi pestrým životem, se nyní na jeho konci představuje především jako „Boží stvoření mezi ostatními tvory, v pokoji před svým Stvořitelem, které musí o všechno žádat, a právě proto dovede všechno přijímat s vděčností“.

V tomto jubilejním roce sv. Františka, vybízí závěrem P. Pasolini, se můžeme nechat „provokovat jeho evangelním svědectvím“. Nejsme zváni k tomu, abychom ho napodobovali v jeho skutcích, nýbrž abychom se nechali zapálit „touhou, která vedla každý krok jeho života: touhou po poznání Krista“.

- zd -