Rádio versus umělá inteligence
Alessandro Gisotti - Vatikán
„Rádio už není jen rádiem“. Uplynulo dvacet let od chvíle, kdy otec Federico Lombardi, generální ředitel Vatikánského rozhlasu, pronesl tato slova na schůzce s námi, kolegy z papežské rozhlasové stanice. Podcasty byly prakticky ve fázi experimentu. Webové rozhlasové stanice ještě neměly žádný vliv na mediální ekosystém. Sociální sítě byly v plenkách a rozhodně se nepoužívaly k šíření informačního obsahu, natož zvukového. P. Lombardi však tušil, že rádio, flexibilní a odolné médium par excellence, se mění. Zase a znovu. O dvacet let později (což je vzhledem k rychlosti, s jakou se technologie aplikovaná na komunikaci v této části století rozvíjela, doslova geologická éra) lze jistě potvrdit předpověď tohoto jezuity: „Rádio už není jen rádio“.
I když se dnes běžně hovoří o „rozhlase a audiu“ jako o neoddělitelných pojmech – což dokazuje, jak hluboce se mezitím věci změnily –, zdá se, že DNA vynálezu Guglielma Marconiho si zachovala své charakteristické rysy. Hlas je stále to zásadní. Hlas s jeho emocemi. Emocemi vyvolanými písní nebo rozhovorem, konverzací s posluchačem nebo projevem veřejné osobnosti. Hlas se svou schopností oslovit posluchače přímo, když chce sdělit něco důležitého. Rádio zůstává v jistém smyslu „geniálním přítelem“ ostatních médií – starých i nových –, která produkují informace. Možná i proto, že v rozhlasovém vysílání (nebo v podcastu) technologie sice sehrává sice klíčovou, ale nikoli převažující roli. Většinu práce odvádí člověk svým hlasem. Bude tomu tak i v blízké budoucnosti?
„Umělá inteligence je nástroj. Nikoli hlas.“ Téma, které UNESCO zvolilo pro Světový den rozhlasu 2026, vystihuje a zdůrazňuje právě tuto stále zřetelnější – a naléhavou - obavu. Nahradí AI hlasy lidí v rozhlasových pořadech? Technicky je to dnes nejen možné, ale v mnoha rozhlasových stanicích se to již ve velké míře realizuje. Pořady moderované „umělou inteligencí“. Dabingy vytvořené pomocí AI. A dále podcasty využívající hudbu a hlasy klonované pomocí nástrojů, v nichž je lidský podíl omezen na minimum. Tyto aplikace vyvolávají mnoho otázek, počínaje tématem transparentnosti: posluchači by měli především vědět, zda mluví lidský hlas nebo hlas generovaný umělou inteligencí. A měli by vědět, zda obsah informací, které poslouchají, byl vybrán algoritmem, nebo novinářem.
Velmi významně vstoupil do této debaty papež Lev XIV. ve svém prvním poselství ke Světovému dni sdělovacích prostředků, které bylo zveřejněno 24. ledna. „Chránit tváře a hlasy – píše papež – znamená v konečném důsledku chránit sami sebe. Přijímat s odvahou, odhodláním a rozvahou příležitosti, které nabízí digitální technologie a umělá inteligence, neznamená skrývat sami před sebou kritické body, nejasnosti a rizika.“ A trefně vystihuje téma, které dnes i velké organizace veřejnoprávních médií, jako je European Broadcasting Union, považují za nevyhnutelné. „Síla simulace – varuje papež Lev – je taková, že AI nás může oklamat vytvářením paralelních realit a přivlastňováním si našich tváří a hlasů. Jsme ponořeni do multidimenzionality, v níž je stále obtížnější rozlišit realitu od fikce.“
Umělá inteligence nemůže nahradit emoce, které člověk prostřednictvím svého hlasu předává posluchači. Proto by tato nová revoluční technologie měla být používána, jak říká UNESCO, jako nástroj. Nic víc. Z tohoto pohledu umělá inteligence může být velkým pomocníkem pro rozhlasové stanice: pomáhá lépe poznat vkus posluchačů, lépe organizovat zvukové archivy, rychleji vyhledávat informace a propagovat jasnější zvukovou identitu. Možnosti vývoje jsou obrovské a některé z nich zatím nelze předvídat. Žádný technologický pokrok, jakkoli pokročilý, však nemůže nahradit lidský rozměr, spojení mezi lidmi, které je jádrem Marconiho vynálezu. Umělá inteligence dokáže dokonale naklonovat zabarvení hlasu. Může tedy „nahradit“ hlasivky. Nikoli však struny srdce. Protože, jak řekl Marshall McLuhan (1911-1980, kanadský filosof a teoretik médií), „rozhlas má magickou moc dotknout se strun vzdálených a zapomenutých“.
