Patriarcha Luciani a jubileum 1975: Obnova a smíření
Stefania Falasca, Vatikán
Svatý rok obnovy a smíření, dvacáté páté Jubileum v dějinách církve, vyhlásil Pavel VI. v roce 1975 deset let po uzavření Druhého vatikánského koncilu. „Obnova a smíření jsou témata, která se dotýkají osobní, církevní a sociální oblasti, v potřebě oživit společenství v církvi a úsilí o mír v občanském soužití a mezi národy,“ poznamenal Albino Luciani, budoucí Jan Pavel I., v promluvě nazvané Svatý rok pro reformovanou církev, kterou pronesl 27. ledna 1974 ve Vicenze.
Jedná se o nepublikovaný strojopisný text s opravami a doplňky pod čarou, patřící k dokumentům jeho soukromého archivu (Apal) - dnes dědictví Nadace Jana Pavla I. ve Vatikánu -, v němž tehdejší benátský patriarcha a místopředseda Italské biskupské konference ve vysoce aktuální úvaze vyzdvihl výsady onoho Jubilea. Začal mottem: „Smíření: mezi námi a Bohem, mezi námi a našimi bratry, na osobní i společenské úrovni“. A pokračoval vysvětlením, co je to obnova v kontextu reformy církve, k níž vyzval II. vatikánský koncil a která je podle něj „jako Janus se dvěma tvářemi. Jednou tváří hledí do minulosti, druhou do budoucnosti. Do minulosti, aby zachovala to, co chtěl Kristus. Do budoucnosti, aby si evangelium kromě radosti uchovalo i nádech novosti. Evangelium je totiž radostná zvěst, která člověka podněcuje k činu, nikoliv šedá novina, která znehybňuje, petrifikuje a vytváří dojem muzea. Toto kritérium,“ zdůrazňuje Luciani, “platí také pro Svatý rok, který je sice lidskou institucí, ale má kořeny v některých božských pravdách a v církvi trvá již více než šest století“.
A tak se ptá: „Jak ho dnes slavit, aniž by byl zkreslen?“. „Především,“ vysvětlil, “musí zůstat náboženskou skutečností, která mění duše, obnovuje přátelství s Bohem a usmiřuje každého z nás s bratry. Pokud je toto přítomno, je snazší, aby přišlo to ostatní: to znamená, aby přišly skutky lásky, spravedlnosti a solidarity“.
Pro povzbuzení k účinné práci kolem sebe s láskou a obětavostí ve Svatém roce pak doporučuje otevřít Bibli a rozjímat nad některými pasážemi, nad úryvky platnými pro všechny doby, ale zvláštním způsobem pro Svatý rok, který - jak dále poznamenává - spadá do doby příliš mnoha a závažných nerovností, sociálních problémů, ran na důstojnosti lidské osoby.
A poté, co provede exkurs o jubileích v průběhu staletí, počínaje tím v roce 1300, které svolal Bonifác VIII., se vrací k tomu, které probíhalo v roce 1975, a ptá se: „Svatý rok, který by zohlednil výdobytky a ducha koncilu? Je to sám papež, kdo si to přeje. Proto byla historická pyramida obrácena: Svatý rok býval nejprve v Římě, pak v diecézích. Místo toho se chce Svatý rok nejprve v diecézích, jako uznání místních církví, jejich práva vyjadřovat se originálně a vynalézavě. Program tentokrát nemá padat shůry, ale zkoumá a hodnotí ho biskup s radami: kněžskou a pastorační“.
Dále pak Luciani zdůrazňuje rozdíly oproti minulým jubileím: „V minulosti byl za vzor brán Řím. Na periferii se opakovalo víceméně to, co se dělalo v centru. Nyní,“ vysvětluje dále, „vycházíme z periferie: řekl to již koncil, když citoval Pia XII: Nejúspěšnější iniciativy často začínají na frontě. Řím to pak přijímá, aby se obohatil o dary a zkušenosti místních církví. To vše samozřejmě není na úkor jednoty katolíků: jednota v rozmanitosti je bohatší než jednota uniformní. Samotný papežův primát nebude oslaben: v roce 1975 se ti, kdo mohou, vydají do Říma, aby završili své úsilí o obnovu, ale také aby se setkali s Petrovým nástupcem“.
Dále odpustky: „V minulosti se na vrcholu ocitly poutě a odpustky. Nyní se na vrcholu objevuje obnova, smíření, dobré skutky. Odpustky přicházejí později, podmíněné naplněnými skutky. Dříve byla běžná okázalost, nyní se doporučuje prostota, obsah a styl autentického pokání“. A smysl pro společenství, modlitbu za druhé: „V minulosti zde byl určitý individualismus. Dnes je místo'já' spíše 'my'. Jubileum se slaví pouze ve společenstvích nebo alespoň ve skupině. Smysl pro společenství s druhými se tak podporuje a šíří. Osobní modlitba je jistě dobrá a cenná, ale - uzavírá Luciani - je také třeba učit se modlit s druhými a za druhé. Je třeba otevřít oči a uvědomit si, že svět se stal jednou vesnicí: Blízký východ, Vietnam, Chile, vidíme je téměř každý večer jen metr od nás na televizní obrazovce doma. Problémy všech jsou i mými problémy, problémy mě, který se cítím být občanem světa i vlasti“.
Pro Lucianiho v posledních jubileích někdy splývaly pouť a výlet dohromady a byl učiněn pokus smířit turistiku s kajícností, ale „jubilejní cesta je obrazem jiné cesty: cesty celého našeho života,“ říká. „Je to celá církev, která putuje, vždy, i mimo Svatý rok: Kristus je průvodcem, Duch svatý podněcuje, ukazuje k vlasti ráje. Já jsem Cesta, říká Kristus a zároveň upozorňuje: moji učedníci nejsou z tohoto světa. My tady dole nemáme stabilní město, doplňuje svatý Pavel, ale hledáme město, které přijde. Jsme 'uprchlíci v Bohu': jsme cizinci a poutníci na zemi'“.
A nakonec bod o jednotě. „Jak bude církev promítat do světa světlo přijaté od Krista, nebude-li se nejprve cítit jednotnou rodinou? Jak může hlásat smíření, pokud se ho nejprve nesnaží aktivovat v sobě? Závěrečná úvaha se tedy týká také ekumenického účelu jubilea. Úvaha, která je velmi dobře patrná i v indikační bule k současnému Jubileu. Blahoslavený Jan Pavel I., tehdejší patriarcha, napsal: „V minulých jubileích se o ekumenickém aspektu výslovně neuvažovalo. Mohl by však být v tomto Svatém roce opomenut? Navzdory některým obtížím, neúspěchům a rozdílům ve vizích mezi katolíky nelze popřít, že od koncilu byly učiněny kroky vpřed. Cesta k plnému setkání je však stále dlouhá a obtížná. Věřím, že se podaří dosáhnout více, pokud se budeme modlit, pokud budeme trpělivě přijímat dialog a pokud budeme ochotní na všech úrovních. A se všemi".
Monyer de Prilly, biskup z Châlons ve Francii, měl tohoto ducha, „když se v 19. století ocitl před chudým Židem. Ten dostal od biskupa dvacet franků, ale pak měl skrupule a peníze vrátil. 'Obávám' řekl, 'že si tyto peníze nemohu ponechat, protože jste mi je možná dal v domnění, že jsem křesťan, ale já jsem Žid'. Biskup odpověděl: 'To je pravda, domníval jsem se, že jste katolík. Ale všichni lidé jsou Boží děti. Prvních dvacet franků jsem vám dal ve jménu Syna. Tady máte dalších dvacet ve jménu Otce'. A Jubileum nám připomíná: 'Všichni jsme děti téhož Otce'“.
Stefania Falasca je italská novinářka, spisovatelka a esejistka. Od března 2020 je viceprezidentkou Nadace Jana Pavla I. ve Vatikánu.
