PODCAST: Elva Frouz – Na rozhraní

Když odjíždím z naší vsi, míjím na návsi opravenou kapličku s novým, zdaleka viditelným křížem. Zvykl jsem si vždycky se tady cestou přežehnat. Prožiji tak intenzivněji, že právě něco nechávám za sebou a vydávám se vstříc něčemu novému, v tu chvíli neznámému. A na předělu mezi tím, co je za mnou, a tím, čemu se otvírám, prosím o požehnání na cestu. Vnímám, že se tím něco děje, přinejmenším ve mně: zpozorním, lépe si uvědomím, kde jsem a kam mířím, s důvěrou se odevzdávám Boží přítomnosti. 

Když ráno vstanu a je to jen trochu možné, zamířím co nejdříve na naši zahradu. Tam na mě čeká káď se studenou vodou, ve které smyju zbytky ranní malátnosti a přivítám se s novým dnem. Teprve pak modlitba, snídaně, činnost, vše, co postupně přináší a odnáší plynoucí čas. Ponoření do kádě mě odděluje od spánku a uvádí do bdělosti.

Když doma usedáme ke společnému stolu, čekáme, až usedne poslední. Teprve potom chvilička ticha, krátká modlitba, okamžik koncentrované vděčnosti – a pak vychutnávání jídla a společně tráveného času, hovory a radost.

Když začínám číst poprvé nějakou knihu, zvláště takovou, na kterou jsem se dlouho těšil, obracím a potěžkávám ji v rukou, přivoním, velice pomalu poprvé otevřu, a teprve pak vstoupím do jejího světa. Podobně až ji úplně dočtu, s úctou se rozloučím, než jdu dál.

Žiji v domě, který je otevřený příchozím. Před každým setkáním s jednotlivým člověkem i před každou velkou akcí u nás: chvíle samoty a ztišení, plné pozornosti. Kdopak to přichází? A s čímpak asi? Teprve potom vítání, mluvení, vyprávění, činění a spolutvorba.

Také když se mám s někým setkat nepřímo, jen po telefonu: Nádech a výdech, živě si připomenout toho, kdo volá nebo komu se chystám volat, teprve pak zmáčknout zelené tlačítko.

Každý den je plný příležitostí uvědomit si rozhraní: vycházení z domu a návrat zpátky. Loučení a vítání se s blízkým člověkem. Vstup do modlitby a její ukončení.  Ohlédnutí se před spaním. 

Zvláště pro ty, jejichž zaměstnání se prolíná se soukromým životem, může být důležité prožít „teď pracuji“ a „teď končím s touto prací a jdu k něčemu dalšímu“. Na jedné straně takový přístup chrání před pocitem, že práce nekončí vlastně nikdy, na druhé straně podpoří v započetí práce toho, kdo má sklon k prokrastinaci.

Rytmus dne je stejně důležitý jako jeho obsah či „melodie“ – pomáhá obnovovat živý řád, neutonout v chaosu, nerozměnit čas i sebe na drobné.

Když se učíme vnímat každodenní drobné konce a začátky, připravuje či otužuje nás to pro přijetí a prožití velkých životních předělů. O něco lépe se pak můžeme vyrovnat se ztrátou důležité životní role, s koncem klíčového vztahu, s odchodem blízkého člověka. Je dokonce možné, že jednou lépe přijmeme i vlastní odcházení ze světa, ono poslední rozhraní, které nás tu čeká.

„Zpřítomňováním se“ na pomezí mezi minulým a budoucím se také potkáváme se svým TEĎ, s tímto okamžikem, který náš čas propojuje s věčností -  s dimenzí, která čas i prostor přesahuje. „Čas jako věčnost jest, a jako věčnost čas“, píše Angelus Silesius, a hned v dalším verši otevírá nový výhled: „Jen ve tvém myšlení je mezi nimi hráz.“ Každá plně prožitá chvíle nám tedy otevírá i příležitost dotknout se toho, na co slova nestačí.

Moje žena se během svého studia rozhodla, že bude rok pracovat jako au-pair v Londýně. Mám v živé paměti její vyprávění o první cestě trajektem přes kanál La Manche. Jela sama na dlouhý čas do úplného neznáma, zatím s chabou znalostí angličtiny, samozřejmě tehdy bez online spojení s domovem. Během plavby se dostavil vjem jakéhosi vytržení z běžného času, z obvyklých srozumitelných souřadnic. Jako by se na okamžik ocitla úplně mimo důvěrně známý svět, v meziprostoru mezi „předtím“ a „potom“. O něčem podobném mluví lidé, kteří se po operaci probouzeli z narkózy, čelili velké zkoušce či prožili něco mimořádného, co se vymykalo jejich dosavadním zkušenostem: překročení zažitých hranic, rozhraní, meziprostor.

Působivě uměl o takových prožitcích psát Jan Čep, například v povídce Dvojí domov: „...jedné noci, podivně osamělé podzimní samotou, když listí padá, vyděsila se žena ze spaní a marně se pokoušela zachytit okraj šťastného snu, který ji učinil mladým děvčetem žnoucím trávu v lese nad rodnou chalupou. …. A ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné.“

Dotknout se rozhraní, na okamžik být jakoby vytržen z času, nám dovoluje připomenout si také, že jsme opravdu obyvateli „dvojího domova“, že jsme ve stejném okamžiku doma tady na zemi i v Nebeském království.

Zdá se, že jsme se na jednom široce sdíleném časovém rozhraní ocitli, a to nejen jednotlivci, ale jako civilizace, snad dokonce jako lidstvo nebo planeta. Všeobecně sdílený dojem, podpořený hlasy sociologů, politologů, filozofů a dalších, kteří se věnují zkoumání zásadních civilizačních trendů, je, že se pravděpodobně uzavírá jedna dějinná epocha a otevírá se něco nového, zatím neznámého. To vyvolává rozechvění, nejistotu, mnohdy obavy. Reakcí může být i pochopitelná nostalgie po “světě, jak jsme ho vždycky znali”, a z ní vyplývající potřeba uhájit aspoň něco z hodnot, které skutečně či zdánlivě k tomu “starému světu” patřily. Kulturní války všeho druhu jsou pak jedním z projevů sporu o hodnoty, které je dobré zachovat, nebo naopak opustit a nahradit.

Jako Kristovi učedníci máme možnost procházet tím vším vědomě a pokojně. Máme k dispozici nástroje, pomocí kterých si můžeme připustit obavy a rizika, a zároveň nepodléhat strachu. Probíhající Advent je speciální příležitostí znovu uvidět, že na přelomu epoch, na každém konci i začátku, dokonce na začátku a konci dějin celého časoprostoru, je s námi Pán dějin, sám Začátek i Konec, alfa i omega, Logos, sama Přítomnost.

Smíme se Mu znovu a znovu vystavit a odevzdat, a je to vlastně velice prosté. Zvláště jestli jste pozapomněli, jaké to je nebýt pod neustálým tlakem času, může jít o velmi osvěžující zkušenost.

Chcete-li, vyberte si právě teď jakékoli obyčejné rozhraní, třeba jen průchod do jiné místnosti. Nebo - až se za malou chvíli po doznění tohoto textu rozhostí ticho, uvědomte si ho naplno. Připusťte a důvěřujte, že teď, právě teď je úplně každý z nás přijat do Boží náruče, že, jak píše apoštol do Korintu i pro nás, právě „nyní je čas příhodný, nyní je den spásy“. 

Povšimnout si hraniční chvíle je prostý způsob, jak se k téhle pravdě znovu probudit. Tak pojďme, už teď.

Elva Frouz je stálý jáhen plzeňské diecéze, provozuje spolu se svou ženou a okruhem přátel Dům Komunity Noe v Holostřevech.