Vladimír Veliký a křest Kyjevské Rusi: Rozhodnutí pro civilizaci

Svitlana Dukhovych

Rozhodnutí knížete Vladimíra Velikého opustit pohanství a přijmout křesťanství byzantské tradice představuje jeden z rozhodujících okamžiků v dějinách Kyjevské Rusi. Jaké důvody však vedly panovníka k rozhodnutí, které mělo ovlivnit osud jeho státu? V rozhovoru pro vatikánská média ukrajinský historik a medievalista Dmytro Hordienko rekonstruuje politický, náboženský a diplomatický kontext křtu Kyjevské Rusi v roce 988 a připomíná, jak pro středověkého panovníka byly náboženství, politika a stát neoddělitelné. Křest Kyjevské Rusi představoval zásadní civilizační rozhodnutí, které tuto zemi začlenilo do evropského a křesťanského kulturního prostoru a určilo směr jejího politického a kulturního vývoje v následujících stoletích.

Proč pohanství již nestačilo

Podle ukrajinského historika Dmytra Hordienka nelze rozhodnutí knížete Vladimíra pokřesťanštit Kyjevskou Rus připsat jediné motivaci. „Důvodů bylo skutečně mnoho,“ poznamenává. „Tím zásadním bylo, že Vladimír stál před nutností zvolit si monoteistické náboženství.“ Hordienko připomíná tezi, která se v historiografii objevuje již delší dobu a kterou formuloval ukrajinský historik a politik Mykhailo Hrushevsky (1866–1934): právě za Vladimírovy vlády se formoval centralizovaný stát s centrem v Kyjevě. Starobylé místní dynastie byly postupně nahrazovány jedinou vládnoucí dynastií: „Ve středověku dynastie znamenala stát.“ K upevnění této nové politické reality byl zapotřebí také společný náboženský základ.

Zpočátku se Vladimír pokusil reformovat pohanství. Kroniky vyprávějí, že prosazoval společný panteon pro celou říši ve snaze vytvořit jednotný kult. „Byla to jakási náboženská reforma,“ vysvětluje Dmytro, „pokus dát pohanství sjednocující funkci.“ Tento projekt se však vzhledem k potřebám doby ukázal jako nedostatečný.

Které monoteistické náboženství? Ojedinělý případ ve středověké Evropě

Hlavní prameny – zejména Pověst dávných let a Vzpomínka a chvála knížete Vladimíra od Mnicha Jakuba – ukazují, jak byl kníže na konci 10. století postaven před volbu mezi velkými monoteistickými náboženstvími. „Centralizovaný stát již nemohl v politickém prostoru té doby přežít, pokud by zůstal pohanský,“ tvrdí historik.

Na rozdíl od jiných evropských panovníků té doby měl Vladimír k dispozici mnohem širší škálu možností. Zatímco polský Měšek I. se musel rozhodnout, kterému centru latinského křesťanství se přiklonit, a bulharský Boris I. vyjednával mezi Římem a Konstantinopolí, kníže Kyjevské Rusi podle Dmytra Hordienka zvažoval také islám a judaismus. „Žádný jiný evropský panovník té doby nestál před tak širokým náboženským horizontem,“ poznamenává historik.

Zvláštní pozornost si podle vědce zaslouží misie přicházející z Volžského Bulharska, kterou kroniky uvádějí jako první. Po náročném vojenském tažení proti této říši muslimští vyslanci navrhli Vladimírovi, aby přijal islám. Podle Hordienka představoval islám reálnou alternativu: Volžské Bulharsko totiž patřilo do obchodní sféry Chorezmu a islámského chalífátu, s nimiž Kyjevská Rus udržovala intenzivní hospodářské vztahy. „Hlavní obchodní tepna vedla podél Volhy až ke Kaspickému moři a do Bagdádu,“ uvádí historik s odkazem na studie britského historika Simona Franklina. Z tohoto důvodu, jak uzavírá, „nebyl islám pouhou teoretickou možností, ale reálnou alternativou, kterou Vladimír vážně zvažoval“, i když neexistují spolehlivé důkazy o tom, že by kníže někdy islám vyznával.

Misie z Říma, od Židů a chazarský model

Po muslimské misii podle Pověsti dávných let dorazili k Vladimírovi také zástupci západního křesťanství: „od Němců, z Říma“. Tato epizoda, poznamenává Dmytro, stále vyvolává mnoho otázek. „Že se jedná o Němce, je poměrně jasné: pravděpodobně je řeč o misii spojené s magdeburským arcibiskupstvím. Složitější je pochopit zmínku o Římě.“ Podle historika je nejzajímavější to, že se ve Vladimírově reakci na tuto misii neobjevuje žádný teologický argument. „Ačkoli v té době již existovaly četné teologické spory mezi Konstantinopolí a Římem, v kronice nenajdeme žádný odkaz ani na očistec, ani na používání nekvašeného chleba, ani na jiné teologické otázky, které by se mohly stát předmětem polemiky. To je velmi významný prvek. Ukazuje, že pro autora kroniky nebyl Řím vnímán jako něco cizího či nepřátelského.“ Historik to spojuje také s legendou o apoštolu Ondřejovi, která je součástí kyjevskoruské tradice; podle ní tento apoštol prošel Krymem, dorazil do Kyjeva a poté pokračoval směrem k Římu. „Kdyby již existovaly silné protilatinské nálady, bylo by těžké si představit tradici, podle níž apoštol Ondřej žehná kyjevským kopcům právě ve chvíli, kdy směřuje do Říma.“ Jediným výrokem připisovaným Vladimírovi v reakci na západní misii je tato věta: „Naši otcové to nepřijali.“ Obvykle se to vykládá jako odkaz na potíže, s nimiž se setkala misie Adalberta Magdeburského na dvoře kněžny Olgy. Ukrajinský historik však vybízí k opatrnosti: „Ve skutečnosti nevíme, co přesně bylo příčinou konfliktu. Sám Adalbert popisuje, že potíže začaly během cesty do Kyjeva, kdy byla jeho misie přepadena a oloupena.“

I západní křesťanství tedy představovalo možnou alternativu.

Chazarsko a přitažlivost islámského světa

Podle kroniky následně dorazila židovská delegace pocházející z chazarského okruhu. Na Vladimírovu otázku „Kde je vaše země?“ velvyslanci odpověděli, že se nachází „pod vládou křesťanů“. Kníže tuto odpověď vyložil jako znamení božího trestu. Podle historika však hlubší význam této epizody souvisí s politickým modelem Chazarska. „Chazarský kaganát byl státem, v němž koexistovaly tři monoteistická náboženství: judaismus, islám a křesťanství. Tato struktura mohla Vladimíra zaujmout: ne nutně vnucovat celé populaci jediné náboženství, ale umožnit přítomnost různých náboženských komunit v rámci jednoho a téhož státu.“

Tato hypotéza také navozuje otázky stran vztahů s islámským světem. Chazarská říše byla totiž napojena na velké východní obchodní cesty směřující ke Kaspickému moři a do Bagdádu. Pro Kyjevskou Rus měla tato spojení strategický význam. „Islám nebyl pouze náboženskou, ale i ekonomickou otázkou. Islámský svět nabízel přístup k nejbohatším trhům té doby, zejména k trhu v Bagdádu.“ Proto se Dmytro Hordienko domnívá, že možnost přijmout islám by neměla být považována za pouhou kronikářskou literární licenci. „Podle mého názoru byl islám pro Vladimíra skutečně reálnou alternativou a existovala nezanedbatelná šance, že by se pro něj rozhodl.“

Konstantinopol, Anna a nová identita Kyjevské Rusi

Podle Hordienka nebylo Vladimírovo rozhodnutí pro křesťanství byzantské tradice výsledkem čistě teologické konfrontace. Tradice Pověsti dávných let vypráví o pokusu řeckého filozofa přesvědčit Vladimíra s využitím obrazu Posledního soudu. „Na konci prvního tisíciletí bylo očekávání konce světa velmi silným prvkem náboženského cítění. Poselství o posledním soudu muselo mít velký dopad.“ Samotná Pověst dávných let je hluboce poznamenána eschatologickou perspektivou, tedy očekáváním posledních časů. Podle jejího vyprávění představuje filozof Vladimírovi scénu Posledního soudu. Kníže však nereaguje jako již přesvědčený konvertita: klade konkrétní otázky a ptá se, kdo bude moci vstoupit do ráje a jaký bude osud jeho předků. „Vladimírova odpověď je příznačná: »Ještě o tom budu přemýšlet.« Ani toto kázání se nestává jednoznačně přesvědčivým argumentem.“ Pro ukrajinského historika je tento detail důležitý, protože ukazuje Volodymyra odlišného od ideálního obrazu vladaře-konvertity. „Křesťanský kronikář ho mohl představit jako toho, kdo naslouchá Božímu slovu, uvěří a rozhoduje se pro spásu. Místo toho však vypráví, že Vladimír nadále uvažuje a nerozhodne se hned.“

Konečné rozhodnutí přichází až po další etapě: kníže vysílá vyslance k různým národům, aby pozorovali jejich náboženské zvyky. Největší dojem na ně udělala liturgie v katedrále Hagia Sofia v Konstantinopoli. „Je to pochopitelné: v té době to byl největší chrám křesťanského světa. Rozhodujícím bodem však nebyla pouze liturgie. Byla to samotná Konstantinopol, největší město tehdejšího světa.“

Podle Hordienka sehrály při Vladimírově rozhodnutí klíčovou roli také vztahy s Konstantinopolí a možnost spojenectví s císařskou dynastií prostřednictvím sňatku s princeznou Annou, sestrou císaře Basila II. Když císař požádal Kyjevskou Rus o vojenskou pomoc, Vladimír tuto příležitost využil k posílení své mezinárodní pozice. „Podle politické logiky té doby sňatek s příslušnicí císařské dynastie nesmírně zvýšil jeho prestiž. Vladimír získal téměř císařskou legitimitu.“

Medievalista Hordienko soudí, že toto zásadně změnilo postavení Kyjevské Rusi. „Ze státu považovaného za okrajový se Kyjevská Rus stala jednou z hlavních regionálních mocností.“ I Kyjev získal nový politický a symbolický status: byl uznán jako metropole Rusi. „V evropské tradici se postavení metropole spojovalo především s Římem a Konstantinopolem. Skutečnost, že se tak začal nazývat také Kyjev, představuje mimořádnou změnu.“ Pro historika tedy Vladimírovo rozhodnutí vedlo k legitimizaci Kyjevské Rusi v tehdejším křesťanském světě a hluboce posílilo její politické postavení.

Křest Kyjevské Rusi a zrod nové civilizace

Významný detail spočívá v tom, jak Pověst dávných let popisuje křest Kyjeva. Podle Hordienka i z této epizody vyplývá, že zásadním aspektem nebyly předložené argumenty pro křesťanskou víru, ale rozhodnutí knížete. „Kronika neuvádí, že by kněží, kteří přišli z Korsun (Chersones v Tauridě), kázali lidu nebo vysvětlovali základy křesťanské víry. Implicitní poselství je mnohem jednodušší: pokud kníže tuto víru přijal, pak musí být správná i pro jeho lid.“ Následně pokračovala christianizace Rusi jako postupný a složitý proces, poznamenaný různými obtížemi a místním odporem.

Podle Hordienka však nelze Vladimírovo rozhodnutí interpretovat odděleně od politické a náboženské dimenze. „Pro středověkého panovníka nebyla politika, náboženství a stát oddělenými realitami, ale tvořily jeden systém. Pokud byl Bůh panovníkovi nakloněn, byl silný i stát; pokud se k němu naopak obrátil zády, byl stát odsouzen k zániku. Tak uvažoval středověký člověk. Proto bylo rozhodnutí pro pravou víru spojeno s rozhodnutím o budoucnosti státu.“

Historik dále zdůrazňuje, že Vladimír udržoval vztahy jak s Římem, tak s Konstantinopolí, přičemž se snažil zachovat pro Kyjevskou Rus co největší autonomii. O kontaktech s latinským světem svědčí mimo jiné přítomnost osobností jako biskupa a misionáře Bruna z Querfurtu a biskupa Reinberna na kyjevském dvoře, tedy osobností spjatých se západní tradicí. Podle historika tyto skutečnosti ukazují, že Vladimírova orientace na Konstantinopol neznamenala úplné vyloučení vztahů s Římem.

„Nesmíme si představovat, že Vladimír pouze následoval rozhodnutí učiněné jinými. Snažil se využít vztahy s Římem i s Konstantinopolí v zájmu svého státu.“ Nakonec však nejdůležitějším výsledkem byl vstup Kyjevské Rusi do křesťanského světa. „Vladimír učinil civilizační rozhodnutí ve prospěch křesťanství. Díky této volbě vstoupila Kyjevská Rus do evropského kulturního prostoru.“ Podle Hordienka právě tento fakt představuje největší historický odkaz kyjevského knížete. Přijetí křesťanství s sebou přineslo nové kulturní tradice, šíření písma, knih a křesťanského umění. Během několika desetiletí se Kyjev stal jedním z hlavních kulturních center Evropy. „Nejdůležitější je, že Vladimír učinil civilizační rozhodnutí, které určilo vývoj Kyjevské Rusi na další staletí,“ uzavírá Dmytro Hordienko.

překlad - zd -