Ljubovin příběh: Válka mi vzala syna. Teď jsem matkou pro všechny
Svitlana Dukhovych - Vatikán
Často si představujeme naději jako přemýšlení s lehkostí, snění o lepší budoucnosti. V kontextu hluboké bolesti však získává naděje mnohem radikálnější význam: stává se samotným životem, vědomým rozhodnutím pokračovat v životě všemu navzdory. A ona bolest se nepromění v zoufalství, je-li sdílena s jinou lidskou bytostí. Pro Ljubov, maminku ukrajinského vojáka, který padl na frontě, se naděje zrodila dokonce předtím, než se rozhodla připojit k projektu ozdravení. Její kořeny vyrůstají ze srdce jejího syna. Každé objetí pro vojáka vracejícího se z fronty, každý balíček s jídlem připravovaný s láskou, každé slovo útěchy pro rodinu zasaženou válkou je semínkem naděje, které rozkvétá. V těchto každodenních skutcích se prolínají paměť a láska, bolest se proměňuje ve sdílený život a v neviditelné vlákno, které nadále spojuje toho, kdo zůstal, s tím, kdo dobojoval.
Vzpomínka na „Sašuniu“.
„Sašunia“ – toto něžné jméno nadále dává Ljubov svému synu Oleksandru Tymčenkovi, který 28. února 2024 padl na frontě při obraně své vlasti. Měl necelých 29 let. „Je to velice těžké,“ popisuje tato žena svou situaci vatikánským médiím, „ale snažím se neuzavírat sama v sobě, snažím se být užitečná druhým lidem. Nejsme tu navěky; a já bych chtěla, aby tu po nás zůstala světlá, čestná a důstojná vzpomínka.“
Před válkou Oleksandr neabsolvoval povinnou vojenskou službu; dostal totiž odklad na sedm let poté, co jeho bratr tragicky zahynul v 27 letech. Studoval na Zemědělské univerzitě ve Vinnycji, kde získal titul bakaláře. Chtěl dále studovat, ale po bratrově smrti se rozhodl studium přerušit a pracovat se svým otcem v zemědělství. „Miloval polní práce,“ vzpomíná jeho matka, „sklizeň obilí a kukuřice. Staral se o malé králíčky, aby je při sklizni nezranil. Miloval přírodu a rybaření. Byl to moc hodný chlapec.“
Poslední slova po telefonu
Po vypuknutí ruské invaze se Oleksandr rozhodl dobrovolně přihlásit do ukrajinské armády spolu se svým otcem. Několik měsíců sloužil v Silách teritoriální obrany, poté byl poslán do pohraničního pásma s Běloruskem a následně pak do Krasnohorivky v Doněcké oblasti. Utrpěl zranění kolena, podstoupil operaci a rehabilitaci. Během zotavování se mu podařilo navštívit domov, ale rozhodl se předčasně vrátit na frontu. „Zavolal mu jeho velitel,“ vypráví Ljubov, „a řekl mu, aby se vrátil, protože mu chybějí lidé.“ Oleksandr se znovu vrátil do Krasnohorivky v Doněcké oblasti. Třetí den po jeho příjezdu na nové pozice přišel rozkaz pro všechny, aby se přesunuli směrem k frontě. Tam Oleksandr našel smrt. „Naposledy jsme spolu mluvili 28. února kolem 21. hodiny. Řekl manželovi: Je to tady hodně tvrdé… Dej mi, prosím tě, maminku. A on mu řekl: Synku, dokud jsi s námi, máme život, naději a radost. Ale bylo těžké se domlouvat, bylo tam příliš mnoho hluku, výstřelů a výbuchů.“
„Maminko, hodně štěstí, a mně ať se stane, co se má stát,“ řekl Oleksandr s dosud neslýchaným chladem v hlase své mamince. „To byla poslední slova, co jsme si řekli. Tu noc jsem zůstala vzhůru v úzkosti. Jsem přesvědčená, že žádná matka by neměla zažívat takovou bolest, jakou jsme zakoušeli my. Bylo 2.15 v noci, když jsem zažívala nesmírné rozrušení. Bylo mi, jako by mě někdo mečem rozsekl vejpůl. Až později mi řekli, že v té době můj syn zemřel, zabily ho drony.“ Oleksandrovo tělo bylo vráceno domů a jeho rodiče uspořádali pohřeb. Přišlo tolik lidí, že až do 4 hodin nad ránem se proud příchozích nepřerušil. „Tak moc jsem chtěla zůstat sama se svým dítětem, že jsem nedokázala najít pokoj. Nedokázala jsem uvěřit, že by to mohl být úspěch,“ vzpomíná Ljubov. Jako matka potřebovala vidět a dotknout se ran svého syna. „Teprve tehdy jsem pochopila, že už pro nás nebude život.“
„Žádná matka nikdy nepřestane doufat“
Ljubov vypráví, že když vidí na ulici vojáky, jde za nimi a ptá se: „Mohu tě obejmout?“ Připadá si tak, jako by objímala svého syna. Jednou potkala vojáka, který se zjevně právě vracel z fronty. Když ho objala, cítila z něj pach války, kouře. „Když se Sašunia vracel, nikdy mě nenechával vzít svoje oblečení, ale sám je házel do pračky, abych necítila ten zápach. Právě ten zápach jsem cítila, když nám po jeho smrti přivezli jeho věci. Všechny jsem je položila na kredenc, jako do muzea. Chodím tam a s tím oblečením mluvím. Taky ve skříni jsou jeho věci. Umývám je a vracím na místo, aby se Sašunia vrátil. Žádná matka nikdy nepřestane doufat, ať už ho viděla v rakvi nebo ne. A není na celém světě větší bolest než pohřbívat vlastní děti.“
I po více než dvou letech se Oleksandrovi rodiče nepřestali třást, kdykoli kolem jejich domu projede auto. Jejich Sašunia totiž vždycky přijížděl, aby je překvapil. „Přijížděl vždycky ve chvíli, když jsem měla nějaké potíže nebo moc práce, a on do nich vždycky pronikl jako sluneční paprsek. A dodnes ho čekáme právě tak jako sluneční paprsek,“ vypráví matka s povzdechem. „Když slyšíme auto nebo motorku, čekáme, že to bude on. Víte, moje duše je tak unavená, a já pořád čekám… Snad jsem se zkrátka naučila klamat sama sebe? Ale nedá se říci, že by to byl klam. Je to prostě způsob, jakým moje duše, moje srdce dýchá láskou. Podívejte se, moje srdce a můj rozum spolu nesouhlasí: rozum říká jedno, ale srdce tvrdí: on přijde. Jenomže on už přijít nemůže…
Společný projekt s ostatními matkami
V srpnu 2024 byla Ljubov pozvána účastnit se ozdravného projektu Matky z Domu Padre Pia. Zpočátku váhala: „Všechno bylo temné, všechno a všude.“ Nedokázala smířit vzpomínky na synův pohřeb s nadějí, že ho ještě jednou uvidí. Nakonec se však rozhodla jít a vypravila se do Kyjeva do farnosti bratří kapucínů, kteří tento projekt zastřešovali. „Dnes si to už nedovedu představit jinak. Nejít tam, zbláznila bych se.“ Díky pomoci účastníků a organizátorů tohoto projektu se Ljubov naučila dívat se novým pohledem, „aby mohla dál nést jasnou vzpomínku na svého syna“. Díky účasti na psychoterapii a díky sdílení s ostatními matkami – projektu se jich účastnilo 16 – našla Ljubov sílu udělat další kroky. Vrátila se domů, znovu si všimla květin v zahradě a odložila černý závoj. Poděkovala tomu, kdo obětavě pomohl všem matkám najít vlastní cestu, jak dál žít. Po účasti na projektu Matky z Domu Padre Pia navštívila Ljubov spolu se skupinou dalších matek Vatikán a setkala se s papežem. Později se pak zapojila do dalšího projektu. „Šla jsem tam jednou, pak i podruhé, potřetí… a cítila jsem potřebu se znovu vracet.“ Na těchto setkáních objevila širší rodinu, tvořenou matkami, které sdílely tutéž bolest. „Naše rány krvácejí stejným způsobem.“ Profesionálové, kteří ji doprovázeli, ji podporovali vždy s jemností, respektem a nasazením. Byla to velice cenná podpora: „Je to pro nás velká posila, velká pomoc, pohlazení po duši,“ potvrzuje Ljubov.
Někdy pomoc, někdy jen objetí
Mnozí Oleksandrovi spolubojovníci a přátelé jsou stále ve spojení s jeho rodiči a navštěvují je. Ljubov a další lidé ze skupiny, kterou vede ve své vesnici Zabolotne – a patří mezi ně i několik žen osmdesátiletých a starších – jim obětavě pomáhají: připravují jídlo, shánějí potřebné věci a organizují všechno možné. V zimě, za velkého mrazu si Ljubov na sociální síti všimla postu ženy, která sháněla svíčky pro zahřátí vojáků na frontě. „My je vyrobíme,“ odepsala a požádala o adresu, kam je má poslat. Krátce nato jí zazvonil telefon – byl to voják jménem Vadym. „Mami Ljubo,“ oslovil ji po způsobu ukrajinských vojáků, kteří matkám spolubojovníků a padlých vojáků říkají mami, „sedli jsme si kolem svíček. Poprvé po dvou týdnech jsme cítili teplo a měli i teplou vodu.“ A Ljubov vzpomíná: „To mě naplnilo radostí. Kdykoli jsem v dalších měsících viděla hořet oheň, měla jsem je před očima. Připadalo mi, že jim toto teplo mohu předat.“ I další vojáci, kteří neznali ani ji, ani jejího syna, ji často navštěvují. Obejmou se a pláčou spolu. „V každém tom mládenci vidím svoje syny a mám je všechny ráda.“
Tomu, kdo bojuje se životem, tato statečná maminka doporučuje, aby se neuzavíral sám do sebe, aby v sobě neživil vztek, aby prožíval svůj život nadoraz, protože „všichni jsme tu jen dočasnými hosty a musíme touto cestou projít důstojným způsobem, jakkoli těžké to může být."
překlad – zd –
