Betlém: Bazilika nad jeskyní Narození
Vatican News
První velká bazilika nad jeskyní Narození Páně byla pětilodní s presbytářem nad půdorysem osmiúhelníku. Nejnovější archeologický průzkum ukázal, že původní stavba byla jen o něco kratší a stejně široká jako ta současná. Její struktura, snad poškozená požárem (pravděpodobně během samaritánského povstání v roce 529 n. l.), byla posléze znovu obnovena. Tradice – kterou nicméně archeologické nálezy tak docela nepotvrzují – říká, že císař Justinián (6. století) zbořil starý chrám, aby postavil nový, větší a krásnější.
Klíčovým momentem v historii baziliky byl rok 614, kdy Peršané při svém vpádu do Svaté země zničili téměř všechny kostely, avšak baziliku Narození Páně ušetřili. Legenda vypráví, že se tak stalo proto, že na mozaikách průčelí uviděli obrazy mudrců oblečených v oděvech podobných jejich vlastním. Díky této zázračné události stejně jako pozdější záchraně chrámu před ničivým hněvem egyptského kalifa Al-Hakima v roce 1009 byla bazilika považována za místo, které se těší zvláštní ochraně.
Když křižáci v roce 1099 převzali kontrolu nad Betlémem, první vládci Jeruzalémského království, Balduin I. a Balduin II., si zvolili za místo své korunovace (v letech 1100 a 1118) právě Betlém a nikoli Jeruzalém: „Nejpřesvědčivější vysvětlení této volby přináší legenda o Herakliovi: těžké by bylo nasadit královskou korunu tam, kde král Mesiáš nosil korunu trnovou“ (Fürst–Geiger, op. cit., 706/1021). Křižáci se omezili na novou výzdobu stávající stavby. V roce 1335 pak převzali od augustiniánských kanovníků službu poutníkům františkáni a v roce 1347 se na tomto místě trvale usadili a opevnili klášter.
Renovace baziliky
V pozdním středověku bazilika zchátrala a byla téměř opuštěna. V roce 1480 ji dominikán Felix Fabri popsal jako „znesvěcenou, zcela zbavenou lamp; připomínala sýpku“ (tamtéž). Za podpory Benátské republiky (nosné trámy), Burgundska (doprava) a Anglie (olovo na střešní krytinu) zahájili františkáni velkou rekonstrukci.
Spoluvlastnictví františkánů trvalo do roku 1637, kdy se rozhořely spory, které v roce 1757 vyústily k předání správy kostela a části jeskyně řeckým pravoslavným. Další napětí, konflikty a intervence, včetně diplomatických, které vyvrcholily odstraněním stříbrné hvězdy z jeskyně v roce 1847 (později navrácené), přiměly v roce 1852 osmanské úřady k vydání dekretu známého jako „Status Quo“, jenž platí dodnes. Tento dekret nařizuje přísné dodržování práv a povinností spojených s vlastnictvím a užíváním svatých míst třemi hlavními komunitami: řeckou pravoslavnou, katolickou (římskou/františkánskou) a arménskou apoštolskou.
„Brána pokory”
V bezprostředním sousedství baziliky Narození Páně stojí kláštery Řeků, Arménů a konvent františkánů Kustodie Svaté země, s přilehlým kostelem zasvěceným sv. Kateřině Alexandrijské a poutnickým domem (Casa Nova). Celý komplex působí jako pevnost. Charakteristickým prvkem průčelí je nejmenší vstupní portál na světě, vysoký pouhých 130 cm. Tento vchod, na místě původního monumentálního portálu z doby Justiniána, byl nejprve zmenšen křižáky a poté kolem roku 1500 zazděn, aby se zabránilo znesvěcení chrámu využíváním předsíně jako stáje pro koně nebo velbloudy. Dnes je výmluvným teologickým symbolem a nazývá se „bránou pokory”: všichni, bez ohledu na postavení, se musejí sklonit, aby vstoupili do místa, kde se Boží Syn ponížil a pro naši spásu se stal dítětem.
Interiér baziliky zaujme svou rozlehlostí a harmonií pětilodí, tvořených čtyřmi řadami deseti monolitických sloupů z červeného kamene. Stěny a podlaha, vyvýšená oproti původní asi o 80 cm, zachovávají svou původní velkolepost.
Sloupy a svatí
Podél lodí je 28 sloupů z doby křížových výprav (12. století) zdobených malovanými obrazy svatých, které doprovázejí nápisy v řečtině a latině. Jejich ikonografie je velmi eklektická a odráží široké spektrum tehdejších forem zbožnosti. Najdeme na nich řadu západních svatých: sv. Katalda (biskupa Tarentu), Leonarda z Limoges, apoštoly Jakuba a Bartoloměje, krále Olafa z Norska a krále Knuta z Dánska. Vedle nich jsou také svatí Východu a místní svatí: sv. Jiří, otcové mnišství – Eutymius, Antonius a Makarius – a také sv. Saba a sv. Theodosius.
Mozaiky koncilů
Horní části stěn hlavní lodi byly kdysi celé pokryty mozaikami, z nichž se do dnešní doby dochovaly významné fragmenty. Zobrazovaly Ježíšovu genealogii (podle Matoušova evangelia) a v horní části koncily starověké církve. Na pravé straně byly umístěny texty prvních sedmi všeobecných (ekumenických) koncilů – od I. nicejského koncilu (325) po II. nicejský koncil (787) –, které určily základy křesťanské doktríny. Dochoval se bohužel pouze text prvního koncilu v Konstantinopoli (381). Na levé straně bylo zobrazeno šest místních synod.
Ikonografické volby měly nejen ilustrativní, ale i doktrinální charakter: bazilika chtěla nejen oslavit narození Božího Syna, ale také poukázat na legitimitu christologické nauky v úsilí překonat schizma mezi východní a západní církví tím, že ukáže společný základ víry.
Jeskyně, presbytář a ekumenismus
Presbytář je vyvýšený a situovaný do křížení. Od hlavního oltáře jej odděluje nádherný ikonostas v červené a zlaté barvě, vyrobený v roce 1764 a pozlacený v roce 1853, typický pro chrámy řeckého pravoslavného obřadu.
Duchovním srdcem celého komplexu je jeskyně Narození, přístupná z jižního transeptu. Právě zde, v souladu s pravidly „Status Quo“, mají tři komunity oddělené jurisdikce: jeskyně patří Řekům a františkánům; jesličky a oltář Tří králů jsou majetkem františkánů; Arméni mají právo na kadidlo a umisťování ikon v čase svých Vánoc (19. ledna). Navzdory složitým pravidlům „Status Quo“ se ekumenická atmosféra v Betlémě postupně sílí. Svědčí o tom společný odpor proti politickému zneužití chrámu, a především spolupráce na restaurátorských pracích. Z Betlémské jeskyně je přístup také do dalších jeskyní, které patří Kustodii Svaté země, a do kostela sv. Kateřiny, který je rovněž ve vlastnictví františkánů.
V očekávání poutníků
Skutečnou výzvou však dnes není pouze údržba a restaurování historických prostor; skutečnou výzvou je zachovat přítomnost křesťanů v Betlémě – přítomnost dva tisíce let starou a ekumenickou. Bohužel oddělení Betléma od Jeruzaléma, stavba zdi, kontrolní stanoviště, která komplikují přístup poutníkům a ještě více každodenní pohyb obyvatel, stejně jako osady, které se v posledních letech prudce rozrostly kolem města, stále více dusí místní komunitu.
Po dvou Vánocích bez poutníků a bez oslav, při zhasnutých světlech a v atmosféře války, všichni v Betlémě očekávali návrat poutníků na letošní Vánoce, aby mohli společně – místní křesťané i křesťané z celého světa – oslavit událost, která změnila historii: narození Ježíše, Syna Božího vtěleného a narozeného z Panny Marie.
Naléhavá výzva k míru
Z tohoto místa znějí obzvláště prorocky a aktuálně slova, která v Betlémě pronesl svatý papež Pavel VI. dne 6. ledna 1964: „Opouštějíce Betlém, toto místo čistoty a pokoje, kde se před dvaceti staletími narodil Ten, kterého uctíváme jako Knížete pokoje, cítíme naléhavou povinnost znovu zopakovat hlavám států a všem, kdo nesou odpovědnost za osud národů, naši naléhavou výzvu k míru ve světě. Kéž ti, kteří vykonávají moc, vyslyší toto volání našich srdcí a velkoryse pokračují ve svých snahách o zajištění míru, po kterém lidstvo tak touží. Ať čerpají od Všemohoucího a z nejhlubších vrstev lidského svědomí jasnější porozumění, horlivější vůli a nového ducha svornosti a velkorysosti, aby za každou cenu uchránili svět před strachem a hrůzami nové světové války, jejíž následky by byly nevyčíslitelné. Ať spolupracují ještě účinněji, aby nastolili mír v pravdě, spravedlnosti, svobodě a bratrské lásce.“
-jb-
