Lev XIV.: Kristus nasytí náš hlad po pravdě a životě

Drazí bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli!

Když posloucháme evangelium, často slyšíme vyprávění o zázracích, které Ježíš vykonal: jsou to skutky, které projevují jeho mimořádnou oddanost nám, tedy spásu, kterou přináší do světa. Pán je připomínán jako Ten, kdo dává životu smysl a osvobozuje jej od zla a hříchu.

Když dává zrak slepým a sluch hluchým, Kristus neprovádí pouze zázračné skutky, ale všem zvěstuje, že Boží království je blízko. Proto dnešní evangelium (Mt 14,13–21) svědčí o tom, že Ježíš se neomezuje pouze na to, aby dal smysly těm, kteří o ně přišli, ale dává procitnout i našim smyslům. Hluchému, který opět slyší, Pán zvěstuje Dobrou zprávu, kterou má vyslechnout; slepému, který opět vidí, ukazuje nádherné dílo vykoupení, které se pro něj uskutečňuje. Stejně tak Ježíš dává hladovým jídlo: příhoda o rozmnožení chlebů znamená, že setkání s Pánem je naplňujícím zážitkem. Na poušti, tedy na místě naší nouze, je Kristus chlebem života. S ním je toho podstatného nadbytek: „Všichni se nasytili“ a zbylo „dvanáct plných košů“ (v. 20). Toto číslo zdůrazňuje, že Pánův dar je univerzální a že jeho prozřetelnost vůči nám nikdy neselže.

Milí bratři a sestry, Kristus skutečně nasytí hlad lidstva, náš hlad po pravdě a životě. Zároveň nás jeho gesto učí, že nic se neztrácí, když se o to podělíme. Hromadění a plýtvání jsou naopak dvěma stranami téhož zla: chamtivosti. Tato nemoc duše způsobuje ztrátu rozumu, protože nás opájí bohatstvím do té míry, že zapomínáme na ty, kteří pláčou hladem a volají žízní. A tak před hojností věcí, které hnijí, stojí natažené ruce těch, kteří nemají co jíst, a spálené domy těch, kteří nemají mír.

V poušti války a arogance se podívejme, s jakou laskavostí Pán „pozvedl oči k nebi“, „pronesl požehnání“, „rozlomil chleby a dal je“ svým učedníkům, aby je rozdali zástupu (srov. v. 19). V tomto zázraku lásky rozpoznáváme typické skutky Ježíše, které se výsostně ukazují při Poslední večeři. Tehdy nám totiž Boží Syn jako náš bratr v lidskosti daruje svůj vlastní život. Zatímco vychutnáváme milost eucharistie, zavazujme se svědčit o její kráse v našich každodenních gestech, počínaje požehnáním stolu, když sdílíme chléb v rodině a mezi přáteli. Ve společnosti Ježíše se i dovolená může stát časem bratrského klidu, do kterého zapojíme i ty, kteří vedle nás trpí nouzí.

Prosme tedy Pannu Marii, starostlivou matku, aby nás vedla k růstu v lásce, aby nikomu nechyběl chléb vezdejší.

-překlad dv-