Lev XIV. v Sanmarinské bazilice: Rozdmýchejme naději
Vatican News
San Marino – bazilika sv. Marina
Promluva k církevním společenstvím
Dobrý den, milí bratři a sestry!
Jsem rád, že se s vámi mohu setkat v této bazilice – včetně vás, kteří stojíte venku – v bazilice zasvěcené svatému jáhnu Marinovi, vašemu patronovi. Chci pozdravit jeho excelenci vašeho biskupa, kterému děkuji za jeho slova na uvítanou, kněze, zasvěcené osoby, představitele života církve v této diecézi a všechny přítomné. Přál bych si, abychom společně prožili tento okamžik jako zastávku na naší společné cestě v Kristových stopách.
Diecéze San Marino-Montefeltro je dědičkou bohaté historie víry a odvahy lidí, jako byli svatí Marinus a Lev, kteří před osmnácti stoletími s křesťanským poselstvím „přinesli do této skutečnosti […] nové perspektivy a hodnoty, které byly rozhodující pro zrod kultury a civilizace soustředěné na lidskou bytost jakožto Boží obraz“ (Benedikt XVI., promluva v San Marinu 19. června 2011). Tito laici, povoláním kameníci (kteří byli až později povoláni ke svátostnému svěcení v různých stupních), dokázali přetvořit poselství evangelia v nový model života politického společenství, výrazně charakteristický křesťanskými principy svobody, vzájemné úcty a společenství – model až dosud životaschopný. A je krásné vidět, jak vaše diecézní i občanská komunita usilují dále nést dílo svých zakladatelů se stejným nadšením a se stejnou věrností. Z tohoto důvodu bych se chtěl spolu s vámi krátce zastavit a zamyslet nad některými aspekty vaší pouti coby církve, které pokládám za důležité.
Především se obracím na mladé lidi a chci navázat na to, co vám zde řekl před patnácti lety při své návštěvě papež Benedikt XVI.: „Nespokojujte se s částečnými, bezprostředními odpověďmi […], v dané chvíli nejsnazšími a nepohodlnějšími, které mohou nabídnout okamžik štěstí, vzrušení, opojení, které vás však nedovedou ke skutečné radosti ze života. […] Vaše srdce je okno otevřené do nekonečna!“ (setkání s mládeží 19. června 2011) Nuže, milí mladí přátelé: mějte toto okno stále otevřené! Sledujte očima své duše stezky, které ve vás načrtly velké touhy po kráse, po dobru a po životě, jež nesete v srdci. Budete-li pozorně sledovat jejich cestu a naslouchat jejich hlasu, zavedou vás do výšin, k setkání s Bohem – tam, kde vás On sám vyhlíží a očekává; a s jeho pomocí dostanou vaše sny sílu vepsat se do dějin a zlepšit je.
Přijměte poslání a nebojte se náročných rozhodnutí
Druhé pozvání, s nímž se na vás obracím, je toto: přijměte s nadšením své poslání ve světě! Naplňujte je především s úsilím pochopit, jaké je jedinečné povolání pro každého z vás, a docenit jeho vznešenost (srov. Ef 1,18). A pak se mu zcela vydejte, investujte do něj bez výhrad veškeré bohatství darů, které vám Bůh udělil. Nemějte strach dělat náročná rozhodnutí, jako například pro manželství, zasvěcený život, služebné kněžství, profesionální život, společenské a politické nasazení; připravujte se nejlepším možným způsobem na odpovědnosti, které vás očekávají. Nechejte se vtáhnout do iniciativ a projektů spravedlnosti a lásky k potřebným. Tak i vy budete moci vydat „svědectví pokoje, které promlouvá ke světu“, podle slov motta této mé návštěvy.
Chtěl bych v této souvislosti vyjádřit upřímné poděkování také kněžím, katechetům a všem vychovatelům, kteří nejrůznějším způsobem přispívají k lidskému a křesťanskému růstu dětí a mládeže. Vaše dílo, vážení a milí přátelé, je skryté, ale nesmírně důležité; je to skromná a drahocenná služba, která přichází na pomoc rodičům, na prvním místě mezi zodpovědnými za výchovu svých dětí ve víře. Rodina je skutečně prvním místem formace ve víře, přirozeným prostředím růstu, ve kterém od nejútlejšího dětství dennodenně poznáváme a vdechujeme evangelium. Proto moudrá pastorace bude pečovat o to, aby živila pevnou a tvůrčí součinnost mezi rodinami a církevními komunitami, výchovné spojenectví, do něhož se rodiče budou cítit zapojeni, takže sami nahlédnou svou vlastní víru novým způsobem a zakusí radost z toho, že svým dětem budou moci předat křesťanské hodnoty, jejichž jsou strážci.
Světlo lásky, světlo evangelia
Co se týče období růstu, zvláště při křesťanské iniciaci, ať se na prvním místě sdílí krása a chuť života ze křtu a svátostí, aby se v jednotlivých společenstvích zrodily a upevnily cesty svatosti a aby ve všech pokřtěných dozrálo vědomí vlastní prorocké, kněžské a královské důstojnosti. Ať se podle učení II. vatikánského koncilu věnuje náležitá pozornost liturgii a křesťané ať jsou formováni k tomu, aby ji prožívali jako společenství, tedy jako společné jednání jednoho jediného živého těla (srov. SC 26), v němž každý úd čerpá sílu z Pánova stolu, aby mohl nést jeho světlo po cestách světa.
Věříme, že evangelium je cestou svobody pro všechny lidi každé doby, že v Ježíši Kristu a v jeho slově nacházejí smysl a konečnou odpověď nejhlubší radosti, zranění a požadavky lidstva. Proto jsme přesvědčeni, že největší dar, jaký můžeme dát bratřím a sestrám, které nám Pán posílá do cesty, je pomoci jim setkat se s Ním – s Bohem, který se stal člověkem, pro nás zemřel a vstal z mrtvých – a v něm najít spásu. V tomto světle prokazujme lásku k bližním ve všech jejích podobách a bez výhrad; a mějme přitom na srdci a na paměti konečné a úplné dobro těch lidí, kterým nabízíme svou pomoc.
Žijeme ve světě zraněném mnoha konflikty, v němž s obavami sledujeme růst násilí, uzavírání se, strach z jiného. Tváří v tvář těmto znepokojujícím tendencím nemůže být naše odpověď jiná než putovat s ještě větším přesvědčením cestou evangelia. Jeho inspirace tvoří základ společnosti „vybudované na respektu ke svobodě vlastní i druhých lidí, především pak na respektu vůči svaté Boží vůli“ (sv. Jan Pavel II., homilie v San Marinu 29. srpna 1982), která učí a ukládá pozornost vůči nejslabším, odpuštění, společenství, solidaritu.
Konkrétní drobné skutky lásky mohou zažehnout žár lidskosti
V této souvislosti bych rád zdůraznil důležitost a prorockou hodnotu některých zkušeností se vzájemnou podporou a blízkostí, s nimiž v nejvnitřnějších oblastech tohoto území malé komunity čelí problémům spjatým s vylidněním a nedostatkem služeb, čímž si uchovávají smysl pro rodinu a pospolitost. Tyto skutečnosti, na první pohled maličké a okrajové, jsou jako malé plamínky, které mohou ve všech lidech znovu zažehnout a oživit zanícení pro stabilní hodnoty, dávné a stále aktuální. Takové zkušenosti jsou svědectvím žáru oné magnifica humanitas (velkolepé lidskosti), k níž je nezbytné tíhnout, abychom přemohli individualismus určité metropolitní a konzumní kultury, stejně jako některé formy nedůvěřivého a rozdělujícího venkovského provincialismu, a abychom dodali kyslík svým nadějím na bratrství a pokoj.
Drazí bratři a sestry, poslední slovo mi leží na srdci nejvíce: je to společenství. Vydávejme v našich komunitách svědectví jednoty – mezi farnostmi i v jejich rámci, mezi pastýři a věřícími, mezi různými charismaty a službami. Přesně to je část evangelního dědictví, které nám svatí Marinus a Lev zanechali, a poslání, které musíme nadále naplňovat vytrvale a oddaně, aby mohlo růst, co oni zasadili. Na jejich přímluvu ať vám Pán žehná a stále provází na vaší cestě.
Z celého srdce vám děkuji za vaše přijetí! Ponesu vás s sebou v modlitbě a jsem si jist, že i vy se nadále budete modlit za papeže. Děkuji vám!
překlad - zd -
