Lev XIV. v den Nanebevzetí: Hledejme skutečnou krásu i v dětské tváři

Drazí bratři a sestry,

s velkou radostí také letos slavím spolu s vámi slavnost Nanebevzetí.

Církev nás učí, že „když Maria dokončila svůj pozemský život, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy“ (Pius XII., Munificentissimus Deus), a v tomto tajemství nám ukazuje dovršení plnosti milosti, kterou jí Bůh daroval v jejím neposkvrněném početí (srv. tamtéž).

Proto ji mnohá umělecká díla zobrazují na sklonku jejího pozemského života jako překrásnou mladou ženu, která fyzicky stoupá ze země směrem k nebi. Tato díla se inspirují scénou popsanou v úryvku knihy Zjevení, jak jsme ho slyšeli v prvním čtení: „žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama“ (srv. Zj 12,1) – na znamení, že v Mariině srdci se setkávají nebe a země, čas a věčnost.

Tento obraz zjevně kontrastuje se zkušeností s tím, co v nás působí běh let. S rostoucím věkem se naše tělo nestává pohyblivějším, nýbrž naopak těžším; pokožka není čerstvější, ale naopak ukazuje známky stárnutí; vlasy nezískávají barvu a lesk, ale naopak šednou a bělají. Co tedy máme společného s onou úžasnou mladou ženou, kterou nacházíme na našich oltářních obrazech?

Abychom to pochopili, musíme se držet obou znamení, na která jsme poukázali: neporušené tělo Matky Boží a její neposkvrněné srdce. Právě čistota duše totiž v Marii – tak jako v nás – z Boží milosti osvěcuje a proměňuje celého člověka a nese ho do nebeské slávy.

Mariino oslavení v duši i těle nás učí, že naše skutečná krása nespočívá v tom, že bychom skrývali znamení pomíjejícího času, nýbrž v tom, že budeme ukazovat i na svém těle vtištěná znamení lásky, která nemá konce (srv. 1 Kor 13,8).

Jsme zváni, abychom se kriticky podívali na nejrůznější estetické kánony, především hedonistického a konzumního charakteru, které nám svět vnucuje a které pro nás nesou riziko, že se dáme uvěznit v neúnosných nárocích, které nás nutí plýtvat drahocennou energií na to, co ve skutečnosti nemá význam a netrvá navždy. Jistě jsme už všichni udělali zkušenost, že jsme potkali lidi s tvářemi poznamenanými léty a trápením, a přece schopnými šířit kolem sebe radost, laskavost a pokoj; a naproti tomu jiné osoby, navenek přitažlivé, ale uvnitř tvrdé a chladné. A snadno lze pochopit, v čem spočívá pravá krása a kde je naopak zapotřebí obrácení, odpuštění a uzdravení.

Chceme-li opravdu odhalit a pěstovat božskou krásu, z níž jsme vyšli a která nás stvořila, a chceme-li ji šířit kolem sebe, musíme se ji naučit číst v něžné dětské tváři i ve vráskách starého člověka, ve vitalitě mladých lidí jako v rozvážnosti dospělých, ve sváteční výzdobě i v pracovních šatech a nástrojích. Musíme naslouchat jedinečným příběhům lásky, které nám vypráví každá z těchto reálných zkušeností, a rozeznávat v nich malé zlomky nebe.

Láska je nejkrásnější lidskou ozdobou: láska, která přetváří, proměňuje, zušlechťuje, pozvedá; láska, která dává lehkost, svobodu, blízkost Bohu, i když se v životě střídají nejrůznější protiklady.

Když sv. Pavel VI. rozjímal nad tajemstvím nanebevzetí Svaté Panny, říkal, že chceme-li pochopit jeho význam, „musíme udělat superlativy v absolutní míře z pojmů, které užíváme v běžném pozemském jazyce […], abychom si alespoň maličko představili rozměr věčnosti“ (promluva z 15. srpna 1969). A ve vztahu k tomuto setkání konečného s nekonečným v Matce Boží napsal papež František: „Maria je tou, která umí přetvořit jeskyni pro zvířectvo na Ježíšův příbytek několika nuznými plenkami a záplavou něhy.“ (Evangelii gaudium 286)

Zázrak, který Maria, dívka z Nazareta, zažila ve svém nevinném srdci a který ji přenesl do nebeské slávy, je setkáním extrémů, jak to ona sama dosvědčuje v inspirovaných slovech svého Magnificat, které jsme slyšeli z evangelia (srv. Lk 1,46–55). V tomto chvalozpěvu nebeská Matka pokornými slovy víry se vší prostotou hovoří o velikých tajemstvích: o Bohu, který se v ní stal člověkem, aby zachránil lidi; o Věčném, který se skrze ni zjevil v čase, aby také nám otevřel cestu do věčnosti; ve svém postavení „pokorné služebnice“ nám přitom ukazuje, řečeno se sv. Pavlem VI., „nepatrný rozměr“, v němž se i my můžeme setkat s Pánem.

Vznešené tajemství, které slavíme, nemusíme hledat někde v dáli. Můžeme se s ním setkat tam, kde je skutečná láska: v očích tatínka a maminky, kteří se po celém dni vracejí domů z práce – unavení, ale šťastní, že mohou být se svými dětmi; ve tvářích dědečků a babiček, kteří navzdory tíze let ožívají novou netušenou energií, když se ujímají svých vnoučat; ale i v úsilí mladých lidí, kteří se snaží vyrůst čestně a poctivě, třeba i za cenu toho, že půjdou proti proudu onoho „tohle dělají všichni“; a konečně v díle všech nesčetných mužů a žen, kteří se s důvěrou a nasazením dennodenně věnují tomu, aby přinesli na zemi kousek nebe a zemi do nebe.

Vážení a milí přátelé, překrásná tvář Nanebevzaté je jedinečná, překonává jakékoli myslitelné znázornění, a přece nám je stejně tak povědomá: je to tvář lidí, kteří nám stojí po boku, třeba i v této chvíli, tvář bratří a sester, s nimiž sdílíme ve víře každodenní dar a oběť svého života. Proto v ženě z knihy Zjevení vidí společenství věřících samo sebe a proto II. vatikánský koncil popisuje Marii jako „obraz i počátek církve“ a „znamení jisté naděje a útěchy“ (LG 68). Na jejím posvěceném lidství máme z Boží milosti podíl i my, také my jsme v něm přítomni, povoláni žít tutéž plnost života jako ona a sdílet s ní tutéž slávu.

Když sv. Augustin mluvil o Kristově zmrtvýchvstání, zval své křesťanské současníky, aby z něj udělali ukazatel a opěrný bod veškeré své existence. Říkal: „Kristus vstal z mrtvých a již nikdy nezemře. […] Otoč kormidlem, následuj světlo! Začni vstávat ze stejného místa, z něhož vstal on.“ (Výklad žalmů 126,7)

Přijměme jeho pozvání za svoje. Následujme světlo Vzkříšeného, otočme kormidlem, je-li třeba. Udělejme to zvláště dnes s pohledem na Marii, kterou Bůh korunoval slávou v duši i těle a kterou nám daroval jako Matku, průvodkyni, souputnici a ochránkyni na cestě do nebes.

překlad - zd -