Lev XIV. při mši v Rimini: Buďme hostiteli lásky
Vatican News
Rimini – Mše svatá v Porto di Rimini
Drazí bratři a sestry,
jsem velice šťastný, že mohu předsedat slavení této eucharistie s vámi a za vás, za církev v Rimini. Činím tak na vrcholu intenzivního dne, v během něhož jsem navštívil Republiku San Marino a „Meeting pro přátelství mezi národy“. Nyní, když vstupujeme do dne Páně, nastává okamžik slavit tajemství, které všemu dává smysl a je vrcholem a zdrojem veškeré naší pastorační činnosti.
V evangeliu, které jsme vyslechli (srov. Mt 16,13–20), klade Ježíš svým učedníkům otázku: „Za koho mne pokládáte vy?“ (v. 15) Petr odpovídá jménem všech: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ (v. 16) A také my jsme o dvě tisíciletí později povoláni obnovit toto vyznání víry: jsme zde, protože věříme, že Ježíš je Mesiáš, věčný Syn Otce, posvěcený a poslaný do světa „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28).
Skutečná moc je služba
Ano, drazí přátelé, v Petrových slovech poznáváme pravdu, která nás naplňuje radostí a nadějí, a nacházíme zde cestu, která vede k životu: cestu Boha, který se dává do služeb člověku (srov. Flp 2,5–8), Mistra, který se sklání a umývá nohy učedníkům (srov. Jan 13,12–15), Pastýře, který se obětuje za své stádo (srov. Jan 10,11). V tomto světle vidíme Ježíšovo gesto předání klíčů Petrovi (srov. Mt 16,19–20), protože v církvi na všech úrovních platí, že opravdová moc je služba.
Papež, biskupové, kněží a jáhnové jsou především povoláni žít právě takto; s nimi se musí spojit veškerý Boží lid, každý podle svého zvláštního povolání. To mezi vámi velmi dobře dosvědčoval Boží služebník don Oreste Benzi, který říkal: „Naše povolání spočívá v tom […], že se necháme připodobnit Kristu chudému, Kristu sloužícímu, Kristu, kteří odčiňuje hřích světa, Kristu vtělenému Bohočlověku, který žije uprostřed nás a přímo se s námi sdílí, počínaje od posledních.“ (Con questa tonaca lisa – „V této obnošené sutaně“, ed. Valerio Lessi, Bologna 1991, str.42)
V církvi poslání „svazovat“ a „rozvazovat“ z jednoho úhlu pohledu vyjadřuje úlohu nás, kteří jsme ve jménu Páně povoláni vykonávat autoritu, na druhou stranu ovšem popisuje životní styl a úkol, který se týká každého pokřtěného: přijímat, spojovat, vítat, osvobozovat, odpouštět, uvolňovat každého, kdo je vězněm hříchu a jeho následků, být spravedlivými a moudrými správci dober, které nám Bůh svěřuje, aby v lásce všechno směřovalo k dobru všech.
V prvním čtení (srov. Iz 22,19–23) k nám prorok Izaiáš hovořil o Šebnovi, funkcionáři, kterému král Ezechiáš svěřil velký úkol náboženské, morální a sociální obnovy Jeruzaléma a Judského království. Vinou ambicí a dychtivosti po moci však tento mocný člověk začal zneužívat autority, která mu byla svěřena, a hromadit bohatství pro sebe a okruh svých přátel a příbuzných, přičemž se povyšoval nad ostatní lidi. Zapomněl, že to nejdůležitější v onom dobrodružství, do něhož ho jeho Pán vtáhl, nebyly ekonomické prostředky a moc, nýbrž možnost jejich prostřednictvím uskutečnit obrodný plán pro dobro celého společenství. Proto byl sesazen a jeho poslání bylo svěřeno Eljakimovi, člověku poctivému a nezávislému na vnějších vlivech, ve své přímosti pevnému jako hřebík zaražený do zdi, jak o tom mluví prorok (srov. v. 23).
Smysl je jasný: vše, co jsme a co máme, je Boží dar, který nám byl svěřen, abychom v jeho rukou mohli být jedni pro druhé, nástroje spásy ve spravedlnosti, počínajíce od míst a lidí, s nimiž žijeme a pracujeme každý den, abychom se mohli s širokým a otevřeným srdcem obrátit k celému světu.
Křesťanské jádro kraje Emilia Romagna
Svatý Pavel k nám ve druhém čtení promlouvá o Božích plánech a říká, že jsou neprobádatelné – ne proto, že by byly tak promyšleně komplikované, nýbrž pro odzbrojující nezměrnost jeho lásky, která překonává veškeré naše chápání a očekávání, „vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko,“ říká Apoštol (Řím 11,36). Bůh je jednoduchý – on je totiž čistá láska; a také nás povolává, abychom milovali srdcem podobným jeho, abychom přizpůsobili své cesty jeho cestám a své myšlenky jeho myšlenkám (srov. v. 33).
Jak je všeobecně známo, jsou tyto hodnoty upřímnosti, nezištnosti a laskavosti velmi drahé lidem z kraje Romagna, lidem upřímným, povahy přívětivé, pracovité a solidární. To dosvědčují příklady mnoha svatých a blahoslavených, kteří odsud pocházeli, zde prokazovali lásku a žili evangeliem, nejednou až za cenu mučednictví. To zřetelně dosvědčuje nasazení, které stále plane v nejrůznějších podobách života církve, ve farnostech, v rodinách, v Katolické akci, v řadě hnutí a sdružení, v dílech pomoci a křesťanské formace. A zcela jistě i kvůli tomuto bohatství, nejen kvůli krásám přírody a umění jaderského pobřeží i vnitrozemí, sem každoročně přijíždí tolik lidí trávit prázdniny z mnoha částí Itálie i světa.
Odpočinek nejen pro zábavu, ale i pro povzbuzení na duchu
V této souvislosti bych vás chtěl povzbudit, abyste pokračovali v úsilí, s nímž se snažíte učinit toto území vstřícným nejen pro odpočinek a zábavu, ale i pro ducha. Sv. Jan Pavel II. při své návštěvě před řadou let mluvil o tomto povolání a zdůrazňoval, že „odpočinout neznamená zbavit se sebe sama; naopak – odpočinout znamená setkat se se sebou samým a smířit se s vlastním nitrem“ (homilie při mši v Rimini 29. srpna 1982).
Svět, v němž žijeme, nabízí mnoho a mnoho podob zábavy, z nichž ovšem některé vedou spíše k roztříštění a zničení než ke skutečnému „obrácení k sobě samému“ a nechávají srdce prázdné. Někteří lidé jim říkají „únik“, jako by běžný život byl vězením, z něhož je třeba uprchnout. My však víme, že tím nejjistějším místem, na kterém najdeme oživení, na kterém se setkáme s Bohem, abychom se skutečně mohli setkat mezi sebou navzájem, není někde venku, v chaosu, ale v našem nitru, v hloubce duše. Jako křesťanské společenství jsme tedy zvláštním způsobem povoláni, abychom takovou zkušenost pěstovali a předávali dál, v osobní i strukturální otevřenosti a pohostinnosti, v péči a pozornosti vůči kostelům, v připravenosti pomáhat a prokazovat lásku. S tím ať se tedy setká ten, kdo po roce plném práce hledá zasloužený čas odpočinku, nebo ten, kdo raněný na těle i na duchu hledá daleko od své vlastní země útočiště, jídlo a pomoc.
Váš biskup v jednom ze svých dopisů diecézi napsal: „Modlitba, jednota, naslouchání, odvaha, prostota, vděčnost, krása […] by měly být znameními postojů přítomných k každém střípku života.“ (Mons. Nicolò Anselmi, pastýřský list Amerai, sarai felice e godrai di ogni bene, ora e nei secoli eterni – „Budu milovat, budu šťastný a budu se radovat ze všeho dobrého nyní i navěky“, 14. října 2024) Drazí bratři a sestry, znovu vám všem předkládám toto zásadní pozvání k úvaze a k uskutečnění, znovu vám děkuji za vaše přijetí a za vaši účast plnou víry a radosti a svěřují vás přímluvě Nejsvětější Panny Marie, sv. Gaudentia a vašich svatých patronů.
překlad - zd -
