Lev XIV. na Meetingu v Rimini: „Drazí přátelé, milujte vždy Církev!“
Vatican News
Výstaviště Rimini
Promluva Svatého otce k účastníkům 47. „Meetingu pro přátelství mezi národy“
Drazí bratři a sestry!
Jsem rád, že se s vámi setkávám v Rimini, v prostředí, které je vám milé, i pro odhodlání, tvořivost a dialog, jež vaše srpnové setkání dokáže už léta mobilizovat. Děkuji předsedovi Scholzovi a doktoru Prosperimu za jejich přivítání.
V tomto historickém okamžiku hlouběji chápeme proroctví, které bylo před téměř půlstoletím vepsáno do názvu těchto dnů: „Meeting pro přátelství mezi národy“. Jak vám řekl svatý Jan Pavel II.: „Vyslovit tato slova už samo o sobě rozradostňuje srdce: ‚Setkání‘! ‚Setkání pro přátelství‘! ‚Přátelství mezi národy‘! Slova, která získávají zvláštní význam v těchto časech, tak dramatických v dějinách světa“ (Projev na 3. Meetingu pro přátelství mezi národy, Rimini, 29. srpna 1982).
I dnes pokoj chrání a šíří lidé, kteří se rádi setkávají a nebojí se konfrontace. Papež František nás encyklikou Fratelli tutti naučil pěstovat sociální přátelství, které představuje veřejnou, dynamickou a konkrétní tvář bratrství. Když se totiž poznáváme v důstojnosti Božích dětí, přicházíme do kontaktu s tím, co původně spojuje lidské bytosti navzdory všem odlišnostem, rozdělením nebo konfliktům. Můžeme se vžít jeden do druhého, naslouchat si a stát se přáteli – jako jednotlivci, a tedy i jako národy. Před hranicemi, definicemi a institucemi jsou vždy lidé. Toto vědomí leží v samém srdci křesťanství: víte to, protože jste byli vychováni k tomu, abyste četli Evangelium jako zjevení Boha, který se stává setkáním, událostí, pohledem, zkušeností, a probouzí v každém touhu být milován a milovat. Tímto způsobem jste z „Meetingu“ neudělali jakousi enklávu; naopak se stal křižovatkou pro Církev i společnost, setkáním, které násobí setkání a inspiruje k novým cestám.
Děkujeme Pánu za toto živé dědictví, které vám dává velkou historickou odpovědnost ve větším společenství Církve, ve službě lidstvu, jež hladoví a žízní po spravedlnosti. Jak nás totiž naučil II. vatikánský koncil: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ (Pastorální konstituce Gaudium et spes, 1). Ano, drazí přátelé, je čas odpovědnosti, zvláště pro ty, kdo mnoho přijali z tisícileté tradice víry, jež se stává kulturou. Různé ročníky „Meetingu“ dokázaly z velkého dědictví minulosti čerpat důvody, které vás dnes zavazují ke konfrontaci s uměním, hudbou, literaturou, vědou, ekonomií a s každým projevem lidské duše. I název zvolený pro tento ročník, převzatý z posledního verše Božské komedie, nás směřuje k dějinám, jejichž Pánem je Bůh. „Láska, jež hýbe sluncem a ostatními hvězdami“ nezmizela, neztratila sílu ani intenzitu, i když je to láska, která zůstává ochotně tichá na rozdíl od hlučných sil, jež otřásají zemí, nebem a všemi tvory.
Ano, láska hýbe! „...dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Tak Ježíš popisuje Boží dokonalost a projevuje rozdíl mezi štědrostí svého jednání a omezeností lidských myšlenek. Realita se dusí v našich kalkulech a dýchá v Boží nezištnosti. Nikoli náhodou všichni moji předchůdci – svatý Jan Pavel II., Benedikt XVI. a František – poukazovali na Boží milosrdenství jako na bod doteku mezi Evangeliem a „novými věcmi“ této dramatické a nádherné doby. Následovat Ježíše Krista po tragédiích a nových začátcích 20. století totiž vyžaduje jasné vědomí: proti zlu se nebojuje zlem. Jako na nebi, tak i na zemi je láska zákonem života, metodou vykoupení, ukřižovaného Mesiáše. Proti falešnému realismu, který znovu vyzbrojuje mysli, slova i národy, má dnes katolická kultura postavit realismus milosrdenství, pro který nemohou existovat nepřátelé a všichni, i protivníci, jsou bratři a sestry, kterým je třeba se podívat do očí a setkat se s nimi v pravdě. Hřích jistě existuje, ale silnější je Kristova vykupitelská láska, která nás zavazuje očistit myšlenky, zájmy, zvyky, vztahy, projekty, investice – každý aspekt života – od všeho, co kultura moci znečistila.
Mezi vámi nechybí odbornost, odpovědnost a zdroje, které lze dát do služeb skutečného obrácení lidu. „Posedlost zachováváním vlastní slávy, vlastní ‚důstojnosti‘, vlastního vlivu nesmí být součástí našich citů. Musíme usilovat o Boží slávu, a ta se neshoduje s naší. Boží sláva, která září v pokoře betlémského chléva nebo v potupě Kristova kříže, nás vždy překvapí“ (František, Projev na 5. národním kongresu Italské církve, Florencie, 10. listopadu 2015). Osvoboďme tedy soužití od podezřívavosti, kulturu od nadřazenosti, vzdělávání od ideologie, práci od modloslužby zisku, technologii a finance od obchodu se smrtí. Počínaje organizacemi, které jsme vytvořili a v nichž působíme, odhalujme nespravedlivé mocenské vztahy u kořenů chudoby a nerovnosti, válek a environmentálních katastrof. Odzbrojme technologický vývoj, když se stává všudypřítomným a ničivým. Je zapotřebí odvážných průkopníků, kteří začnou změnou vlastního kurzu, aby učinili obrácení žádané od všech přesvědčivé a věrohodné.
Ať tu nejsou jen ti, kdo dmychají oheň únavy a zoufalství; ať jsou tu i ti, kdo znovu podněcují sny a vize! Tyto dvě cesty jsou neslučitelné, protože jedna zneužívá rozdělení, odcizení a zoufalství, zatímco druhá slouží Božímu království a jeho spravedlnosti. „Ve světě zmítaném tolika manévry zaměřenými na získání trhů a sfér vlivu, často zahalených do uklidňující retoriky a svůdných ideologických konstrukcí, naše srdce pociťuje potřebu objevit jiný plán, moudrý a laskavý, podobný tomu, který Marie rozjímá v Magnificat, když prohlašuje, že od pokolení do pokolení se Boží milosrdenství prostírá nad těmi, kdo se ho bojí. Tento plán milosrdenství prochází dějinami i dnes, v nejrychlejších a nejneklidnějších proměnách poznamenaných algoritmy a globálními sítěmi, a stává se kompasem pro evangelijní existenci v digitálním věku. V jeho středu stojí tajemství Vtělení“ (Encyklika Magnifica humanitas, 230–231).
Drazí přátelé, odzbrojující krása tohoto Tajemství vyžaduje podstoupit „výchovné riziko“, o němž k vám mluvil don Giussani. On intuicí pochopil, že „nejúčinnější metoda výchovy k dobru není ta, která žije z úniku před realitou, aby dobro prosazovala odděleně, ale ta, která žije z dobra podporovaného ve světě“.[1] A zdůrazňoval: „Ve světě – to znamená v konfrontaci s celou realitou, v riskantní konfrontaci, chce-li se to tak nazvat; ale lépe by bylo říci v náročné“.[2] Bratři a sestry, vezměme na sebe nyní tuto odpovědnost, která je věrností Kristu a závazkem vůči našemu světu!
Drazí mladí,
je vás tu mnoho, řada z vás jako dobrovolníci. Jste znamením, že budoucnost je příslib, nikoli hrozba! Mnohý tomu už nevěří, ať už mezi dospělými, nebo mezi mladými. Tichým způsobem však „láska, jež hýbe sluncem a ostatními hvězdami“ stále vybízí k naději. Cítil jsem to silně mezi vašimi vrstevníky v Libanonu, v Africe a ve Španělsku. Láska hýbe, naléhá, probouzí z netečnosti, vyvolává nová povolání a volá k riziku. Dejte se do toho! Otevřete se opravdové katolicitě a rozšiřte své svazky za hranice jakékoli příliš úzké příslušnosti. Hnutí, skupiny a společenství ať jsou odrazovým můstkem, z něhož se vrhnete do celé reality. Oponujte tomu, co by vás chtělo vzdálit od bratří a sester jiných kultur, citlivostí a původu, zvláště od těch nejchudších. Naopak vyjděte všem vstříc!
Na každé rovnoběžce, zvláště na okraji a mezi těmi, kdo trpí, najdete ty, kdo jsou již připraveni budovat civilizaci lásky. Nedovolte nikomu toto slovo snižovat, neboť je to samo Boží jméno: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16). V lásce nikdy není donucení, indoktrinace; nikdy svádění, klam, verbování. Láska existuje pouze ve svobodě, v živém setkání, ve velkorysém darování sebe sama.
Drazí mladí, dnes se zdá, že svět žasne nad vaší oddaností Kristu, nad přitažlivostí, kterou k Němu a k Jeho Slovu pociťujete, nad vaší příslušností k Církvi. To, že jste křesťané, je dnes pro mnohé překvapením! A přesto bez povyku „od vás se přece slovo Páně rozšířilo“ (1 Sol 1,8). Tak to psal svatý Pavel nejmladší komunitě v Soluni. A pokračoval: „Po všech místech se roznesla (zpráva o tom), že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat.“ (tamtéž). Není to otázka čísel, i když dojímají tisíce vašich vrstevníků, kteří žádají o křest ve společnostech považovaných za jedny z nejsekularizovanějších na světě. Je to otázka svobody: s pravdou se lze setkat pouze ve svobodě.
Chápeme to čím dál lépe v historických okolnostech, které znovu probouzejí bytostné otázky lidí a nekonečnou touhu po smyslu, spravedlnosti a míru. A tak jistá ztráta vlivu, které jsme se my dospělí možná obávali a bojovali proti ní, nám měla odhalit, že si můžeme více vážit síly Evangelia, svazků, které vytváří, logiky, kterou tvoří, života, kterému dává vzniknout. Jak mnohokrát opakovali moji předchůdci: „Církev neprovádí proselytismus. Vyvíjí se spíše přitažlivostí“.[3] Je to přitažlivost ke způsobu obývání světa, o němž se don Giussani provokativně ptal: „Dá se takhle žít?“.[4]
Ostatně již ve 2. století anonymní autor Listu Diognetovi uznával, že křesťané „předkládají obdivuhodný a nepochybně paradoxní způsob života“ (V, 4). Jistě musíme přiznat, že tento poklad neseme „v nádobách hliněných“ (srov. 2 Kor 4,7) a že věrohodnost našeho osobního i společného svědectví je často poznamenána omezeností a hříchem. Ale je to Pán, kdo nás vždy znovu zvedá, jako jednotlivce i jako společenství!
Drazí přátelé, milujte vždy Církev! Stojí za to to zopakovat: „Vždy milujte Církev!“ Drazí přátelé, milujte a zachovávejte jednotu „společenství“, skrze které se k vám Kristus přiblížil a přitahuje vás k sobě. Jak vám řekl papež František u příležitosti stého výročí narození vašeho zakladatele: „I těžké chvíle mohou být chvílemi milosti a mohou být chvílemi znovuzrození. Název Comunione e Liberazione vznikl právě v době krize, jakou byl rok ’68. Později se don Giussani nezalekl okamžiků přechodu a růstu Bratrství, ale čelil jim s evangelijní odvahou, odevzdaností Kristu a ve společenství s matkou Církví“ (František, Projev k členům Comunione e Liberazione, 15. října 2022).
Nuže, milovaní, právě v porodních bolestech proměny epochy, v tomto světě rozervaném mnohými krizemi, můžeme znovu objevit „duchovní chuť“ být Božím lidem, shromážděným ze všech kmenů, jazyků, národů a ras, žijícím v různých kontextech a kulturách [...] dosud putujícím v čase a již ve společenství s nebeskou Církví“ (XVI. řádné valné shromáždění Biskupské synody, Závěrečný dokument, č. 17). V těchto posledních letech jsme znovu objevili synodální a misijní rozměr našeho bytí Církví, který nás volá především k tomu, abychom se naučili navzájem si naslouchat. Dar naslouchání je něco, co si myslím všichni uvědomujeme, ale co se v některých oblastech Církve často ztratilo. Musíme dále objevovat, jak je cenné, počínaje nasloucháním Božímu slovu, vzájemným nasloucháním, nasloucháním moudrosti, kterou nacházíme v mužích a ženách, v členech Církve i v těch, kdo hledají pravdu, ale ještě nejsou a možná nikdy nebudou členy Církve“ (Projev k účastníkům Jubilea synodních týmů a orgánů participace, 24. října 2025).
Je to cesta, která vyžaduje také obnovu každého sdružení i církevního hnutí. Zvu vás, jak uvnitř hnutí Comunione e Liberazione, tak v dílčích církvích, k nimž každý z vás patří, abyste učinili tuto zkušenost společné cesty: každý naslouchá, nechá se proměňovat vírou druhého a společně, pod vedením pastýřů, dozrává nové vědomí, další kroky, odvážné poslušnosti Duchu Svatému. Synodalita není název procesu, ale povaha lidu, který v přátelství a setkání s druhým pociťuje, že patří pouze Bohu. Pak se autorita mění ve službu, která ctí rozmanitost a usnadňuje její harmonii. Tento styl představuje v této pohnuté době skutečné znamení časů. Svědčeme o tom, že každé charisma je ke společnému užitku, že každé bohatství se dělením násobí, že každý strach lze překonat: musíme to učinit hmatatelným, věrohodným, žádoucím. Dokážete to, drazí přátelé, ve šlépějích svého zakladatele, pěstováním jednoty mezi sebou, s těmi, kdo jsou povoláni vést Hnutí, s Apoštolským stolcem, který vás uznal, a s Petrovým nástupcem. Duch Svatý ať nás vychovává k činnému společenství. Ať nám daruje jeho chuť, úctu, naději. Ať nás i nadále vede, drazí bratři a sestry, tato Láska, „jež hýbe sluncem a ostatními hvězdami“. Děkuji!
[1] L. Giussani, Il rischio educativo, Milano 2014, 106.
[2] Tamtéž.
[3] Benedikt XVI., Homilie při zahajovací mši V. generální konference biskupského sboru Latinské Ameriky a Karibiku, Aparecida (13. května 2007). František, Katecheze (11. ledna 2023).
[4] Srov. L. Giussani, Si può vivere così?, Milano 2007.
