PODCAST Ze slov papežů - pátek 17. července 2026
Mt, 12, 1-8
V ten čas šel Ježíš v sobotu obilím. Jeho učedníci měli hlad, a proto začali trhat klasy a jíst. Farizeové to uviděli a řekli mu: „Hle, tvoji učedníci dělají, co se v sobotu dělat nesmí!“ On však jim odpověděl: „Nečetli jste, co udělal David, když měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu a jedl posvátné chleby, které nesměl jíst ani on, ani jeho družina, ale jen kněží? Nebo nečetli jste v Zákoně, že v sobotu kněží v chrámě porušují sobotu, a (přece) jsou bez viny? Říkám vám, že zde je (někdo) víc než chrám! Kdybyste věděli, co znamená: `Milosrdenství chci, a ne oběť', neodsuzovali byste nevinné. Neboť Syn člověka je pánem nad sobotou.“
Slova papeže Jana Pavla II.
"Ježíš zvěstuje, hlásá a vyžaduje vyšší „spravedlnost“ než tu, kterou vyznávají zákoníci a farizeové (srov. Mt 5, 20), „spravedlnost“, kterou si sám Bůh stanovil a kterou vyžaduje prostřednictvím věrného dodržování Zákona platícího v „nebeském království“. Syn člověka tedy jedná jako Bůh, který obnovuje to, co Bůh chtěl a stanovil jednou provždy. […]
Je třeba připomenout odpověď, kterou Ježíš dal farizejům, když vyčítali jeho učedníkům, že v sobotu trhají klasy z polí plných obilí, aby je pojedli, a porušují tak Mojžíšův zákon. Ježíš jim nejprve cituje příklad Davida a jeho společníků, kteří neváhali jíst „posvátné chleby“, aby se nasytili, a příklad kněží, kteří v sobotu nedodržují zákon o odpočinku, protože vykonávají své obřady v chrámu.
Poté vyslovuje dvě kategorická tvrzení, která jsou pro farizeje něčím neslýchaným: „Nyní vám říkám, že zde je něco většího než chrám…“, a: „Syn člověka je pánem i nad sobotou“ (srov. Mt 12, 6.8; Mk 2, 27–28). Jsou to výroky, které jasně odhalují, jaké smýšlení měl Ježíš o své božské autoritě. To, že se označil za „někoho, kdo je nad chrámem“, byla poměrně jasná narážka na jeho božskou transcendenci. Prohlásit se pak za „pána soboty“, tedy zákona, který sám Bůh dal Izraeli, bylo otevřeným prohlášením o své autoritě jako hlavy mesiášského království a vyhlašovatele nového zákona. Nejednalo se tedy o jakési výjimky z Mojžíšova zákona, které ve velmi omezených případech připouštěli i rabíni, ale o obnovení, doplnění a oživení, které Ježíš prohlašuje za věčné: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (Mt 24, 35). To, co pochází od Boha, je věčné, jako je věčný Bůh." (Svatý Jan Pavel II. – Generální audience, 14. října 1987)
