Lev XIV.: Nikoli jaderné zbraně, nýbrž odzbrojení plodí mír
„Pokoj vám!“ Toto byl první pozdrav, kterým zmrtvýchvstalý Ježíš oslovil své apoštoly (Jan 20,19). Je to také první dar, který vzkříšený Kristus nabídl svým přátelům a celému světu: pokoj, mír. Tento dar ovšem nepřišel „ve výprodeji“: oslavené tělo Mistra z Nazareta stále nese rány jeho umučení. On prošel nenávistí, násilím, výkřiky „ukřižuj“. Ježíš Kristus sám podstoupil nespravedlnost, odzbrojený a odzbrojující, a vstal z mrtvých. Evangelní poselství vstoupilo a stále vstupuje do dějin – dnes jako před dvěma tisíci lety.
Pokoj a mír je velkou touhou, která hýbe mnoha srdci, ale která je často ohrožena, pošlapána a vysmívána. Přinejmenším 103 států se dnes nějakým způsobem účastní některé z válek.(1) Zbraně znovu a znovu bombardují a zabíjejí na Ukrajině, na Blízkém východě, v Súdánu, v Myanmaru, v Jemenu, v Kongu a na mnoha jiných místech.
Papež František, můj milovaný předchůdce, razil ve své době vyjádření „rozptýlená třetí světová válka“. Popisoval tak bezprecedentní situaci široce rozšířených konfliktů, do té míry nezaznamenanou od konce druhé světové války. Spolu se svými příspěvky na toto téma, shromážděnými v této antologii, bych chtěl zdůraznit některé aspekty, které mi zvláště leží na srdci.
Na prvním místě: mír a pokoj znamenají zodpovědnost. Jestliže prvním instinktem tváří v tvář problému, s nímž se setkáme, napětí, které zažíváme, urážce, kterou podstupujeme, je soudit druhé, obviňovat je či dokonce odsuzovat, bude fatální, zrodí-li se v nás nejprve lhostejnost a později nenávist. Existuje způsob pohledu na realitu, který netvoří, nýbrž ničí. Pokoj a mír však začínají ode mne. Začínají od nás.
Sv. Augustin řekl: „Jsou těžké časy, jsou tvrdé časy, jsou časy neštěstí. Žijte dobře a svým dobrým životem časy změníte: změňte časy a nebudete mít na co naříkat.“(2) Nemůžeme vyžadovat mír od mocných tohoto světa, jestliže s ním nezačínáme sami od sebe, od našich každodenních vztahů – v našich rodinách, v našich domovech, v našich městech, na místech, kde pracujeme. Mír se vytváří malými každodenními gesty – darovaným úsměvem, odpuštěnou nespravedlností, laskavým slovem.
Dále se mír buduje prostřednictvím pravdy. I ten, kdo vede válku, tvrdí, že jedná „ve jménu míru“. Nikdo nemá dost drzosti na to, aby prohlásil, že chce válku kvůli válce samotné. Dokonce i mocní této Země vědí, že každý člověk usiluje o spravedlnost a touží žít v míru. Především po strašných následcích událostí v Hirošimě a Nagasaki je válka stále více „cestou, z níž není návratu“, jak ji nazval sv. Jan Pavel II.(3)
Vícekrát jsem připomněl přiléhavou výzvu, s níž se sv. Pavel VI. obrátil na shromáždění OSN. To, co spojuje lidi – prohlásil můj ctihodný předchůdce – je smlouva zpečetěná „přísahou, která musí změnit budoucnost světa: nikdy více válku, nikdy více válku! Mír, mír musí určovat osudy národů a celého lidstva!“(4)
Především v atomovém věku musí být zřejmá tato pravda: nejsou to jaderné zbraně, které plodí mír, nýbrž odzbrojení. Tato pravda, která se zdála být zcela zřejmou v uplynulých desetiletích, kdy jsme byli svědky jaderné deeskalace, je nyní zatemněna novým zbrojením, které přináší obavy a strach. Jak napsal básník a písničkář Bob Dylan ve svém poetickém textu, jímž se obrazně obrací na jadernou bombu: „Nenávidím tě, protože tě vytvořil člověk a člověk tě vlastní a člověk tě ovládá.“(5)
Církev dnes s pokorou doporučuje všem lidem k pozornosti jednu otázku: má lidský rod nadále obývat povrch Země? Kombinace kybernetické vlády s novým globálním zbrojením nás vede k tomu, abychom tyto otázky brali vážně.
Mír hledá svědky. Tato antologie nám nabízí řadu konkrétních tváří. Osobnosti, o nichž je zde řeč, jako bl. Floribert Bwana Chui či Boží služebníci Giorgio La Pira a Dorothy Day, jsou představiteli dlouhé řady lidí, kteří osobně dali přednost míru a pokoji, překonali pokušení korupce, přišli na pomoc chudým a podpořili diplomatické úsilí.
Krom známých mužů a žen se mír vtělil také v „ne tolik proslulých představitelích“, kteří se řídili vlastním svědomím. Již se v průběhu dějin stalo, že jsme stáli na pokraji jaderné katastrofy. Historické zprávy hovoří o tom, že rozhodnutí jediného člověka, sovětského důstojníka Stanislava Petrova, zabránilo hrozící světové jaderné válce; bylo to 26. září 1983. Radary v bunkru nedaleko Moskvy, kde byl Petrov ve službě, signalizovaly start několika mezikontinentálních balistických raket ze Spojených států, mířících na Sovětský svaz. Jednalo se však o chybu sovětského satelitního systému lokalizace. Petrov se navzdory rozkazům rozhodl neohlásit předpokládaný útok. Bylo to rozhodnutí ve svědomí člověka, který věděl, že by jediným gestem mohl způsobit smrt milionů lidí.
Svět, kde by existovaly stroje – sofistikované a rychlejší než my – schopné rozhodnout o bombardování bezbranných lidí, by byl skutečně děsivý. Svědomí jednoho člověka skutečně může zachránit celý svět.
A konečně mír potřebuje naději. Církev bude i nadále hlásat lásku vůči všem lidem. Jestliže dnešní svět opravdu o něco usiluje, věří, že je to poselství naděje pro budoucnost. Hleďme vstříc zítřku s nadějí, jejíž jediný zdroj jsme našli v Ježíšově poselství. Podstata Kristova učení je totiž tato: láska, láskyplné darování života pro druhé, které překonává smrt, izolaci a násilí: „Přišel jsem, aby měli život a aby ho měli v plnosti.“ (Jan 10,10)
K těm, jimž hrozí, že upadnou do pokušení beznaděje tváří v tvář tolika válkám po celém světě, se obracím se vzkazem, který již Pius XI. adresoval celé církvi: „Vzdávejme díky Bohu, že nám dal žít v těžkých časech. Dnes totiž nemůže nikdo zůstat průměrným.“ Kéž nás Bůh vede po cestách nenásilí. Věřící a všichni lidé dobré vůle ať nikdy nepřestávají působit jako tvůrci míru a pokoje. Ať každý učiní z pokoje a míru určující prvek svého života.
Vatikán, 19. června 2026
Lev XIV.
1 Srv. Global Peace Index 2026, Sydney 2026
2 Sv. Augustin, Promluvy, 311,8,8
3 Sv. Jan Pavel II., Modlitba za mír, 2. února 1991
4 Sv. Pavel VI., Projev v OSN, 4. října 1965
5 Bob Dylan, píseň Go Away You Bomb, 1963
překlad - zd -
