Lev XIV.: Není lásky k Bohu bez lásky k bližnímu
Pastorační návštěva papeže Lva XIV. na Lampeduse
4. července 2026
Homilie Svatého otce, Sportovní areál „Arena“ v lokalitě Salina
Drazí bratři a sestry,
Bůh nás vždycky miluje jako první. Krása moře, tohoto ostrova a vašich tváří je odrazem jeho nezištné iniciativy. Láska nás předchází, obklopuje a shromažďuje. Jsem vděčný Pánu, že vás mohu navštívit ve stopách papeže Františka, který 8. července 2013 chtěl přijet na Lampedusu jako na svou první cestu (v úřadu) Nástupce svatého Petra.
Jak víte, apoštolové se plavili po Středozemním moři a zakusili pohostinnost obyvatel jeho ostrovů a pobřeží, která jsou po tisíciletí křižovatkou civilizací. Evangelium zaznívá tam, kde se setkávají národy, kde se lidé navzájem přijímají, kde se proplétají jejich osudy a kde různé kultury navazují dialog. Ztichne však tam, kde lidé žijí jako [osamělé] ostrovy, kde se vyhýbají kontaktu a kde je vzájemnost přerušena. V tomto smyslu podobenství o milosrdném Samaritánovi, které bylo právě přečteno, popisuje příběh, který pokračuje (srov. Lk 10,25–37). Encyklika Fratelli tutti nám pomohla přečíst si jej znovu v dramatické dějinné situaci, v níž jsme stále ponořeni. Boží slovo je vždycky pro dnešek a vede nás k rozhovoru, z něhož vycházíme proměněni. Jak tedy odpovíme na lásku toho, kdo nás miloval jako první?
Drazí, Lampedusa a Linosa se dnes nacházejí na nebezpečné cestě, podobné té, která vedla z Jeruzaléma do Jericha (srov. v. 30). Viděli jste tu nikoli jen jednoho, ale tisíce lidí, jež padli do rukou lupičů, kteří jim všechno seberou, zbijí je do krve, odejdou a zanechají je polomrtvé (srov. Lk 10,30). Moře přijalo ty ostatní, kteří se nedostali tam, kam je vedla naděje. Cítíme však jejich přítomnost, která nás oslovuje neméně než ti, kteří se dostali na břeh a potřebují pozornost a pomoc. Jakoukoli intelektuální úvahu a ideologické přesvědčení však při setkání s tím, kdo leží před námi, zbaven všeho, předchází volání k blízkosti. List Židům nám říká: „Pamatujte […] na ty, kteří jsou týráni, protože i vy máte tělo“ (Žid 13,3 – český liturgický překlad: „i vy žijete na zemi těžký život“). To je jádro evangelního podobenství: abys byl bližní, musíš se o to přičinit, bližními se stáváme (srov. Lk 10,36–37)!
Přišel jsem vám poděkovat, bratři a sestry z Lampedusy, za blízkost, kterou se mnozí z vás rozhodli projevit. Znovu se opakoval zázrak soucitu – „uviděl ho a bylo mu ho líto“ (v. 33). Je to vnitřní revoluce, která v nás probouzí Boží „smýšlení“ a rozšiřuje naše myšlenky, srdce i život. Děkuji dobrovolníkům, asociacím sdruženým ve „Fóru solidární Lampedusa“ (Forum Lampedusa Solidale), občanským institucím, pobřežní stráži, starostům a správním orgánům, které se v průběhu času vystřídaly; děkuji jáhnům, kněžím, řeholnicím, lékařům, psychologům, pedagogům; děkuji bezpečnostním složkám a všem, kdo se – ať už s darem víry, či bez něj – společně rozhodli milovat.
Ano, protože láska vás vedla k tomu, abyste se zorganizovali, ta láska, v níž je soucit – který vidí na moři bratra – prvním záchvěvem, hlubokým voláním, abyste se odvážili k tomu, co by vás jinak nikdy nenapadlo. Zdravím migranty, kteří jsou zde: jim samým se nejen dostalo přijetí, ale sami také na své cestě mnohokrát projevovali solidaritu, jako chudí, kteří pomáhají těm nejchudším. Děkuji vám, bratři a sestry, protože ve vašem sklánění se k bližnímu není nic samozřejmého, nic automatického.
Podobenství nám o tom vypráví. Láska se vždycky děje ve svobodě a svoboda spočívá v rozhodnutích. Jsou i tací, kteří se rozhodnou nesklonit se k bližnímu, a tací, kteří se rozhodnou nerozhodovat. Ti, kdo zemřeli v tomto moři, jsou oběťmi jak učiněných rozhodnutí, tak i rozhodnutí, která učiněna nebyla. Nezájem o společné dobro a korupce v zemích původu, světový ekonomický systém, který plodí chudobu a exkluzi, strach, který živí předsudky a pohrdání, představa, že se nás tyto problémy netýkají, zločinné kalkuly těch, kdo profitují z dramatu druhých, pomalý a obtížný přechod od pouhého zvládání mimořádných situací k vypracování ucelených a sdílených politik: to všechno dnes odráží spěch z evangelního příběhu, s nímž lidé „procházejí kolem“ (srov. v. 31–32).
V podobenství se na místě „náhodou“ ocitne kněz (v. 31) a po něm levita. Oba vidí, ale jen projdou kolem. Bohužel v každé době se najdou ti, kdo se bojí, že by se při kontaktu s druhými „nakazili“, a tak – dokonce i tváří v tvář utrpení a smrti – popírají společný původ v Bohu, nekonečnou důstojnost každého člověka a povolání k lásce bez hranic. Je čas uznat a prohlásit, že náboženská příslušnost se nikdy nesmí stát důvodem k diskriminaci, jako by víra měla hranice a nebyla naopak univerzálním povoláním ke spáse. Tam, kde stály dělící zdi, Kristus je zbořil (srov. Ef 2,14). Není lásky k Bohu bez lásky k bližnímu a neexistuje bližní, pokud se k němu nepřiblížím. Zastavit se, nechat se dojmout, sklonit se, plakat nad bolestí druhých – jak to činil Ježíš – znamená vstoupit do proudu lásky, v němž se zjevil Bůh.
Drazí, kdo se nechá unést touto dynamikou soucitu a milosrdenství, začíná žít jinak, být občanem jinak a pracovat jinak. Tehdy může skutečně povstat civilizace lásky, jak si ji představovali moji svatí předchůdci Jan XXIII., Pavel VI. a Jan Pavel II. Společně s velkým počtem proroků a mučedníků minulého století pochopili, že na propasti lidského srdce a hrůzy války dokáže odpovědět novými začátky pouze milosrdenství. Nyní, na ramenou těchto velikánů, jsme vstoupili do nového tisíciletí, v němž máme dát civilizaci lásky duchovní, kulturní, právní, politickou a ekonomickou podobu. Ať nám nesmírnost bolesti, kterou pozorujeme (kolem sebe), pomůže pochopit radikálnost tohoto povolání.
Stejně jako Samaritán můžeme změnit plány i směr. Máme více prostředků a příležitostí než Samaritán, abychom naději dali konkrétní historickou podobu. „Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho.“ (Lk 10,34). Stejně tak musíme uznat, že „civilizace lásky nevzniká z jediného velkolepého gesta, ale ze součtu malých a vytrvalých projevů věrnosti, které brání odlidšťování“ (Encyklika Magnifica humanitas, 213). Toho jste svědky vy, přátelé z Lampedusy!
Tady, při setkání s vámi, lépe chápeme naši dobu a každý může ověřit směr svého života. „Jistě, ne všichni mají stejnou moc ovlivňovat realitu […]. Přesto však nikdo není bez odpovědnosti. Každý má svou vlastní sféru působení a právě tam – nikoli jinde – je povolán, aby se rozhodl, zda bude podporovat logiku síly (třeba jen lhostejností, cynismem, lží, nenávistí), nebo zda bude hájit logiku pokoje (pravdou, střízlivostí, blízkostí, péčí)“ (tamtéž, 212).
Z tohoto nejvzdálenějšího cípu Evropy ve Středozemním moři je proto lépe vidět epochální výzva, kterou fenomén migrace adresuje evropským společnostem. I v tomto ohledu – stejně jako v otázkách ekologické transformace a prosazování míru – má Evropa jedinečný potenciál, který vyplývá z její historie a kultury, a spolu s ním má také odpovědnost. Díky své geografické poloze a institucionálnímu uspořádání je Evropa v této oblasti schopna řešit krizi komplexně, a to začleněním první pomoci do dlouhodobého strategického plánu, který dokáže migranty přijímat, chránit, podporovat a integrovat a zároveň usilovat o rozvoj, tak, aby nikdo nebyl nucen emigrovat. To vše při zachování bdělosti k respektování důstojnosti každého člověka. Je to úkol veřejných institucí, ale také celé občanské společnosti a církve.
Sestry a bratři, jak jsem nedávno řekl na Tenerife během apoštolské cesty do Španělska, také na Lampeduse má kultura vstřícnosti turistický rozměr, který – bohužel – může být ohrožen migračními trasami a může se proměnit v lhostejnost, či dokonce v odpor vůči jejich dramatickým aspektům. Pro mnohé jsou totiž prázdniny jen rozptýlením, lehkostí a bezstarostností. Zdá se tedy, že je třeba vztyčit neviditelnou zeď mezi mořem trosečníků a mořem rekreantů. Mějte odvahu uvažovat jinak. Krůček za krůčkem, s využitím kreativity, dokážete zajistit, aby se každý, kdo na tomto ostrově stráví nějaký čas, byť jen odpočinkový, stal lidštějším díky setkání s vaší láskou k bližnímu, díky tomu, co vás naučilo moře, a díky setkáním, která vás formovala. Skutečný odpočinek totiž spočívá v tom, že člověk znovu nalezne smysl života; a skutečný blahobyt nastává, když je ekonomika spravedlivá a bratrská. V takové ekonomice se péče o stvoření a sociální přátelství spojují v syntézu, kterou lidstvo dnes hledá.
První čtení nám připomnělo, že díky pohostinnosti „někteří ve svém domě přijali anděly, aniž to tušili“ (Žid 13,2). Buďte tedy v malém měřítku proroctvím toho, k čemu můžeme společně směřovat ve velkém. První, kdo z toho bude mít prospěch, budete vy sami a vaše rodiny, když překonáte rozdělení a neshody, které může rozptýlit pouze láska. Zejména farnost ať je společenstvím, kde se ve škole evangelia společně učíme přijímat, doprovázet a začleňovat ve stylu společenství.
Máme tady vedle oltáře obraz Panny Marie z Porto Salvo, patronky Lampedusy. Možná víte, že svatý Augustin rád popisoval lidský život jako plavbu po rozbouřeném moři a jeho cíl jako bezpečný a jistý přístav. Nenechme se přemoci strachem, ale pohlížejme na každodenní těžkosti jako na čas příležitosti a svědectví. Ať tedy, drazí, tato léta zkoušek a velkorysého nasazení posílí vaši víru. Ať k vám tento uctívaný obraz opět promlouvá s takovou silou jako kdysi, když se ti, kdo vám předali tuto úctu, svěřovali s radikální upřímností přímluvě Panny Marie. Všichni máme v Bohu bezpečný přístav a každá křesťanská komunita je povolána k tomu, aby byla jeho obrazem na zemi. A vám, komunity Lampedusy a Linosy, ať nikdy nechybí duch víry, naděje a lásky: „O’scià!“ [Běžný pozdrav obyvatel Lampedusy].
překlad - jb -
