Papež kardinálům: Potřebuji vaši podporu, upřímnost a loajálnost

Mimořádná konzistoř

Úvodní promluva papež Lva XIV., Aula Pavla VI., 26. června 2026

Drazí bratři kardinálové,

vítám vás a ze srdce vám děkuji, že jste opět přijali mé pozvání. Vaše přítomnost svědčí o naší společné starostlivosti o celou Církev, kterou sdílíme ve službě Božímu lidu a poslání, které nám Pán svěřil.

Na konzistoři v lednu tohoto roku jsem vyjádřil prosté přání, aby nám tato setkání pomáhala stále více se učit „spolupracovat ve službě církvi“ a pokračovat v „dialogu, který mi pomáhá ve službě našemu poslání a celé církvi“. Nebyla to jen formální slova na úvod. Nadále se domnívám, že je to jeden z nejzodpovědnějších úkolů svěřených kardinálskému kolegiu. I my, stejně jako celá církev, se učíme na cestě. Společenství není nikdy jakýmsi výsledkem získaným jednou provždy, zůstává úkolem každodenního obrácení, které se utváří v modlitbě a skrze konkrétní postoje a vztahy založené na důvěře a ochotě vzájemně si naslouchat.

V uplynulých měsících jsem měl příležitost opakovaně připomínat, že jsme povoláni být tvůrci Kristovy jednoty, jednoty, která se utváří v synodální církvi, v níž všichni spolupracují na stejném poslání, každý podle svého charismatu a svého úřadu. Jak jsem řekl Římské kurii, „spíše než slovy a dokumenty“ se toto společenství „buduje prostřednictvím konkrétních skutků a postojů, které se musejí projevovat v našem každodenním životě, a to i v pracovním prostředí“ (Projev k Římské kurii u příležitosti výměny vánočních přání, 22. prosince 2025). Nejsme strážci partikulárních zájmů, ale „učedníci a svědkové Božího království, povolaní k tomu, abychom v Kristu byli kvasem všeobecného bratrství“ (tamtéž).

Z tohoto důvodu jsem si přál, aby se naše práce soustředila na čtyři témata, která jsou mezi sebou hluboce propojena.

Především jsme pozváni k reflexi nad světem, v němž je církev povolána zvěstovat evangelium. Než se budeme ptát, co máme dělat, je třeba se zastavit před realitou, dívat se na ni očima víry a nechat se oslovit nasloucháním bratřím a sestrám. Jak jsem připomněl před několika týdny: „Ježíš kráčí ulicemi, prochází náměstími, navštěvuje naše čtvrti, přebývá na místech našeho každodenního života, jako Bůh, který je nám blízko a kráčí se svým lidem, jako Pán dějin“ (Kázání na „Plaza de Cibeles“, Madrid, 7. června 2026). Také dnes nás Pán nepřestává předcházet v dějinách a církev je povolána především k tomu, aby rozpoznala jeho přítomnost.

Následně budeme společně uvažovat o kultuře moci a o civilizaci lásky. Mnozí z vás pocházíte ze zemí poznamenaných válkou, násilím, sociální nebo náboženskou polarizací. Nikdo z nás však není neznalý mnoha forem konfliktů, útlaku a rozkolů, které dnes procházejí naší společností. Proto se rozlišování, k němuž jsme povoláni, týká všech a klade otázky ohledně poslání církve v každém kontextu. Encyklika Magnifica Humanitas nabízí několik cenných klíčů k pochopení této doby. Zejména mě zajímá, jak její stránky rezonují ve vašich církvích, jaké otázky vyvolávají, jaké perspektivy otevírají a jaké kroky navrhují. Encyklika totiž pokračuje ve své cestě, pokud je přijata, interpretována a vtělena do konkrétního života [místních] církví.

Třetí zasedání se bude dále zabývat encyklikou Magnifica Humanitas a zaměří se na otázku, čím může církev přispět k budování společného dobra. Žijeme v době, kdy roste pokušení fragmentarizace a snadno převládají partikulární zájmy. Sociální učení církve nám připomíná, že společné dobro nevzniká samo od sebe, ale vyžaduje sdílenou odpovědnost. Pro církev tato věc nabývá velmi konkrétní podoby - synodálního stylu ve službě poslání Království. Encyklika Magnifica Humanitas to připomíná v bodě 86 a dodává, že k tomu je zapotřebí věnovat pozornost způsobu, jakým se přijímají rozhodnutí a vykonávají funkce, a to v duchu transparentnosti, zvažování a spoluzodpovědnosti.

Nakonec věnujeme jedno zasedání cestě k realizaci synody. Toto poslední zasedání neotevírá nové téma, ale shrnuje a propojuje to, o čem jsme hovořili v předchozích zasedáních. Když hledíme na rány dnešního světa, když máme před sebou budování společného dobra a poslání církve, synodalita nám ukazuje, jak postupovat: naslouchat, rozlišovat a společně převzít odpovědnost za rozhodnutí, která nám Pán svěřuje. Synodalita není v první řadě souborem postupů; jak jsem již několikrát řekl, synodalita je postoj, otevřenost, ochota porozumět. Někdy byla vykládána jako oslabení autority. Ve skutečnosti nám však pomáhá hlouběji pochopit význam samotné autority, která existuje proto, aby chránila společenství, podporovala účast všech a udávala směr společné cesty církve.

Tato čtyři zasedání spojuje misijní perspektiva, o které jsme hovořili na poslední konzistoři a na kterou jsem poukázal v dopise z loňského dubna. Nejsme zde především proto, abychom uvažovali o vnitřním životě církve. Všechna témata, jimiž se budeme zabývat – pohled na svět, mír, společné dobro, synodalita – se sbíhají v jediné otázce: Jak můžeme dnes pomoci našim církvím hlásat evangelium s větší věrností, svobodou a důvěryhodností? Misijní působení není jedním z mnoha úkolů církve. Je to důvod její existence, a právě proto se stává také kritériem, které určuje směr našeho rozlišování. Když se naučíme naslouchat si navzájem, sdílet odpovědnost a rozpoznávat působení Ducha svatého v různých církvích, nezlepšujeme jen náš způsob práce, ale stáváme se církví, která je schopnější setkávat se s muži a ženami naší doby a svědčit před nimi o radosti evangelia.

Proto bych vás chtěl požádat o pomoc obzvláště v jedné věci. Služba, kterou mi Pán svěřil, nemůže být vykonávána pouze mnou. Potřebuje vaši zkušenost, vaši pastorační moudrost, vaši znalost církevních společenství a národů, které vám byly svěřeny. Spoléhám na vás, že mi pomůžete rozlišit, co Duch dnes říká církvi. Potřebuji vaši podporu: silnou, výslovnou a veřejnou. Potřebuji cítit, že mě podporujete jako bratři.

Prosím vás tedy, abyste mě doprovázeli nejen v těchto dnech práce, ale také v každodenní službě pro jednotu všeobecné církve. Pomozte mi naslouchat tomu, co se v církvích objevuje, rozpoznávat znamení naděje, která často rostou v tichosti, ale také nezapomínat na útrapy, nedorozumění a vzdory, které mohou zpomalit naši cestu. Potřebuji vaši svobodu, vaši upřímnost a vaši loajalitu. Upřímná rada je vždy projevem společenství.

Chci vás také požádat, abyste každý ve své církvi a ve své službě podporovali tento styl eklesiálního rozlišování. Vím, že to vyžaduje trpělivost a někdy vyvolává otázky. Jsem však přesvědčen, že nás Pán učí evangelijnímu způsobu, jak společně žít odpovědnost, kterou nám svěřil. Na tom závisí také věrohodnost našeho svědectví a plodnost našeho poslání.

Proto vás chci povzbudit, abyste práci k práci ve skupinách přistupovali s přesvědčením. Dobře vím, že pro mnohé z nás to není obvyklý způsob, jakým se koná konzistoř. A přece i toto patří k cestě, po níž nás Pán vede. Samozřejmě bude zachován také prostor pro osobní vystoupení a jako vždy každý z vás mi může svobodně předat své připomínky či důvěrné úvahy. Chci vás však požádat, abyste se s důvěrou zapojili do tohoto eklesiálního způsobu jednání. I my se učíme synodalitě tím, že ji praktikujeme; společně se učíme růst ve společenství. Již nyní vám děkuji za vaši ochotu, za vaši vnitřní svobodu a za vaši lásku k církvi.

Svěřme tyto dny Duchu Svatému, aby nás učinil poslušnými jeho hlasu a udělil nám milost společně hledat to, co nejlépe slouží evangeliu a dobru Božího lidu.

Děkuji.

Překlad - jb -