Lev XIV.: Společenství spojené v dobru zvítězí nad kulturou arogance
Promluva papeže Lva XIV. při setkání s biskupy, kněžími, řeholníky a rodinami obětí znečištění životního prostředí
Acerra, Katedrála Nanebevzetí Panny Marie (Santa Maria Assunta)
Pokoj vám!
Excelence, drazí bratři a sestry, dobré ráno a děkuji za vaše přijetí!
Děkuji Pánu, že se s vámi mohu setkat, znovu se vrátit do Kampánie nemnoho dní po mé návštěvě poutního místa v Pompejích a města Neapol. Víte, že již papež František si přál přijet na toto místo, do této oblasti, která si bohužel vysloužila jméno „Země ohňů“, ale nepodařilo se mu návštěvu uskutečnit. Dnes chceme naplnit jeho přání a uznat velký dar, kterým encyklika Laudato si’ byla pro poslání církve v tomto regionu. Vskutku, volání stvoření a chudých vnímáte velmi dramaticky kvůli smrtící směsici temných zájmů a lhostejnosti ke společnému dobru, která otrávila přírodní i sociální prostředí. Je to volání, které si žádá konverzi!
V této katedrále prožíváme první okamžik mé návštěvy, ekleziální a – řekl bych – rodinnější. Poté na náměstí proběhne setkání zahrnující symbolicky celou společnost. Přišel jsem především, abych osušil slzy těch, kdo ztratili své blízké, kteří zemřeli kvůli znečištění životního prostředí způsobeném bezohlednými lidmi a organizacemi, které příliš dlouho mohly jednat beztrestně. Přicházím však také proto, abych poděkoval těm, kdo na zlo odpověděli dobrem, zejména církvi, která se odvážila denuncovat [zlo] a vystupovat s prorockým hlasem, aby shromáždila lid v naději. S vědomím, že vás navštěvuji v předvečer Letnic, hledal jsem v Písmu svatém slova, která by mohla interpretovat a inspirovat vaši cestu. Našel jsem je ve velkolepé vizi proroka Ezechiela, kterého Pán vedl k prožitku, jenž se pro národ žijící v exilu měl stát silným poselstvím vzkříšení. Ezechiel vypráví: „Hospodinova ruka na mě spočinula, Hospodin mě v duchu vyvedl a přivedl do širokého údolí, které bylo plné kostí. Pak mi poručil jít kolem nich dokola – bylo jich totiž na širém poli velmi mnoho a byly už velmi vyschlé.“ (Ez 37,1-2).
Drazí přátelé, Bůh uvedl muže a ženu do zahrady, aby ji obdělávali a střežili. Všechno bylo život, krása, plodnost. I tato země bývala zvána Campania felix, protože okouzlovala svou úrodností, svými plody a svou kulturou, byla chvalozpěvem na život. A přece, pohleďme na zmar země i lidí. Můžeme se vcítit do zmatení, jaké prorok zakoušel před oním rozlehlým údolím vyschlých kostí. Trpíme kvůli zkáze, která zasáhla nádherný ekosystém, místa, příběhy a vzpomínky. Za této situace se nabízejí dva postoje – buď lhostejnost, nebo zodpovědnost. Vy jste si zvolili zodpovědnost a s Boží pomocí jste se vydali na cestu angažovanosti a hledání spravedlnosti.
Pán pak klade Ezechielovi otázku: „Řekl mi: ‚Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?‘ Odpověděl jsem: ‚Pane, Hospodine, ty to víš‘“ (Ez 37,3). Drazí, Bůh má pro nás nové otázky, které rozšiřují náš horizont. On ví, že máme srdce, které hledá život a touží po věčnosti, které však příliš snadno odkládá tyto věci do neurčité a vzdálené budoucnosti, do jiného světa, který ještě neexistuje. Ezechiel však musí sloužit svému lidu, takovému, jaký právě je, a v situaci, v níž se nachází. Stejně tak mají naše místní církve poslání zvěstovat Boží slovo tady a dnes. Toto Slovo se nás dotazuje, zda věříme v jeho vlastní možnosti: Je to Slovo života. Jestliže se dnes setkáváme, je to proto, abychom na toto Slovo odpověděli. A odpovídáme takto: Pane, zdá se, že smrt je všude kolem nás, zdá se, že nespravedlnost zvítězila, zločin, korupce, lhostejnost stále zabíjejí, zdá se, že dobro vyschlo. Když se však tážeš: „Mohou tyto kosti ožít?“, věříme a říkáme: „Pane, Hospodine, ty to víš!“ Ty víš, že můžeme znovu povstat, protože ty sám nás bereš za ruku. Ty víš, že naše poušť může rozkvést. Ty umíš proměnit zármutek v radost.
Sestry a bratři, to všechno je velmi konkrétní. Je to příslib, který se již stává skutečností. Papež František v encyklice Laudato si’ odsuzuje paradigma smrti, avšak také jasně ohlašuje tichý průlom nového života. Potom, co vyjmenoval skutečnosti, v nichž lidé již společně začínají znovu a dávají novou podobu sociální a environmentální spravedlnosti, píše: „Autentické lidství, které vybízí k nové syntéze, patrně přebývá uprostřed technologické civilizace téměř nepozorovaně […]. Bude to trvalý příslib, který navzdory všemu vzejde jako umíněný odpor z toho, co je autentické?“ (Laudato si’, 112). Drazí, buďte svědky tohoto „umíněného odporu“, který se stává znovuzrozením tam, kde evangelium osvětluje a proměňuje život. To nás učil II. vatikánský koncil, zejména v konstituci Gaudium et spes. Pán nám klade nové otázky o tom, jak se žije v našich čtvrtích, o ochotě ke spolupráci mezi lidmi a institucemi, o našem nadšení pro výchovu, o poctivosti v práci, o spravedlivém rozdělení moci a bohatství, o úctě k lidem a ke všemu stvoření. Mohou tyto země znovu ožít? Vy sami buďte odpovědí, jako společenství sjednocené ve víře a ve společném úsilí. Tehdy se život rozhojní.
A toto je příkaz, který Hospodin dává svému prorokovi: „Prorokuj o těchto kostech! Řekneš jim: Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Tak praví Pán, Hospodin, těmto kostem: Vdechnu vám dech života a znovu ožijete.“ (Ez 37,4-5). Ezechiel poslechne a poznamenává: „Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo rozkázáno. Když jsem prorokoval, nastal hluk, veliké chrastění, kosti se spojovaly, jedna s druhou. Viděl jsem pak, jak se na nich objevily šlachy, vyrostlo maso, svrchu je potáhla kůže, ale nebyl v nich život.“ (Ez 37,7-8). Chápeme tedy, že zázrak se nestane naráz. Prorok je jistě ohromen tím, co vidí a slyší, ale to ještě nestačí, stále něco schází. To platí i pro nás: Je třeba stále důvěřovat, stále naslouchat, stále věřit. Rozhodnutí, která jste učinili, cesta, kterou jste jako církev ušli, malé i velké nové začátky, v nichž jste čelili bolesti, to ještě není vše. Kdo se zastaví, vrací se zpět. Pán skutečně znovu promlouvá k Ezechielovi: „Prorokuj k dechu života, prorokuj, synu člověka, a řekni dechu života. Tak praví Pán, Hospodin: Přijď dechu života, od čtyř větrů a věj na tyto zabité, ať ožijí! Když jsem prorokoval, jak mi poručil, vešel do nich dech života, ožili a postavili se na nohy – byl to velmi veliký zástup.“ (Ez 37,9-10).
Bratři a sestry, ať vám Duch Svatý dopřeje spatřit „zástup“ pokoje, který povstává a uzdravuje rány této země a jejích společenství. Nikoli už oheň, který ničí, ale oheň, který oživuje a zahřívá, oheň Ducha, který zapaluje srdce a mysli tisíců a tisíců mužů a žen, dětí a starých lidí a inspiruje k péči, útěše, pozornosti, k pravé lásce. Zejména vy, rodiny, které zasáhla smrt, přinášejte nový život tím, že předáte svým synům a dcerám, vnoučatům a sousedům smysl pro odpovědnost, který dosud příliš často chyběl. Nechte zemřít zášť, buďte prvními, kdo se řídí tou spravedlností, kterou požadujete, buďte svědky života, vychovávejte k péči.
A vy, kněží, řeholnice a řeholníci, buďte živými údy tohoto lidu: projevujte každý den autoritu služby, která se sklání a přibližuje, která dělá první krok a odpouští. Je totiž třeba rozbít kulturu privilegií, arogance a opomíjení, která v této oblasti, stejně jako v mnoha dalších regionech Itálie a světa, způsobila příliš mnoho zla. Ať Duch vane ze všech čtyř světových stran a inspiruje nové formy hlásání, spolupráce, environmentální a sociální obnovy. Existuje totiž spiritualita míst, která však za vše vděčí spiritualitě lidí. Změna světa totiž vždycky začíná v srdci. Sám Ezechiel před tímto proroctvím o smrti a vzkříšení ohlašoval obnovu, jíž je schopen pouze Bůh: „Tak praví Pán, Hospodin […] dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem“ (Ez 36,22.27-28).
Ať nám vzkříšený Ježíš dopřeje, abychom takto žili společně, abychom byli schopni přijímat a uvádět do praxe Boží slovo jako poutníci zde na zemi a obyvatelé jeho věčnosti.
překlad - jb -
