Papež k neapolskému kléru: Služba není jen funkce, ale umění blízkosti

PASTORAČNÍ NÁVŠTĚVA PAPEŽE LVA XIV. V POMPEJÍCH A NEAPOLI

Promluva k biskupům, duchovenstvu, řeholníkům a řeholnicím

Neapol, 8. května 2026

Vaše Eminence,

Vaše Excelence,

drazí kněží, řeholnice a řeholníci,

bratři a sestry!

Děkuji vám, Eminence, za pozdrav, který jste mi adresoval jménem přítomných i celé církve žijící v Neapoli. Je pro mě velkou radostí navštívit toto město, nesmírně bohaté na umění a kulturu, ležící v srdci Středomoří a obývané nezaměnitelným a radostným lidem, a to i navzdory tíži mnoha útrap. Můj uctívaný předchůdce, papež František, při své návštěvě v roce 2015 řekl: „Život v Neapoli nebyl nikdy lehký, ale nikdy nebyl smutný! To je vaše velké bohatství: radost a veselí“ (Setkání s obyvateli Scampie, 21. března 2015). Dnes jsem zde i proto, abych se nechal touto radostí nakazit. Děkuji vám za vaše přijetí!

V tomto duchu přátelství a bratrství se s vámi chci podělit o krátké zamyšlení, o němž doufám, že vás podpoří, povzbudí na cestě a nabídne podněty užitečné pro církevní a pastorační život.

Při naslouchání evangelijnímu vyprávění o dvou učednících na cestě do Emauz mi v srdci zaznívá jedno slovo: péče. Stejně jako tito dva učedníci, i my často pokračujeme v cestě, aniž bychom dokázali pochopit znamení dějin. Někdy, sklíčeni a zklamáni mnoha problémy nebo osobními a pastoračními nadějemi, které se zdají být neuskutečnitelnými, máme smutnou tvář a hořkost v srdci. Ježíš se však připojuje a kráčí s námi, doprovází nás, aby nám otevřel cestu k novému světlu: jeho postojem je postoj toho, kdo o nás pečuje.

Opakem péče je zanedbávání. Okamžitě nás napadnou některé příklady: zanedbanost ulic a zákoutí města, společných prostor, periferií a v ještě větší míře všechny situace, kdy je zanedbáván život sám – kdy je těžké chránit jeho krásu a důstojnost. Chtěl bych však, abychom se zastavili především u důležitosti vnitřní péče, která je péčí o naše srdce, o naše lidství a o naše vztahy.

Říkám to především těm, kteří jsou v církvi povoláni k odpovědným úlohám, ke službě vedení či ke zvláštnímu zasvěcení. Myslím především na kněze, řeholnice a řeholníky, protože tíha služby a vnitřní únava, která z ní plyne, se dnes staly v jistém smyslu ještě tíživějšími než v minulosti.

Neapol je městem tisíce barev, v němž se kultura a tradice minulosti mísí s moderností a inovacemi; je to město, kde se spontánní a kypící lidová zbožnost prolíná s četnými sociálními slabostmi a rozmanitými tvářemi chudoby; je to město starobylé, ale v neustálém pohybu, v němž jsou mnohé krásy, ale též je poznamenané mnoha utrpeními, ba dokonce krvavým násilím.

V tomto kontextu je pastorační činnost povolána k neustálému vtělování Evangelia, aby se vyznávaná a slavená křesťanská víra neomezovala jen na několik citových událostí, ale pronikala hluboko do tkáně života a společnosti. Námaha, zejména pro kněze, je však velká. Myslím na únavu z naslouchání osobním příběhům, které jsou vám svěřovány; z odhalování těch nejskrytějších, které potřebují vyjít na světlo; z vytrvalého úsilí o evangelijní hlásání, které by nabízelo obzory naděje a povzbuzovalo k volbě dobra. Myslím na unavené rodiny a často dezorientované mladé lidi, které se snažíte doprovázet, a na všechny potřeby – lidské, materiální i duchovní – které vám chudí svěřují s klepáním na dveře vašich farností a sdružení. K tomu se často přidává pocit bezmoci a zmatku, když zjišťujeme, že náš jazyk a naše jednání se zdají být nepřiměřené novým otázkám a výzvám dneška, zejména u těch nejnovějších. Lidská a pastorační zátěž je jistě vysoká, hrozí, že nás zatíží, opotřebuje, vyčerpá naše síly, a někdy může být ještě umocněna určitou osamělostí a pocitem pastorační izolace.

Proto potřebujeme péči. Především péči o vnitřní a duchovní život, neustálé sycení našeho osobního vztahu k Pánu v modlitbě a pěstování schopnosti naslouchat tomu, co se v nás hýbe, abychom rozlišovali a nechali se osvítit Duchem. To vyžaduje i odvahu umět se zastavit, nebát se ptát Evangelia na osobní a pastorační situace, které prožíváme, abychom službu neredukovali na pouhou funkci, kterou je třeba vykonat.

Péče o naši službu však prochází také skrze bratrství a společenství. Bratrství zakořeněné v Bohu, které se projevuje v přátelství a vzájemném doprovázení, stejně jako ve sdílení pastoračních projektů a iniciativ. Je třeba ho považovat „za konstitutivní prvek identity služebníků, nikoli jen za ideál nebo heslo“ (Ap. list Věrnost, která rodí budoucnost, 16). Zároveň právě proto, že jsme dnes více vystaveni nástrahám samoty v důsledku složitějšího a roztříštěnějšího kulturního prostředí, vyžaduje bratrství podporu a péči, možná i novými „možnými formami společného života“ (tamtéž, 17), v nichž si kněží mohou vzájemně pomáhat a společně vypracovávat pastorační činnost. Nejde jen o účast na nějakém setkání či akci, ale o práci na překonání pokušení individualismu. Přemýšlejme o sobě jako o kněžích a řeholnících společně! Cvičme se v umění blízkosti!

Papež František prohlásil, že na ten jistý individualismus rozšířený v našich diecézích „musíme reagovat tím, že oživíme bratrství“. A dodal: „Toto společenství vyžaduje, aby bylo prožíváno hledáním konkrétních forem odpovídajících době a místní realitě, ale vždy v apoštolské perspektivě, s misionářským stylem, s bratrstvím a prostotou života“ (Setkání s diecézními kněžími, Cassano all’Jonio, 21. června 2014).

Nezapomínejme také, že tato potřeba společenství se týká především nás pokřtěných, povolaných tvořit jedinou Kristovu církev. Proto musí být hledána, povzbuzována a žita ve všech našich lidských a pastoračních vztazích, v nichž hrají prvořadou roli laici a pastorační pracovníci. Společné kráčení v následování Pána a uskutečňování evangelizačního poslání při zhodnocování různých charismat a služeb odpovídá samotné identitě církve: církev je tajemstvím společenství a každý je na základě křtu povolán být živým kamenem stavby, apoštolem Evangelia a svědkem Království.

V této souvislosti vím, že jste prožili čas milosti při slavení diecézní synody. Byl to proces, který uvedl do pohybu celé církevní společenství a vyzval ho k otázkám o vlastním způsobu bytí a hlásání Evangelia v této zemi. Chtěl bych vás pozvat, abyste opatrovali a přijali za svou především metodu synody: cvičení ve vzájemném naslouchání, zapojení, které nikoho nevylučuje, lidskou, pastorační a duchovní synergii mezi farnostmi, sdruženími, zasvěcenými osobami a laiky, se snahou dát hlas i těm, kteří obvykle zůstávají na okraji. Toto naslouchání jasně vyneslo na světlo očekávání, rány i naděje a ukázalo vám obraz církve povolané vyjít ze sebe samé, změnit svůj styl a být mezi lidmi vtěleným světlem naděje.

Žádám vás tedy o toto: naslouchejte si, kráčejte spolu, vytvářejte symfonii charismat a služeb, a hledejte tak způsoby, jak přejít od pastorace udržovací k pastoraci misionářské, schopné zachytit konkrétní život lidí.

Je to poslání, které vyžaduje přispění všech. V městě poznamenaném nerovnostmi, nezaměstnaností mladých, předčasným ukončováním školní docházky a křehkostí rodin se hlásání Evangelia neobejde bez konkrétní a solidární přítomnosti, která zapojuje všechny a každého zvlášť – kněze, řeholníky i laiky. Všichni jsou aktivními subjekty pastorace a života církve, nikoli pouze spolupracovníky, aby úsilí a svědectví každého mohlo zrodit přítomné a pozorné společenství, schopné být kvasem v těstě. Společenství, které umí plánovat a navrhovat cesty, jež pomáhají lidem prožívat zkušenost Evangelia a přijímat z něj podněty k obnově obce neapolské.

Nejdražší bratři a sestry, znám zvláštní pouto, které vás pojí s vaším patronem sv. Januáriem (San Gennaro); ale Boží milost k vám byla tak štědrá, že v průběhu vašich dějin vzbudila mnoho dalších postav svatých mužů a žen. Svěřuji vás jim i přímluvě Marie, Nanebevzaté Panny a starostlivé Matky. A nezapomeňte: jste součástí milostného příběhu – příběhu lásky Pána k jeho lidu – který začal před vámi a nekončí s vámi; jste v něm jako jedinečné a nezbytné kamínky mozaiky; jste v něm proto, abyste i v hustých sítích temnoty dokázali rozsvítit světlo.

Nebojte se, nenechte se odradit a buďte pro tuto církev a pro toto město svědky Kristovými a rozsévači budoucnosti!

Překlad -dv-