Lev XIV. v Aceře: Vytvořme méně konzumní systém, buďme navzájem ohleduplnější
Promluva papeže Lva XIV. při setkání se starosty a věřícími, Piazza Calipari
Drazí bratři a sestry, dobré dopoledne všem!
Zdravím představitele úřadů a děkuji všem, kteří spolupracovali na přípravě dnešního setkání. Děkuji vám všem, že jste tady!
Jsem rád, že s vámi mohu strávit toto sobotní dopoledne a znovu navštívit kraj, jehož krásu nedokáže smazat žádná nespravedlnost. V životě chápeme, že čím je krása křehčí, tím více si žádá péči a odpovědnost. To je, moji nejdražší, hlavní smysl mé dnešní přítomnosti v Aceře: potvrdit a povzbudit ono vzepětí důstojnosti a odpovědnosti, které pociťuje každé čestné srdce, když je život v zárodku a vzápětí je ohrožen smrtí. Kdo má dar víry, pochopí, že toto vzepětí pochází od Boha Stvořitele, který v každém muži a v každé ženě hledá spolupracovníky ke svým plánům života.
Před malou chvílí jsem se v katedrále setkal s některými rodinnými příslušníky obětí znečištění, které v posledních desetiletích neblaze proslavilo tuto oblast jako „Zemi ohňů“: je to výraz, který sice neodpovídá dobru, jež zde existuje a vytrvává, ale který jistě napomohl k všeobecnému uvědomění si závažnosti nekalého jednání i lhostejnosti, jež uvolnila prostor zločinům. Chtěl bych poděkovat biskupům, kněžím, jáhnům, řeholnicím, řeholníkům i laikům, kteří pohotově přijali poselství encykliky Laudato si’ a neustálé volání papeže Františka, abychom byli církví otevřenou, misionářskou a synodální. Jít společně, zvítězit nad sebestředností, odvážit se prorokovat navzdory odporu a hrozbám – to je to, co od nás Pán žádá a k čemu nás jeho Duch inspiruje.
Na tomto území totiž život existuje a staví se proti smrti; spravedlnost existuje a prosadí se. Je samozřejmě nutné zvolit si život a osvobodit se z pout smrti. V rezignaci, v kompromisech, v odkládání nezbytných a odvážných rozhodnutí se vždy skrývá jemná pohodlnost. Fatalismus, naříkání a svalování viny na druhé jsou živnou půdou pro nezákonnost a počátkem pustošení svědomí. Proto bych vám všem chtěl říci: přijměme každý svou vlastní odpovědnost, zvolme si spravedlnost, služme životu! Společné dobro má přednost před byznysem několika jedinců, před dílčími zájmy, ať už jsou malé, nebo velké.
Tato země zaplatila vysokou daň, pohřbila mnoho svých dětí, byla svědkem utrpení dětí a nevinných. Hodnota a váha této bolesti nás zavazují k tomu, abychom se společně pokusili být svědky nové smlouvy. Jste na cestě k času obnovy, který není časem vytěsnění, ale etického jednání a živé paměti. Je to čas pro kontemplativní pohled, k němuž encyklika Laudato si’ vyzvala všechny lidské bytosti, každého na základě jeho odpovědnosti. „Ekologickou kulturu,“ psal papež František, „nelze redukovat na řadu naléhavých a parciálních odpovědí na problémy, které se objevují v souvislosti s degradací životního prostředí, vyčerpáváním přírodních rezervací a znečištěním. Měl by to být odlišný pohled, myšlení, politika, vzdělávací program, životní styl a spiritualita, které by kladly odpor postupu technokratického paradigmatu“ (Laudato si’, 111). Sestry, bratři, toto paradigma se nám i dnes prezentuje jako vítězné: je na počátku množících se konfliktů, za nimiž se skrývá honba za přivlastňováním zdrojů; vidíme, jak odolává pokaždé, když jsou lidé s politickou a institucionální odpovědností příliš slabí vůči silným; vidíme ho v akci v rámci technologického rozvoje, který se zaměřuje na závratné zisky několika málo lidí a je slepý vůči lidem, jejich práci a jejich budoucnosti. Proto, pokud jsme povoláni ke změně, musíme začít od našeho vlastního pohledu.
Podle některých je zanechat lepší svět pro naše děti příliš velkou ambicí. Nesmí však být příliš zanechat světu lepší syny a dcery. Vzdělávací a výchovné úsilí je v našich silách a má prioritu. Výchova mladých, jistě, ale i dospělých; dětí, ale i starých lidí; občanů a jejich vládců; dělníků a zaměstnavatelů; věřících a pastýřů: všichni se musíme ještě učit. Každý má co darovat, ale nejprve se musí naučit přijímat. Není snadné si to přiznat, nicméně právě to je začátek budoucnosti: je to jako dveře, které se otevírají tomu, o čem jsme dosud nepřemýšleli, čemu jsme nevěřili, ani to dostatečně nemilovali. Stále se učíme: právě to z nás dělá společenství. Pro křesťany to znamená „připravovat cestu Páně“: stávat se v každém věku stále více a lépe jeho učedníky.
Drazí, teprve skutečná změna ekonomického, občanského a dokonce i náboženského myšlení vybuduje dobro, které uzdraví tuto zemi i celou planetu. Mezi lidmi, institucemi, veřejnými i soukromými organizacemi je třeba upevnit a rozšířit smlouvu, která již přináší své první plody na poli vzdělávacím a sociálním. Ta bude nejen čelit kriminálním spojenectvím a rozbíjet je, ale bude pozitivně propojovat a znásobovat ty nejlepší síly a velké myšlenky, které již jsou ve vašich srdcích. Zde bych chtěl poděkovat oněm „průkopníkům“, kteří svým odvážným úsilím jako první poukázali na nešvary této země a upoutali pozornost na zastíranou a popíranou realitu jejího znečišťování: myslím tím zejména členy ekologických sdružení. Nyní všichni víme, že je třeba bdít nad zdravím stvoření, jako se bdí u dveří vlastního domu, odmítat pokušení moci a obohacování spojeného s praktikami, které znečišťují zemi, vodu, vzduch i společné soužití. Krok za krokem, ale bez prodlévání, vytvořme méně individualistickou ekonomiku, méně konzumní systém. Kolik odpadu, kolik plýtvání, kolik jedů vzešlo z ideálu stálého růstu, který nás jako by uhranul a zanechal nás nemocnější a chudší. Naučme se tedy být bohatými jinak: buďme pozornější ke vztahům, více zaměření na zhodnocování společného dobra, více připoutaní k území, vděčnější při přijímání a integraci těch, kteří s námi přicházejí žít.
Právě od této konverze (obrácení) lze budovat dobré komunitní praxe: prostřednictvím lidí a podniků, které pěstují smysl pro míru, nikoli pro nezodpovědné porušování; které mají smysl pro obnovu, nikoli pro logiku invaze; hlad a žízeň po spravedlnosti namísto přivlastňování. Zvláště být blízko lidskému srdci, a tedy blíže Bohu, který ho stvořil, znamená toužit po společenství, které je inkluzivnější, jednotnější, méně postižené marginalizací a polarizací. Cesta, kterou je třeba urazit, je však úzká, protože začíná u nás, tam, kde se nacházíme. Dokázat napravit směr, denně působit na zvyky a předsudky, v nichž jsme se pohodlně usadili, vidět za ohradu našeho dvora, znamená skutečně se setkávat. Někdy je to stezka do kopce a málo prošlapaná. Zde máme konkrétní příklad: Název „Země ohňů“ odkazuje na ohně zapalované na okrajích měst, někdy odmítanými a marginalizovanými menšinami bratří a sester, o nichž ví a kterých si váží jen málokdo. Marginalizace (vyloučení) vždy plodí nejistotu: cesta do kopce znamená bojovat proti marginalizaci, nikoli proti marginalizovaným, znamená přetrhnout celý řetěz, nikoli zasáhnout pouze jeho poslední článek. Vy to dobře víte!
V tomto jubilejním roce svatého Františka, patrona Itálie, nám právě „prosťáček z Assisi“ připomíná, že mír je založen na péči o druhé, na bratrství: přibyli jsme do společného domu, abychom se naučili žít společně. Problémy tohoto domu jsou našimi problémy; jeho krása je naší krásou. Máme za úkol bdít jako hlídky v noci. Můžeme být mezi těmi, kdo spatří nový úsvit.
Sestry a bratři, moc vám děkuji: tato návštěva je pro papeže velmi vzácná! Nosím vás ve své modlitbě a svěřuji naší Matce Marii, Jitřní hvězdě, každého z vás, vaše rodiny, současnost i budoucnost vašich společenství. Děkuji!
Překlad -dv-
