Lev XIV. při prezentaci encykliky: Současná doba zoufale potřebuje slovo moudrosti o člověku

Promluva papeže Lva XIV.

Synodní aula, 25. května 2026

Drazí bratři a sestry,

upřímně děkuji všem, kdo toto setkání zorganizovali, těm, kdo se podělili o své znalosti a zkušenosti, i vám, kteří jste zde přítomni nebo jste se připojili online.

Jak velkým znamením naděje je to, že navzdory rozdílům mezi námi dokážeme naslouchat jeden druhému. Tato výměna názorů jasně vypovídá o závažnosti této chvíle, ale také o důvěře, že společně dokážeme rozpoznat hlavní otázky naší doby, a tím i budoucnost lidstva.

V klíčových okamžicích dějin je církev povolána rozklíčovat „nové věci“ ve světle evangelia a lidské důstojnosti. Před 135 lety můj ctihodný předchůdce Lev XIII. pozoroval situaci továrních dělníků, jejich vykořeněné rodiny a nové formy chudoby vyvolané rychlou průmyslovou transformací. Pochopil, že církev nemůže zůstat stranou. V době epochálního zlomu ohrožujícího lidskou důstojnost vyslovila encyklika Rerum Novarum své evangelní a sociální poselství o „nových věcech“, které se odehrávaly.

Dnes čelíme transformaci podobného rozsahu, s důsledky možná s ještě většími. Umělá inteligence již zasahuje do mnoha oblastí našeho života a ovlivňuje rozhodnutí, která dávají tvar lidskému soužití. Dramaticky se mění také způsob vedení války.

Stejně jako někdejší papež „Lev“ cítím, že mi byl svěřen úkol nahlížet na další obrovskou transformaci očima víry, s jasností rozumu, s otevřeností k tajemství a maje před sebou volání chudých a země znějící v mém srdci.

Magnifica Humanitas vzešla z naslouchání, stejně jako to činil Lev XIII. Naslouchal jsem vědcům a inženýrům, kteří s upřímným nadšením pracují na technologiích schopných zmírnit nesmírné utrpení; politickým představitelům a veřejným činitelům, kteří vytrvale usilují o spravedlivá pravidla; rodičům a učitelům, kteří mají hluboké obavy o budoucnost mladších generací.

Dostaly se ke mně i jiné, velice znepokojivé hlasy o stále autonomnějších zbraňových systémech, které jsou prakticky mimo dosah jakéhokoli účinného lidského řízení. Slyším velice znepokojivé zprávy o algoritmech, které mohou na základě dat zkreslených předsudky a nespravedlností blokovat přístup ke zdravotní péči, zaměstnání a bezpečnosti. A slyšel jsem mlčení těch, kteří nemají hlas při rozhodování – rozhodování, která pravděpodobně přinesou nové formy exkluze a utrpení.

Na základě tohoto naslouchání dozrálo znepokojivé přesvědčení vyjádřené v Magnifica Humanitas: umělá inteligence musí být odzbrojena. Vím, že je to silné slovo, ale bylo zvoleno záměrně, protože tato doba potřebuje slova schopná upoutat pozornost, probudit svědomí a ukázat lidstvu cestu vpřed.

Církev se již dlouho zasazuje o jaderné odzbrojení, protože si uvědomuje, že každá velká technická síla může ovlivnit životy lidí, a proto musí být doprovázena odpovídajícím morálním rozlišováním a veřejnou kontrolou. Jaderné odzbrojení zůstává službou míru a důstojnosti lidské rodiny.

V podobném smyslu je nyní třeba „odzbrojit“ umělou inteligenci, aby byla osvobozena od logiky, která z ní činí nástroj nadvlády, exkluze nebo smrti. Stejně jako jaderná energie musí být ve službě všem a společnému dobru. Rozhodnutí o technologii nesmějí být nikdy oddělena od svědomí a odpovědnosti. „Neoddávejme se spánku jako ostatní,“ napomínal apoštol Pavel, „zůstaňme bdělí“ (1 Tes 5,6). Taková bdělost je dnes nezbytná. Mír, který není pouhou absencí války, je spravedlností v akci. Když však technologie oslabuje náš kritický smysl, mír sám je ohrožen.

Odzbrojení však nestačí. Musíme budovat.

Slovo „budovat“ mi připomíná léta, kdy jsem působil jako misionář v Peru. V roce 2017 zasáhly sever země přívalové deště a povodně: mnoho rodin zažilo, jak jejich domovy pohltilo bahno a zmizelo i mnoho cest. Tam jsem se naučil, že obnova neznamená pouze nahradit to, co bylo zničeno. Znamená napravit vztahy, obnovit důvěru a znovu probudit naději v budoucnost. Navíc na obnově nikdy nepracujeme sami.

V Magnifica Humanitas připomínám biblického proroka Nehemiáše. Před zřícenými hradbami Jeruzaléma shromáždil malomyslný národ, aby přinesl znovuzrození. Obraz hradeb neospravedlňuje uzavřenost ani rozdělení, ale vybízí každého, aby přispěl svým dílem. Přikládáním cihly k cihle dostává tvar spravedlivější soužití, schopné chránit důstojnost všech. Nehemiášovo úsilí promlouvá do naší doby. Umělá inteligence může být staveništěm dějin v rámci horizontu společenství, v němž se technický pokrok učí sloužit lidskému životu.

„Ať každý stavitel pečlivě rozhoduje, jak bude stavět“ (srov. 1 Kor 3,10), varuje sv. Pavel. Nebojí se staveniště; spíše varuje před stavbou bez pevných základů. Nebojme se umělé inteligence, ale neustále mějme na paměti otázku člověka. S našimi nejmocnějšími technickými nástroji nemůžeme zacházet nedbale.

Skutečný rozvoj, říká papež Pavel VI., se vždycky týká „každého člověka a celého člověka“. „Každého“ znamená, že nikdo nesmí být ponechán na okraji digitální transformace. „Celého“ znamená, že nikdo nesmí být redukován na produktivitu, kognitivní výkon nebo pouhá data. Člověk v sobě nese svobodu, vnitřní život a povolání k lásce a uctívání, které žádný stroj nemůže nahradit ani blokovat.

Pouze s takto integrální vizí lze umělou inteligenci nasměrovat ke společnému dobru. Pouze společně – spolu s těmi, kdo systémy navrhují, a těmi, na něž mají vliv, s bohatšími a chudšími zeměmi, institucemi a jednotlivci, centry moci a periferiemi – budeme schopni stavět budoucnost, nikoli pro privilegovanou hrstku, ale pro celou lidskou rodinu.

To je civilizace lásky, o které hovořil sv. Pavel VI. a kterou sv. Jan Pavel II. tak důrazně hlásal jako horizont, k němuž máme společně směřovat. Není to naivní sen. Je to směr. Je to cesta, kterou Ježíš Kristus otevírá v dějinách.

To je důvod, proč si církev - s pokorou a upřímností – přeje být součástí diskuse o umělé inteligenci. Nemáme technické odpovědi, ani se nesnažíme nahradit ty, kdo mají odborné znalosti. Přinášíme však moudrost, ohledně toho, co je lidské, kterou naše současná doba zoufale potřebuje: každý člověk je jedinečný a nenahraditelný, svobodný a inteligentní subjekt obdařený svědomím, schopný hledat Boha, sloužit druhým a pečovat o náš společný domov.

Proto vyzývám všechny členy církve a lidské rodiny: naučme se naslouchat jeden druhému, čelit současným výzvám s odvahou a spolupracovat na budování lidštější a bratrštější společnosti.

Z této prezentace Magnifica Humanitas si prosím odneste úkol zachovat bdělost a jako „tvůrci  naděje“ pokračovat v budování na staveništi naší doby. Ať Duch vzkříšeného Pána Ježíše podporuje naši společnou práci.

Každého z vás svěřuji naší Matce Marii. Její Magnificat zpívá o velikosti Boha, který pozvedá pokorné. Ať nás naučí rozpoznávat pravou velikost každého muže a každé ženy v lásce a službě. Ať Pán učiní plodným velké dílo, které dnes svěřujeme jeho milosti, a dovolí, aby civilizace lásky dozrála v dějinách.

Ze srdce vyprošuji vám všem jeho požehnání.

překlad - jb -