Papež k novokněžím: Držte dveře církve otevřené
Homilie papeže Lva XIV. při mši svaté s udělením kněžského svěcení
Bazilika svatého Petra, IV. velikonoční neděle, 26. dubna 2026
Drazí bratři a sestry!
S tímto pozdravem se obracím zejména na ty, kdo nyní přijmou kněžské svěcení – na vaše příbuzné, na římské kněze, z nichž mnozí vzpomínají na své vlastní svěcení na tuto čtvrtou velikonoční neděli – a na vás všechny, kdo jste dnes přišli!
Dnešní neděle je dnem plným života! Ačkoli nás obklopuje smrt, Ježíšův příslib se již naplňuje: „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti“ (Jan 10, 10). V ochotě mladých lidí, pro něž církev dnes žádá kněžské svěcení, vidíme mnoho velkodušnosti a nadšení. Když se v tak velkém počtu a rozmanitosti shromažďujeme kolem jediného Mistra, pociťujeme sílu, která nás obnovuje. Je to Duch Svatý, který sjednocuje lidi a povolání ve svobodě, aby již nikdo nežil jen pro sebe. Neděle – každá neděle – nás vyzývá, abychom vyšli z „hrobu“ izolace a uzavřenosti, abychom se setkali v zahradě společenství, jejímž strážcem je Vzkříšený.
Kněžská služba, k zamyšlení, nad níž nás vede povolání těchto bratří, je službou společenství. „Život v hojnosti“ k nám totiž přichází ve velmi osobním setkání s osobou Syna, ale hned nám otevírá oči pro lid, pro bratry a sestry, kteří již prožívají nebo stále hledají „moc stát se Božími dětmi“ (Jan 1, 12). Toto je první tajemství kněžského života. Nejdražší kandidáti kněžského svěcení, čím hlubší je vaše pouto s Kristem, tím radikálnější je vaše sounáležitost s lidstvem. Mezi nebem a zemí není žádný rozpor ani soupeření: v Ježíši se navždy spojují. Toto živé a dynamické tajemství vtahuje srdce do nerozlučné lásky: vtahuje je a naplňuje. Zajisté, stejně jako láska manželů, i láska, která inspiruje celibát pro Boží království, by měla být chráněna a neustále obnovována, protože každý skutečný cit zraje a stává se plodným s postupem času. Jste povoláni k zvláštnímu, jemnému a náročnému způsobu lásky, a ještě více – k tomu, abyste se nechali milovat, ve svobodě. Je to způsob, který z vás může učinit nejen dobré kněze, ale také čestné a otevřené občany, budovatele pokoje a přátelství ve společnosti.
V tomto kontextu je zarážející, jak v právě přečteném evangeliu (Jan 10, 1–10), Ježíš poukazuje na agresivní postavy a projevy: mezi něj a ty, které miluje, totiž vstupují cizinci, zloději a lupiči, kteří překračují vytyčené hranice, přicházejí „aby kradli, zabíjeli a působili zkázu“ (srov. v. 10), a především mají hlas jiný než On, nerozpoznatelný (srov. v. 5). V Pánových slovech je velký realismus: On zná krutost světa, kterým kráčí spolu s námi. Ve svých slovech evokuje různé formy fyzické, ale především duchovní agrese. To ho však nezastaví před tím, aby obětoval svůj život. Odhalování [zla] se nestává rezignací, nebezpečí nevede k útěku. V tom je druhé tajemství života kněze: realita nás nesmí děsit. Tím, kdo nás povolává, je Pán života. Ať služba, která vám, nejdražší, je svěřena, přináší pokoj toho, kdo i uprostřed nebezpečí ví, proč je v bezpečí.
Potřeba bezpečí dnes způsobuje, že lidský duch se stává agresivním, společenství se uzavírají do sebe a podněcují k hledání nepřátel a obětních beránků. Často je kolem nás – a možná i v nás samých – přítomen strach. Ať vaše jistota nespočívá ve funkci, kterou zastáváte, ale v životě, smrti a vzkříšení Ježíše, v dějinách spásy, na nichž se podílíte spolu se svým lidem. Je to spása, která již působí v tolika dobrých skutcích vykonávaných v tichosti, mezi lidmi dobré vůle, ve farnostech a v prostředích, jimž budete nablízku jako společníci na cestě. To, co hlásáte a slavíte, vás bude chránit i v obtížných situacích a časech.
Komunity, do kterých budete posláni, jsou místy, kde je Vzkříšený již přítomen, kde ho mnozí již následovali příkladným způsobem. Rozpoznáte jeho rány, rozlišíte jeho hlas, najdete někoho, kdo vám ho ukáže. Jsou to komunity, které i vám pomohou stát se svatými! A vy pomáhejte jim, aby v jednotě následovaly Ježíše, Dobrého pastýře, aby se stávaly místy – zahradami – života, který vstává z mrtvých a sdílí se. To, co lidem často chybí, je místo, kde by mohli zažít, že být spolu je lepší, že být spolu je krásné, že lze žít společně. Usnadňovat setkání, pomoci při sbližování těch, kteří by se jinak nikdy nepotkali, sbližování protikladů je součástí slavení eucharistie a svátosti smíření. Shromažďování je vždy a znovu zakládáním Církve.
V evangeliu je významný obraz, skrze nějž Ježíš v určité chvíli začíná mluvit o sobě. Mluví o sobě jako o „pastýři“, ale posluchači tomu patrně nerozumí. A tedy mění metaforu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím“ (Jan 10, 7). V Jeruzalémě byla jedna brána právě s tímto názvem, „Ovčí brána“, v blízkosti rybníka Betesda. Skrze ni vstupovaly do chrámu ovce a jehňata, aby byli nejprve ponořeny do vody a poté určeny k obětování. Spontánně přichází na mysl křest.
„Já jsem brána,“ říká Ježíš. Svatý rok nám ukázal, jak velmi tento obraz stále promlouvá k srdcím milionů lidí. Po staletí brána – často vskutku impozantní portál – zvala k překročení chrámového prahu. V některých případech byl křestní pramen postaven venku, jako starověká probatica piscina [ovčí nádrž sloužící k omývání], pod jejíž sloupovím „leželo mnoho nemocných: slepých, chromých a ochrnutých“ (Jan 5, 3). Drazí kandidáti kněžského svěcení, vnímejte sebe sama jako součást tohoto trpícího lidstva, které očekává život v hojnosti. Uváděním druhých do víry, budete oživovat víru vlastní. Společně s ostatními pokřtěnými budete každý den překračovat práh Tajemství – práh, který má Ježíšovu tvář a Jeho jméno. Nikdy tuto svatou bránu neskrývejte, nezavírejte ji, nestávejte se překážkou pro ty, kteří chtějí vejít. „Vy sami jste nevešli, a těm, kteří chtěli vejít, jste v tom bránili“ (Lk 11, 52) – to je hořká Ježíšova výčitka adresovaná těm, kteří skryli klíč k cestě, která měla být otevřená pro všechny.
Dnes více než kdy jindy, zejména tam, kde čísla zdánlivě ukazují na vzdálenost mezi lidmi a Církví, držte dveře otevřené! Nechte lidi vstupovat a buďte připraveni vyjít ven. To je další tajemství vašeho života: jste kanálem, nikoli filtrem. Mnozí si myslí, že už vědí, co se za tím prahem skrývá. Nesou s sebou vzpomínky, možná z dávné minulosti; často je v nich něco živého, co nevyhaslo a co přitahuje; někdy je tam však něco jiného, co stále krvácí a odpuzuje. Pán to ví a čeká. Buďte odrazem Jeho trpělivosti a něhy. Patříte všem a jste pro všechny! Ať je to základní rys vašeho poslání: držet dveře otevřené, ničím je nezakrývat a ukazovat na ně, aniž by bylo zapotřebí příliš mnoha slov.
Na druhé straně Ježíš naléhá a upřesňuje: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn – bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu“ (Jan 10, 9). On nedusí naši svobodu. Jsou také taková přináležitosti, které dusí, společnosti, do nichž je snadné vstoupit, ale z nichž je téměř nemožné odejít. Tak tomu není v Pánově církvi, tak tomu není ve společenství Jeho učedníků. Kdo je zachráněn, říká Ježíš, „bude vcházet a vycházet a najde pastvu“. Všichni hledáme útočiště, odpočinek a péči: dveře církve jsou otevřené. Ne proto, abychom se odřízli od života: život se nevyčerpává ve farnosti, ve sdružení, v hnutí, ve skupině. Kdo je zachráněn, „vyjde a najde pastviny“.
Nejdražší, vycházejte a objevujte kulturu, lidi, život! Žasněte nad tím, co roste díky Bohu a co jsme my sami nezaseli. Ti, pro které budete kněžími – věřící laici a rodiny, mládež a staří lidé, děti a nemocní – obývají pastviny, které musíte poznat. Někdy se vám bude zdát, že nemáte jejich mapy. Má je však Dobrý pastýř, jehož hlasu – tak známému – je třeba naslouchat. Kolik lidí se dnes cítí ztracených! Mnohým se zdá, že už se v životě nedokážou zorientovat. Není tedy cennějšího svědectví než toho, které vyznává: „Dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných stezkách pro svoje jméno“ (Ž 23, 2–3). Jeho jméno je Ježíš, což znamená „Bůh zachraňuje“! Vy jste toho svědky. „Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života“ (Ž 23, 6). Bratři, sestry, drazí mladí: ať se tak stane!
Překlad - jb -
