Lev XIV.: Přicházejme jako hosté, nesme Ježíšovo slovo i do sekularizovaných kontextů
Homilie Svatého otce Lva XIV.
Missa chrismatis (mše se svěcením olejů), Bazilika sv. Petra, čtvrtek 2. dubna 2026
Drazí bratři a sestry,
konečně stojíme na samém prahu Velikonočního tridua. Znovu nás Pán povede na vrchol svého poslání, aby se jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání staly srdcem našeho poslání. Chceme-li se znovu vrátit do života, on má v sobě sílu proměnit to, co má lidská pýcha sklon nechat ztvrdnout: naši identitu, naše místo ve světě. Ježíšova svoboda proměňuje srdce, uzdravuje rány, občerstvuje a rozjasňuje naše tváře, smiřuje a shromažďuje, odpouští a křísí.
Letos poprvé předsedám slavení mše se svěcením olejů coby římský biskup. Chci se proto dnes spolu s vámi zamyslet nad posláním, k němuž nás Bůh posvěcuje jako svůj lid. Je to poslání křesťanské, stejné jako to Ježíšovo, žádné jiné. Na něm má podíl každý z nás podle vlastního povolání a ve zcela osobní poslušnosti vůči hlasu Ducha, nikdy však bez ostatních lidí, nikdy tak, aby zanedbával nebo narušoval společenství! My, biskupové a kněží, kteří dnes obnovujeme své sliby, jsme ve službách misionářského lidu. Spolu se všemi pokřtěnými jsme Kristovým tělem, sjednoceni jeho Duchem svobody a útěchy, Duchem proroctví a jednoty.
Ježíš prožívá vrcholné momenty svého poslání, jak to předpověděl Izaiáš a jak to sám naznačil v nazaretské synagoze – jako slovo, které se „dnes“ uskutečňuje (srov. Lk 4,21). V hodině Paschy se skutečně naprosto a definitivně odhaluje, že Bůh posvěcuje pro poslání. „On mě poslal, (Lk 4,18)“ říká Ježíš a popisuje pohnutky, které spojují jeho tělo s chudými, s vězni, s těmi, kdo tápou v temnotě a kdo se cítí utlačovaní. A my, údy jeho těla, nazýváme jako „apoštolskou“ církev, která je církví poslanou, povzbuzovanou k tomu, aby překonala sebe samu, posvěcenou Bohem ke službě jeho stvoření: „Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás.“ (Jan 20,21)
Víme, že být poslán znamená na prvním místě odloučení, tedy riziko opustit to, co je blízké a jisté, a vstoupit do novosti. Je zajímavé, že „v moci Ducha“ (Lk 4,14), který na něho sestoupil po křtu v Jordáně, se Ježíš vrací do Galileje a přichází „do Nazareta, kde vyrůstal“ (Lk 4,16). Je to místo, které nyní musí opustit. Jedná „podle svého zvyku“ (v. 16), ale proto, aby nastolil novou dobu. Teď bude muset z onoho městečka definitivně odejít, aby dozrálo, co tam začalo klíčit, sobotu po sobotě, ve věrném naslouchání Božímu slovu. Stejně tak bude pak povolávat druhé, aby odešli, aby riskovali, aby se žádné místo nestalo ohradou, žádná identita doupětem.
Milovaní, my následujeme Ježíše, který „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl“ (Flp 2,6–7): každé poslání začíná tímto sebezřeknutím, v němž se všechno znovu rodí. Naše důstojnost Božích synů a dcer nám nemůže být odňata ani se nemůže ztratit; ale ani prožitky, místa, zkušenosti od počátku našeho života nemohou být škrtnuty. Jsme dědici mnoha dobrých věcí, ale i omezení v rámci příběhu, do nějž musí evangelium přinést světlo a spásu, odpuštění a uzdravení. Proto neexistuje poslání bez smíření s našimi počátky, s dary a omezeními z formace, kterou jsme dostali; avšak stejně tak není pokoj bez odchodů, není sebepochopení bez odloučení, není radost bez riskování. Jsme Kristovým tělem, jdeme-li vpřed, účtujeme-li s minulostí, aniž bychom v ní byli uvěznění; všechno je znovu nalezeno a rozmnoženo, když to nejprve necháme beze strachu pominout. To je první tajemství poslání. A nezažíváme to jen jednou provždy, nýbrž znovu při každém odchodu, při každém dalším poslání.
Ježíšova cesta nám odhaluje, že disponibilita ztrácet, zříci se sebe sama není účel sama o sobě, nýbrž podmínkou pro setkání a pro niternost. Láska je pravdivá, jen když je odzbrojená, nemá zapotřebí mnoho překážek a vůbec žádné předvádění, s velkou jemností střeží slabost a nahotu. Vyčerpáváme se, když se vrháme do takto načrtnutého poslání, a přece nelze mluvit o „radostné zprávě pro chudé“ (srov. Lk 4,18), jestliže k nim jdeme se znameními moci; ani neexistuje skutečné osvobození, nestaneme-li se svobodnými vůči vlastnění.
Zde se dotýkáme druhého tajemství křesťanského poslání. Po odloučení následuje zákon setkání. Víme, že v průběhu historie bylo poslání nezřídka převráceno v důsledku logiky ovládání, která je naprosto cizí cestě Ježíše Krista. Sv. Jan Pavel II. měl jasnozřivost a odvahu poznat, že „kvůli poutu, jež nás v mystickém těle navzájem spojuje, všichni neseme tíži omylů a vin těch, kteří nás předešli, i když za ně nemáme osobní zodpovědnost a ani nechceme nahrazovat soud Boha, jenž jako jediný vidí do srdce“.[1]
V důsledku toho je tedy třeba na prvním místě stále připomínat, že ani v pastoraci, ani v sociální a politické sféře nemůže vzejít žádné dobro ze zneužívání moci. Velcí misionáři jsou svědky toho, jak se přibližovat ke druhým po špičkách, jak se řídit metodou sdílení života, služby bez postranních zájmů, odmítnutí jakékoli kalkulace, metody dialogu a úcty. To je cesta vtělení, které vždy znovu přijímá podobu inkulturace. Spásu totiž ve skutečnosti může každý přijmout jedině v mateřském jazyce. „jak to, že každý z nás je slyší mluvit vlastním rodným jazykem?“ (Sk 2,8) Letniční překvapení se opakuje tehdy, když nepředstíráme, že jsme to my, kdo vládne Božím časem, ale když máme důvěru v Ducha Svatého, který „je tu i dnes, stejně jako v čase Ježíše a apoštolů: je tu a působí, přichází dříve než my, pracuje více než my a lépe než my; nám nepřísluší ani rozsévat ho, ani budit ho, nýbrž především rozeznávat ho, přijímat ho, následovat ho, dělat mu cestu, jít za ním. Je tu a nikdy neztratil cit pro naši dobu; naopak – usmívá se, tančí, proniká, obdarovává, objímá, přichází dokonce i tam, kam bychom si to nikdy nebyli představili.“[2]
Abychom udrželi tuto harmonii s neviditelným, je třeba přijít tam, kam jsme posláni, v jednoduchosti a s úctou vůči tajemství, které nese každý člověk a každé společenství. Jsme hosty – jsme jimi jako biskupové, jako kněží, jako řeholníci a řeholnice, jako křesťané. Abychom mohli být hosty, musíme se ovšem naučit nechat se pohostit. Ani místa, kde se zdá, že sekularizace postoupila nejdále, nejsou zemí pro dobývání nebo rekonkvistu: „Nadále se rodí nové kultury na těchto rozlehlých lidských územích, kde už křesťan obvykle není nositelem či původcem smyslu, ale obvykle od nich přejímá jiné způsoby vyjadřování, symboly, poselství a paradigmata, která nabízejí nové životní ukazatele, často odporující Ježíšovu evangeliu. […] Je nutné přicházet tam, kde se tvoří nové příběhy a paradigmata, přinášet Ježíšovo Slovo do nejhlubšího nitra duše měst.“[3] To se uskuteční pouze tehdy, když v církvi budeme putovat společně, když poslání nebude hrdinským dobrodružstvím jednotlivce, nýbrž živým svědectvím jednoho těla s mnoha údy.
A zde pak máme třetí, možná nejradikálnější rozměr křesťanského poslání. Projevuje se už v násilné reakci obyvatel Nazareta na Ježíšova slova – dramatická možnost neporozumění a odmítnutí: „Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů.“ (Lk 4,28–29) I když liturgické čtení tuto pasáž vypouští, to, co se chystáme slavit dnešním večerem počínajíc, nás vede k tomu, abychom neutíkali, nýbrž „prošli středem“ zkoušky, jako Ježíš, který „prošel jejich středem a vydal se na cestu“ (Lk 4,30). Kříž je částí poslání: toto poslání se stává trpčím a hrozivějším, ale také volnějším a drtivějším. Imperialistické ovládání světa je již narušeno zevnitř; násilí, které se až dosud stává zákonem, je demaskováno. Chudý, uvězněný, odmítaný Mesiáš prochází temnotou smrti, ale takto vynáší na světlo nové stvoření.
Kolikrát jen i my sami zakoušíme zmrtvýchvstání, když se osvobodíme od defenzivního postoje a snížíme se ke službě jako zrno v zemi! Můžeme v životě procházet situacemi, kdy se zdá, že je všemu konec. Tehdy se ptáme, jestli naše poslání bylo zbytečné. Je pravda, že na rozdíl od Ježíše zažíváme také selhání způsobená nedostatečností naší či těch druhých, často ve změti zodpovědností, světel a stínů. Můžeme však svou naději opřít o řadu svědectví. Připomenu z nich jedno, které je mi zvláště drahé:
Měsíc před svou smrtí v rámci duchovních cvičení svatý biskup Óscar Arnulfo Romero poznamenal: „Nuncius z Kostariky mě upozornil na hrozící nebezpečí právě v tomto týdnu… Nepředvídané okolnosti se postaví tváří v tvář Boží milosti. Ježíš Kristus pomohl mučedníkům, a bude-li toho zapotřebí, budu ho cítit velice blízko, když mu svěřím svůj poslední dech. Ale více než poslední okamžik života jde o to dát mu celý svůj život a žít skrze něho… Abych byl šťastný a měl důvěru, k tomu mi stačí vědět s jistotou, že v něm je můj život i má smrt a že navzdory svým hříchům jsem v něho vložil svou důvěru a nebudu zahanben; a jiní lidé se ujmou s větší moudrostí a svatostí práce pro církev a pro vlast.“
Drahé sestry, drazí bratři, světci utvářejí historii. A toto je poselství Apokalypsy: „Milost vám a pokoj od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného mezi mrtvými a svrchovaného vládce nad pozemskými králi.“ (Zj 1,5) Tento pozdrav je souhrnem Ježíšovy cesty ve světě, o nějž mocnosti zápasí a pustoší ho. V jeho nitru povstává nový lid, složený nikoli z obětí, nýbrž ze svědků. V této temné hodině dějin se Bohu zalíbilo poslat nás, abychom šířili Ježíšovu vůni tam, kde kraluje zápach smrti. Obnovme své „ano“ tomuto poslání, které od nás žádá jednotu a které přináší pokoj a mír. Ano, zde jsme! Překonejme pocit bezmoci a strachu! Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme, Pane!
[1] Sv. Jan Pavel II., bula vyhlašující Velké jubileum roku 2000 Incarnationis mysterium (29. listopadu 1998), č. 11
[2] C. M. Martini, Tre racconti dello Spirito, Milano 1997, 11.
[3] František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium (24. listopadu 2013), 73–74
Překlad - zd -
