Lev XIV. o cestě do Afriky: Příležitost nechat zaznít hlas afrických národů
Promluva papeže Lva XIV. při generální audienci ve středu 29. dubna 2026
Drazí bratři a sestry, dobré ráno a vítejte!
Dnes bych chtěl pohovořit o apoštolské cestě, kterou jsem podnikl ve dnech 13. až 23. dubna a během níž jsem navštívil čtyři africké země: Alžírsko, Kamerun, Angolu a Rovníkovou Guineu.
Od začátku svého pontifikátu jsem pomýšlel na cestu do Afriky. Děkuji Pánu, že mi umožnil uskutečnit tuto cestu jako pastýř, abych se setkal s Božím lidem a mohl jej povzbudit; a také abych ji prožil jako poselství pokoje v historickém okamžiku poznamenaném válkami a závažným a častým porušováním mezinárodního práva. Chtěl bych vyjádřit co nejsrdečnější poděkování všem biskupům a občanským představitelům, kteří mne přijali, a všem, kdo spolupracovali na organizaci cesty.
Prozřetelnost chtěla, aby první zastávkou byla právě země, kde nacházíme místa spojená s životem svatého Augustina, tedy Alžírsko. Ocitl jsem se tak jednak u kořenů své duchovní identity a podruhé jsem dostal možnost překračovat a upevňovat mosty, které jsou velmi důležité pro dnešní svět a církev: most k mimořádně plodné epoše církevních otců; most k islámskému světu; most k africkému kontinentu.
V Alžírsku se mi dostalo nejen uctivého, ale i srdečného přijetí; měli jsme možnost hmatatelně zakusit a ukázat světu, že je možné žít společně jako bratři a sestry, i když vyznáváme různá náboženství, pokud se považujeme za děti téhož milosrdného Otce. Kromě toho byla cesta vhodnou příležitostí učit se od svatého Augustina: jeho životní zkušenost, jeho spisy a spiritualita z něj činí mistra v hledání Boha a pravdy. Svědectví, které je dnes důležitější než kdy jindy pro křesťany a pro každého člověka.
V dalších třech zemích, které jsem navštívil, je naopak obyvatelstvo z velké většiny křesťanské, a ponořil jsem se tedy do atmosféry oslavy víry a vřelého přijetí, umocňovaného také typickým temperamentem Afričanů. Stejně jako moji předchůdci jsem i já zažil něco z toho, co prožíval Ježíš uprostřed zástupů v Galileji: Viděl, jak žízní a hladoví po spravedlnosti, a hlásal jim: „Blahoslavení chudí, blahoslavení tiší, blahoslavení tvůrci pokoje…“ a když poznal jejich víru, řekl: „Vy jste sůl země a světlo světa“ (srov. Mt 5,1-16).
Návštěva Kamerunu mi dovolila položit důraz na výzvu, abychom se společně angažovali pro smíření a mír, protože i tato země je bohužel poznamenána napětím a násilím. Jsem rád, že jsem se vydal do Bamendy v anglicky mluvící oblasti, kde jsem povzbuzoval ke společné práci pro mír. Kamerun bývá nazýván „Afrikou v malém“, s ohledem na rozmanitost a bohatství jeho přírody a zdrojů. Můžeme však tento výraz chápat i v tom smyslu, že v Kamerunu nacházíme rovněž velké výzvy vlastní celému kontinentu: potřebu spravedlivého rozdělení bohatství; potřebu poskytnout prostor pro mladé lidi a překonat endemickou korupci; potřebu podporovat integrální a udržitelný rozvoj a čelit různým formám neokolonialismu skrze prozíravou mezinárodní spolupráci. Děkuji církvi v Kamerunu a celému kamerunskému národu, který mě přijal s velkou láskou, a modlím se, aby duch jednoty, který se projevil během mé návštěvy, zůstal živý a vedl budoucí rozhodnutí a činy.
Třetí etapou cesty byla Angola, velká země jižně od rovníku, s mnohasetletou křesťanskou tradicí spojenou s portugalskou kolonizací. Stejně jako mnoho jiných afrických zemí prošla Angola po získání nezávislosti bouřlivým obdobím, které v jejím případě provázela dlouhá krvavá občanská válka. V tyglíku těchto dějin Bůh vedl a očistil církev a stále více ji obracel ke službě evangeliu, lidskému rozvoji, usmíření a pokoji. Svobodná církev pro svobodný lid! V mariánské svatyni Mamã Muxima – což znamená „Matka srdce“ – jsem cítil tlukot srdce angolského národa. A během různých setkání mi působil radost pohled na mnoho řeholnic a řeholníků všech věkových kategorií, kteří jsou proroctvím Nebeského království uprostřed svého lidu; viděl jsem katechisty, kteří se zcela nasazují pro dobro svých společenství; viděl jsem tváře starých lidí, zvrásněné námahou a utrpením, ale vyzařující radost evangelia; viděl jsem ženy a muže tančit v rytmu chvalozpěvů na vzkříšeného Pána, který je základem naděje, jež odolává zklamáním způsobeným ideologiemi a marnými sliby mocných.
Tato naděje vyžaduje konkrétní nasazení a Církev nese odpovědnost za to, aby skrze svědectví a odvážné hlásání Božího slova, byla uznávána práva pro všechny a podporovalo se jejich skutečné dodržování. V rozhovorech s angolskými občanskými představiteli, ale i s představiteli jiných zemí, jsem mohl ujistit o vůli katolické církve přispívat i nadále k této práci, zejména v oblasti zdravotnictví a školství.
Poslední zemí, kterou jsem navštívil, je Rovníková Guinea, [která si připomíná] 170 let od první evangelizace. S tradiční místní moudrostí a ve světle Kristově prošel guinejský lid událostmi svých dějin a v uplynulých dnech za přítomnosti papeže s velkým nadšením znovu potvrdil svou vůli kráčet v jednotě vstříc budoucnosti plné naděje.
Nemohu zapomenout na to, co se událo ve věznici v Batě v Rovníkové Guineji: vězni z plných plic zpívali píseň díkůvzdání Bohu a papeži a prosili, abych se modlil „za jejich hříchy a jejich svobodu“. Nikdy jsem nic podobného nezažil. A pak se – za prudkého lijáku – pomodlili se mnou „Otče náš“. Pravé znamení Božího království! A za deště začalo rovněž velké setkání s mládeží na stadionu v Batě. Slavnost křesťanské radosti provázená dojemným svědectvím mladých lidí, kteří v evangeliu nalezli cestu ke svobodnému a zodpovědnému růstu. Tento svátek vyvrcholil eucharistickou slavností následujícího dne, která důstojně završila návštěvu v Rovníkové Guineji i celou apoštolskou cestu.
Drazí bratři a sestry, papežova návštěva je pro africké národy příležitostí, aby nechaly zaznít svůj hlas, aby vyjádřily radost z toho, že jsou Božím lidem, a naději na lepší budoucnost, v níž bude ctěna důstojnost každého a všech. Jsem šťasten, že jsem jim mohl dát tuto příležitost, a zároveň děkuji Pánu za to, co oni dali mně – nesmírné bohatství pro mé srdce a moji službu.
překlad - jb -
