Lev XIV. k alžírským katolíkům: Dodávejte chuť a světlo místu, kde žijete
Homilie papeže Lva XIV. při mši svaté v bazilice sv. Augustina
Annaba (Hippo Regius), Alžírsko, úterý 14. dubna
Drazí bratři a sestry,
Boží slovo prochází dějinami a obnovuje je lidským hlasem našeho Spasitele. Dnes nasloucháme evangeliu, dobré zprávě pro všechny časy, v této bazilice v Annabě, zasvěcené sv. Augustinovi, biskupu antického města Hippo Regius. V průběhu staletí změnila místa, která nás dnes hostí, svá jména, světci však zůstali našimi ochránci a věrnými svědky svazku, který spojuje nebe se zemí. A je to právě tato dynamika, v níž Pán osvěcuje Nikodémovu noc; toto je síla, kterou Pán vlévá do slabosti jeho víry a do houževnatosti jeho hledání.
Poslán Božím Duchem, „o němž nevíš, odkud přichází a kam jde“ (Jan 3,8), je pro Nikodéma Ježíš zvláštním hostitelem. Volá ho k novému životu a dává svému partnerovi v dialogu – a také nám – překvapivý úkol: „Musíte se znovu narodit shůry.“ (v. 7) To je pozvání pro každého člověka, muže i ženu, hledajícího spásu! Z Ježíšova povolání vyvěrá poslání pro celou církev, tedy i pro křesťanské společenství v Alžírsku: narodit se znova shůry, tedy z Boha. Z tohoto úhlu pohledu vítězí víra nad pozemskou únavou a Pánova milost dává rozkvést poušti. A přece v sobě krása této výzvy nese také zkoušku, kterou máme podle evangelia projít společně.
Kristova slova skutečně v sobě nesou veškerou sílu příkazu: musíte se znovu narodit shůry! Takový rozkaz našim uším zní jako neproveditelný povel. Když však pozorně nasloucháme tomu, kdo ho vydal, pochopíme, že nejde o tvrdé nařízení ani o přinucení, tím spíše ne o odsouzení k selhání. Naopak – povinnost, kterou Ježíš vyslovuje, je pro nás darem svobody, protože nám odhaluje možnost, v niž jsme ani nedoufali: můžeme se znovu narodit shůry díky Bohu. Musíme to ovšem udělat podle jeho vůle k lásce, která touží obnovit celé lidstvo a volá je ke společenství života, jež začíná vírou. Když od nás Kristus žádá, abychom skrznaskrz obnovili svou existenci, také nám k tomu dává sílu. To pěkně dosvědčuje sv. Augustin, který se modlí: „Dej, ó Pane, co přikazuješ, a přikazuj, co chceš.“ (Vyznání X,29.40)
Když se tedy ptáme, jak se může uskutečnit budoucnost spravedlnosti a míru, svornosti a spásy, připomeňme si, že klademe Bohu tutéž otázku, co Nikodém: Copak se opravdu naše historie může změnit? Jsme tak obtíženi problémy, léčkami a starostmi! Copak může náš život skutečně začít úplně znovu? Ano! Pánovo ujištění, naplněné láskou, nám vlévá do srdcí naději. Není důležité, nakolik nás tíží bolesti nebo hřích; Ukřižovaný nese všechna tato břemena s námi a za nás. Není důležité, nakolik jsme skleslí ve svých slabostech; právě v nich se zjevuje síla Boha, který Krista vzkřísil z mrtvých, aby dal život světu. Každý z nás může zakusit svobodu nového života, který vychází z víry ve Vykupitele. Znovu nám sv. Augustin nabízí příklad: dříve, než se zahledíme na jeho moudrost, podívejme se na jeho obrácení. V tomto znovuzrození, které Prozřetelnost nechala doprovázet mateřskými slzami sv. Moniky, se stal sám sebou a mohl zvolat: „Nebyl bych, můj Bože, skutečně bych nebyl, kdybys ty nebyl ve mně. Či spíše nebyl bych, kdybych nebyl v tobě.“ (Vyznání I,2)
Ano, křesťané se rodí shůry, jsou znovuzrozeni z Boha jako Ježíšovi bratři a sestry; církev, která nás živí svátostmi, je mateřským lůnem pro všechny národy světa. Skutky apoštolů, jimž jsme před chvílí naslouchali, nám svědčí o životním stylu, který je charakteristický pro lidstvo obnovené Svatým Duchem (srov. Sk 4,32–37). Také dnes je třeba přijmout a realizovat toto apoštolské měřítko a rozjímat nad ním jako nad autentickým kritériem pro reformu církve: reformu, která začíná v srdci, aby byla skutečnou, a týká se všech, aby se stala účinnou.
Na prvním místě „celé množství těch, kdo přijali víru, mělo jedno srdce a jednu duši“ (v. 32). Tato duchovní jednota je svorností srdce (lat. concordia): to je vhodné pojmenování pro srdce, která tepou společně, protože jsou sjednocena s Kristovým Srdcem. Rodící se církev nemá své základy ve společenské smlouvě, nýbrž v harmonii ve víře, v prožívání, v ideálech, v životních rozhodnutích, která má v centru lásku Boha, jenž se stal člověkem, aby spasil všechny národy země.
Na druhém místě obdivujme materiální důsledek této jednoty věřících: „všechno měli společné“ (v. 32). Všichni měli všechno, každý se účastnil na dobru druhého, byli jako údy jediného těla. Nikdo nebyl o nic připraven, protože každý se dělil o to, co bylo jeho. Proměnit vlastnictví v darování, tato bratrská danost je utopií jen pro srdce, která spolu vzájemně soupeří, a pro duše samy v sobě závistivé. Oproti tomu víra v jediného Boha, Pána nebe a země, sjednocuje lidi v dokonalé spravedlnosti, která zve všechny k lásce, tedy k tomu, aby milovali každé stvoření tou láskou, kterou nám Bůh dává v Kristu. Proto mají křesťané jako svůj zákoník nikoli bída a útlak, nýbrž především lásku: dělejme pro toho, kdo stojí vedle nás, to, co bychom chtěli, aby se stalo nám (srov. Mt 7,12). Církev je oživována tímto zákonem, který Bůh vepsal do srdcí, a stále se znovu rodí, takže zažehuje naději, kde je zoufalství, přináší důstojnost, kde je bída, a smíření, kde jsou konflikty.
Zatřetí: v textu Skutků apoštolů najdeme základ tohoto nového života, který zahrnuje lidi všech jazyků a kultur: „Apoštolové s velkou mocí vydávali svědectví o vzkříšení Pána Ježíše a všichni se těšili velké přízni.“ (Sk 4,33) Láska, která je oživuje, je spíše znamením spásy než morální povinností: apoštolové hlásají, že se náš život může změnit, protože Kristus vstal z mrtvých. Prvním úkolem pastýřů, služebníků evangelia, je tedy s jediným srdcem a jedinou duší vydávat světu svědectví o Bohu, aniž by je starosti zničily strachem nebo je módní trendy oslabily kompromisem. Spolu s vámi, bratři v biskupské a kněžské službě, neustále obnovujme toto poslání pro dobro všech, kdo jsou nám svěřeni, aby celá církev v jeho službě byla poselstvím nového života pro ty, s nimiž se setkáváme.
V této zemi, nejmilejší alžírští křesťané, zůstávejte jako pokorné a věrné znamení Kristovy lásky. Vydávejte svědectví evangeliu prostými gesty, pravdivými vztahy a každodenně prožívaným dialogem; tak dodáte chuť a světlo místu, kde žijete. Vaše přítomnost v této zemi může připomínat kadidlo: rozžhavené zrníčko, které vydává vůni, aby oslavovalo Pána a přinášelo radost a potěšení mnoha bratřím a sestrám. Toto kadidlo je malým a drahocenným prvkem, který nestojí v centru pozornosti, ale zve k tomu, abychom obrátili svá srdce k Bohu a povzbuzovali se navzájem k vytrvalosti v těžkostech současné doby. Z kadidelnice našeho srdce skutečně stoupá chvála, dobrořečení, prosba, šíří se libá vůně (srov. Ef 5,2) milosrdenství, dobročinnosti a odpuštění. Vaše historie je stvořena z velkodušné otevřenosti a z vytrvalosti ve zkouškách: zde se modlili mučedníci, zde miloval sv. Augustin své stádce, s vášní hledal pravdu a s planoucí vírou sloužil Kristu. Buďte dědici této tradice a vydávejte v bratrské lásce svědectví svobodě těch, kdo se narodili shůry, jako naději na spásu světa.
překlad - zd -
