Lev XIV.: Dost bylo války! Skutečná síla se projevuje ve službě životu
Rozjímání Svatého otce Lva XIV. při modlitební vigilii za mír ve světě
Bazilika svatého Petra, sobota velikonočního oktávu, 11. dubna 2026
Drazí bratři a sestry!
Vaše modlitba je výrazem té víry, která – podle Ježíšových slov – hory přenáší (srov. Mt 17, 20). Děkuji vám, že jste přijali toto pozvání a že jste se shromáždili zde, u hrobu svatého Petra, a také na tolika dalších místech světa, abyste prosili o pokoj. Válka rozděluje, naděje sjednocuje. Násilí po lidech šlape, láska je pozvedá. Modloslužba zaslepuje, živý Bůh osvěcuje. Drazí, stačí trocha víry, zrnko víry, abychom společně – jako lidstvo a s lidstvem – čelili této dramatické hodině dějin. Modlitba totiž není útočiště, které by nás zbavovalo odpovědnosti; není anestetikum, které by nás zbavilo bolesti způsobované tolika nespravedlnostmi. Naopak, je nesobeckou, nejvšeobecnější a nejdůraznější odpovědí na smrt: Jsme lid, který již vstává z mrtvých! Učitel, kterého máme ve svém nitru, v každém z nás, v každé lidské bytosti učí míru, vybízí k setkání, inspiruje ke vznesení prosby [o pokoj]. Pozvedněme tedy zrak! Povstaňme z trosek! Nic nás nemůže uzavřít v osudu, který je údajně již předurčen, ani v tomto světě, kde se zdá, že již nestačí hrobů, protože život je stále znovu křižován a ničen – bezprávně a nelítostně.
Svatý Jan Pavel II., neúnavný svědek pokoje, během irácké krize v roce 2003 s dojetím vyslovil: „Patřím k té generaci, která prožila II. světovou válku a přežila ji. Mám povinnost říci všem mladým lidem, mladším než já, kteří tuto zkušenost nemají: ‚Nikdy více válku!‘, abych použil slova, která pronesl Pavel VI. při své první návštěvě sídla Organizace spojených národů. Musíme udělat všechno, co je v našich silách! Dobře víme, že neexistuje mír za každou cenu. Ale všichni víme, jak velká je to odpovědnost“ (Anděl Páně, 16. března 2003). Dnes večer beru tento jeho apel za svůj – apel, který je tolik aktuální.
Modlitba nás přivádí k činům. Omezené lidské možnosti se v modlitbě spojují s nekonečnými možnostmi Boha. Tehdy myšlenky, slova a činy rozbíjejí démonický řetězec zla a vstupují do služeb Božího království – království, v němž nejsou ani meče, ani drony, ani pomsta, ani banalizace zla, ani nespravedlivého zisku, ale pouze důstojnost, porozumění a odpuštění. V tom spočívá hráz proti deliriu všemohoucnosti, které je kolem nás a stává se stále nepředvídatelnější a agresivnější. Rovnováha v lidské rodině byla vážně narušena. Do smrtonosných slov je vtahováno dokonce i svaté Boží Jméno – Bůh života. Tehdy se vytrácí svět bratří a sester, kteří mají jednoho Otce v nebesích, a naše realita se – jako v noční můře – zaplňuje nepřáteli. Všude se ozývají výhrůžky místo pobídky k naslouchání a setkání. Bratři a sestry, kdo se modlí, si je vědom své vlastní omezenosti, nezabíjí a nehrozí smrtí. Smrti však slouží ten, kdo se odvrátil od živého Boha, aby ze sebe a ze své moci učinil němou, slepou a hluchou modlu (srov. Ž 115, 4-8), které mají být obětovány veškeré hodnoty a která chce celý svět srazit na kolena.
Dost bylo modloslužby sobě samým a penězům! Dost bylo předvádění síly! Dost bylo války! Skutečná síla se projevuje ve službě životu. Svatý Jan XXIII. napsal s evangelní prostotou: „Výhody spojené s mírem se přímo týkají všech, a to konkrétně jednotlivých lidí, rodin, národů, ba celé lidské rodiny.“ Lapidárními slovy Pia XII., dodal: „Mírem se nic neztrácí, válkou lze ztratit všechno“ (Encyklika Pacem in terris, 62).
Spojme tedy morální a duchovní síly milionů, ba miliard mužů a žen, starších i mladých, kteří dnes věří v mír, kteří se dnes rozhodují pro pokoj, kteří ošetřují rány a napravují škody způsobené šílenstvím války. Dostávám mnoho dopisů od dětí z oblastí zasažených konflikty. Při jejich čtení vnímáme – s celou pravdou nevinnosti – nesmírnou hrůzu a nelidskost činů, jimiž se někteří dospělí pyšně chlubí. Naslouchejme hlasu dětí!
Drazí bratři a sestry, samozřejmě existují nezadatelné povinnosti těch, kdo vládnou národům. K nim voláme: Zastavte se! Je čas míru! Zasedněte ke stolům dialogu a mediace, nikoli ke stolům, u nichž se plánuje zbrojení a vynášejí rozhodnutí o smrti! Je tu však také – nikoli menší – odpovědnost nás všech, mužů a žen z tolika různých zemí, nesčetného množství těch, kdo odmítají válku, abychom tak činili činy, a nejen slovy. Modlitba nás zavazuje k proměně toho, co v našich srdcích a myslích stále zůstává násilné. Obraťme se ke Království pokoje, které se buduje den za dnem – v domovech, ve školách, čtvrtích, občanských a náboženských společenstvích – a ubírejme prostor polemikám a rezignaci skrze přátelství a kulturu setkávání. Vraťme se znovu k víře v lásku, v umírněnost, v dobrou politiku. Vzdělávejme se a angažujme se osobně, každý podle svého povolání. Každý má své místo v mozaice pokoje!
Růženec – stejně jako jiné prastaré formy modlitby – nás dnes večer sjednotil svým pravidelným rytmem, založeným na opakování. Právě tak se šíří pokoj – slovo za slovem, gesto za gestem; jako když kapky vody vyhlubují skálu, jako když na tkalcovském stavu s každým pohybem vzniká plátno. Čas života má svůj pomalý rytmus, znamení Boží trpělivosti. Je zapotřebí nenechat se strhávat zrychlením světa, který neví, kam spěchá, a vrátit se ke službě rytmu života, harmonii stvoření, abychom ošetřovali jeho rány. Jak nás učil papež František: „Potřebujeme tedy tvůrce pokoje, kteří jsou připraveni odvážně a nápaditě zahájit procesy uzdravování a nového setkávání“ (Encyklika Fratelli tutti, 225). Existuje totiž „‚architektura‘ míru, na jejímž vytváření se podílejí různé společenské instituce, každá podle svých kompetencí, ale existuje také ‚řemeslo‘ míru, které zapojuje nás všechny“ (tamtéž, 231).
Drazí bratři a sestry, vraťme se domů s odhodláním stále se modlit a nepřestávat, a také s hlubokou touhou po obrácení srdce. Církev je velkým lidským společenstvím ve službě smíření a pokoje, které kráčí vpřed bez váhání, i když jej odmítnutí logiky války může stát nepochopení a pohrdání. Hlásá evangelium pokoje a učí více naslouchat Bohu než lidem, zejména pokud jde o nekonečnou důstojnost ostatních lidských bytostí, ohroženou neustálým porušováním mezinárodního práva. „Na celém světě je žádoucí, aby se ‚každé společenství stalo ‚domem míru‘, v němž se učíme odzbrojovat nepřátelství dialogem, kde se uplatňuje spravedlnost a pěstuje odpuštění‘. Dnes více než kdy jindy je totiž třeba ukazovat, že mír není utopie“ (Poselství k 59. Světovému dni míru, 1. ledna 2026).
Bratři a sestry všech jazyků, lidů a národů: jsme jedna rodina, která pláče, doufá a povstává. „Již nikdy válku – zlé dobrodružství bez návratu; již nikdy válku – spirálu smutku a násilí“ (sv. Jan Pavel II., Modlitba za mír, 2. února 1991).
Drazí, pokoj s vámi se všemi! Pokoj vzkříšeného Krista, plod Jeho oběti lásky na kříži. K Němu se proto obraťme se svou prosbou:
Pane Ježíši,
Ty jsi zvítězil nad smrtí, beze zbraní a bez násilí:
její nadvládu jsi zlomil mocí pokoje.
Obdaruj nás svým pokojem,
jako jsi obdaroval ženy plné nejistoty ve velikonočním ránu
a učedníky, skryté a vystrašené.
Pošli svého Ducha,
dech, který dává život a usmiřuje,
který z protivníků a nepřátel činí bratry a sestry.
Naplň nás důvěrou Marie, Tvé Matky,
která stála pod Tvým křížem se zlomeným srdcem,
a s neochvějnou vírou, že vstaneš z mrtvých.
Ať ustane šílenství války,
a země ať je uzdravována a obdělávána těmi,
kdo stále umí rodit, střežit a milovat život.
Vyslyš nás, Pane života!
Překlad - jb -
