Křížová cesta v Koloseu 2026: Od ponížení k naději v zahradě vzkříšení

KŘÍŽOVÁ CESTA

Koloseum, 3. dubna 2026

Úvod

Via Dolorosa (Cesta bolesti) se vine úzkými uličkami Starého města v Jeruzalémě a vede nás po stopách Ježíše od místa jeho odsouzení až k místu jeho ukřižování a pohřbu, které je zároveň místem jeho vzkříšení.

Není to cesta mezi zbožnými a tichými lidmi. Stejně jako za Ježíšových časů se ocitáme v chaotickém, rušném a hlučném prostředí, uprostřed lidí, kteří sdílejí víru v Něho, ale také mezi těmi, kteří se mu posmívají a urážejí ho. Takový je každodenní život.

Křížová cesta není cestou těch, kdo žijí ve sterilním světě zbožnosti nebo abstraktního rozjímání, ale je cvičením těch, kdo vědí, že víra, naděje a láska se mají ztělesňovat ve skutečném světě, kde věřící neustále čelí výzvám a trvale se snaží osvojovat si Ježíšův způsob jednání. 

Svatý František z Assisi, od jehož úmrtí letos uplyne osm set let, si při popisu křesťanského života propůjčuje slova apoštola Petra: připomíná nám, že jsme povoláni „jít ve šlépějích Krista, který svého zrádce nazval svým přítelem a dobrovolně se vydal těm, kdo ho ukřižovali“ (Nepotvrzená řehole XXII, 2: FF 56; srov. 1 Petr 2,21). Prosťáček Boží nás povzbuzuje, abychom upřeli svůj pohled na Ježíše: „Všichni bratři, pohleďme pozorně na dobrého pastýře, který snášel utrpení kříže, aby zachránil své ovce“ (Napomenutí VI: FF 155).

Když kráčíme po této křížové cestě, přijměme tedy pozvání svatého Františka, abychom šli ve šlépějích Ježíše způsobem, který není jen obřadní nebo intelektuální, ale zahrnuje celou naši osobu a celý náš život: „Přineste svá těla jako oběť, vezměte na svá ramena jeho svatý kříž a následujte jeho nejsvětější přikázání až do konce“ (Oficium o utrpení Páně XV, 13: FF 303).

Křížová cesta v Koloseu 2026, 3. 4. 2026   (@Vatican Media)

I. zastavení

Ježíš je odsouzen na smrt

Z evangelia podle Jana (19,9–11)
Pilát vešel proto zase do vládní budovy a zeptal se Ježíše: ‚Odkud jsi?‘ Ježíš mu však nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: ‚Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit, a že mám moc dát tě ukřižovat?‘ Ježíš odpověděl: ‚Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.‘

Ze spisů svatého Františka z Assisi (2. list věřícím, 28–29: FF 191)
Ti, kdož dostali moc soudit druhé, ať soudí milosrdně, tak jak oni sami touží dosáhnout milosrdenství od Pána; neboť soud bude bez milosrdenství pro ty, kdo milosrdenství neprojevili.

Rozjímání
Ve svém rozhovoru s Pilátem, Pane Ježíši, odnímáš masku každé lidské namyšlenosti moci. I dnes jsou lidé, kteří si myslí, že dostali neomezenou autoritu, a myslí si, že ji mohou používat a zneužívat dle libosti. Tvá slova adresovaná římskému prefektovi nenechávají prostor pro nejednoznačnost: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora“ (Jan 19,11).

František z Assisi, který se jednoduše snažil jít ve tvých stopách, nám připomíná, že každá autorita se bude muset před Bohem zodpovídat za to, jak vykonává moc, kterou dostala: moc soudit, ale také moc zahájit válku nebo ji ukončit, moc vychovávat k násilí nebo k míru, moc živit touhu po pomstě nebo touhu po smíření, moc využívat ekonomiku k utlačování lidí nebo k jejich osvobození z chudoby, moc pošlapávat lidskou důstojnost nebo ji chránit, moc podporovat a bránit život nebo jej odmítat a dusit.

Každý z nás je povolán k odpovědnosti za moc, kterou vykonáváme ve svém každodenním životě. Ty, Ježíši, mu říkáš: Využívej dobře moc, která ti byla dána, a pamatuj, že cokoli uděláš člověku, zvláště malému a křehkému, děláš mně. A jednoho dne se mi za to budeš muset zodpovídat.

Modleme se: Připomeň mi, Pane.

II. zastavení

Ježíš přijímá kříž

Z evangelia podle Jana (19,14–17)
Byl den příprav na velikonoce, kolem poledne. Pilát řekl židům: ‚Hle, váš král!‘ Ale oni se pustili do křiku: ‚Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!‘ Pilát jim namítl: ‚Vašeho krále mám ukřižovat?‘ Velekněží odpověděli: ‚Nemáme krále, ale jen císaře!‘ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován. Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Napomenutí V, 7–8: FF 154)
I kdybys byl krásnější a bohatší než všichni ostatní a kdybys konal zázraky, třeba vyháněl démony, všechno ti to jen překáží a nic ti nenáleží, tím se vůbec nemůžeš chlubit; ale v tom nacházíme slávu, ve svých slabostech a že neseme na ramenou den co den svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista.

Rozjímání
Slovo „kříž“ v nás vyvolává spíše reakci odmítnutí než touhy. Jednodušeji se v nás zrodí pokušení před křížem utéct než touha ho obejmout. Ježíši, jsem si jistý, že to bylo stejné, když ti položili kříž na ramena. V Getsemanech jsi prosil Otce, aby od tebe odňal tento kalich, i když jsi celým srdcem chtěl konat jeho vůli. Kříž byl nejstrašnější a nejbolestnější trest smrti, vyhrazený otrokům, nenapravitelným zločincům a lidem od Boha prokletým.

Přesto jsi ho objal a nesl na svých ramenou a pak jsi ho nechal nést tebe. Ne proto, že by byl krásný nebo přitažlivý, ale z lásky k nám. Tím, že jsi zvedl jeho těžké břemeno, jsi věděl, že nás osvobozuješ od tíhy zla, které nás drtí, a bereš na sebe hřích, který ničí naši existenci. Tím, že jsi přijal kříž a nesl ho na svých ramenou, jsi objal naši křehkost a vzal na sebe naši lidskost. Vzal jsi na sebe naše otroctví, naše zločiny a také naši kletbu.

Vysvoboď nás, Ježíši, od strachu z kříže. Dej nám milost, abychom tě následovali po tvé vlastní cestě a abychom se nechlubili ničím jiným než tvým křížem.

Modleme se: Osvoboď nás, Pane.

III. zastavení

Ježíš padá poprvé

Z evangelia podle Jana (12,24–25)
Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Napomenutí XXII, 3: FF 172)
Blahoslavený služebník, který se nespěchá omlouvat, ale pokorně snáší hanbu a pokárání za hřích, i když se žádné viny nedopustil.

Rozjímání
Tvůj život, Ježíši, byla neustálým ponížením a sestupem. Ačkoli jsi byl Bohem, zřekl ses sám sebe, abys byl člověkem. Jako bohatý ses stal chudým. A na konci svého poslání, když jsi nesl na ramenou tíhu celého lidstva, jsi spadl na tvrdé kameny na Via Dolorosa, cesty, po které kráčeli odsouzenci na smrt a lidé z Jeruzaléma se sbíhali jako na představení.

Je to předzvěst ještě hlubšího ponížení: sestupu do pekel. Pád do tajemství smrti, kam všichni padáme na konci tohoto pozemského života. Tvůj pád je však zasetím pšeničného zrna do země. Jsi ochoten zemřít, abys přinesl užitek.

Pomoz i nám, abychom se rozhodli zůstat dole, u nohou druhých, spíše než abychom se snažili dostat nahoru a ovládat je. Pomoz nám učit se cestě pokory i ze zkušenosti vlastních pádů a ponížení a dej, ať umíme snášet urážky a nespravedlnosti, které jsme utrpěli.

Dej, ať cítíme tvou blízkost, zvláště když padáme, tak blízko, abychom si všimli, že jsi to ty, kdo nás zvedáš a vracíš na naši cestu. A dej, ať i my máme důvěru v půdu stejně jako pšeničné zrno s vědomím, že smrt je díky tobě lůnem věčného života.

Modleme se: Pozvedni nás, Pane.

IV. zastavení

Ježíš potkává svou Matku

Z evangelia podle Jana (19,25–27)
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: ‚Ženo, to je tvůj syn.‘ Potom řekl učedníkovi: ‚To je tvá matka.‘ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Potvrzená řehole VI, 8: FF 91)
Ať každý s důvěrou ukazuje druhému své potřeby, neboť když matka živí a miluje svého tělesného syna, čím starostlivěji má člověk milovat a sytit svého duchovního bratra?

Rozjímání
Je normální, že naše matka je tu na začátku naší existence. Není normální, že naše matka je vedle nás v hodině smrti, protože to znamená, že život je nám vyrván: nemocí, nehodou, násilím, zoufalstvím. Marie, žena, z níž ses ty, Ježíši, narodil, je vedle tebe také na tvé cestě na Kalvárii a stojí u tebe pod křížem.

Prosíš ji, aby i nadále rodila a byla i nadále matkou milovaného učedníka, každého z nás, církve, tohoto nového lidstva, které se rodí právě v hodinu, kdy dáváš svůj život a umíráš. V nejslavnostnější hodině svého poslání a dříve, než všechno dokonáš, žádáš od ní, aby přijala každého z nás; a teprve potom žádáš nás, abychom přijali ji. Protože Matka má vždy přednost. Na svatbě v Káně měla dokonce přednost před tebou.

Ó Maria, pohleď něžně na každého z nás, ale zejména na tak moc, až příliš mnoho, matek, které ještě dnes stejně jako ty vidí své děti zatčené, mučené, odsouzené, zabíjené. Pohleď s něhou na matky, které uprostřed noci probudí trýznivé zprávy, nebo na ty, které bdí v nemocnici nad umírajícím dítětem. A dej nám mateřské srdce, abychom chápali a sdíleli utrpení druhých, a i tímto způsobem se učili, co znamená milovat.

Modleme se: Utěšuj, Matko.

V. zastavení

Šimon pomáhá Ježíši nést kříž

Z evangelia podle Marka (15,21)
Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem – otce Alexandrova a Rufova – přinutili, aby nesl jeho kříž.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Napomenutí XVIII, 1: FF 167)
Blahoslavený člověk, který nabízí podporu svému bližnímu v jeho slabosti v tom, v čem by si sám přál najít podporu, kdyby se ocitl v podobné situaci.

Rozjímání
Šimon z Kyrény nebyl dobrovolník. Nestaral se o tebe, Ježíši, dobrovolně, aby ti pomohl nést kříž. Pravděpodobně sotva věděl, kdo jsi. Přesto tím, že ti pomohl nést kříž, se v něm něco změnilo natolik, že svým synům Alexandrovi a Rufovi předal hluboký význam cesty, kterou s tebou sdílel, a oni se stali svědky tvých Velikonoc v prvním křesťanském společenství.

I dnes existuje mnoho lidí po celém světě, kteří se rozhodli udělat něco dobrého pro druhé. Existují tisíce dobrovolníků, kteří v extrémních situacích riskují své životy, aby pomohli těm, kteří potřebují jídlo, vzdělání, lékařskou péči nebo spravedlnost. Mnozí z nich v tebe ani nevěří, přesto ti – i když nevědomky – stále pomáhají nést kříž. Když pečují o druhé z masa a kostí, ve skutečnosti se ještě jednou znovu starají o tebe.

Dej, Pane, abychom se i mu naučili nabízet svým bližním podporu, kterou bychom si přáli mít, kdybychom se ocitli ve stejné situaci. Pomoz nám být empatickými a soucitnými lidmi, ne slovy, ale skutky a v pravdě.

Modleme se: Učiň nás pozornými, Pane.

VI. zastavení

Veronika utírá Ježíši tvář

Z evangelia podle Jana (12,20–21)
Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: ‚Pane, rádi bychom viděli Ježíše.‘

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Výklad Otčenáše, 4: FF 269)
Přijď království tvé: abys v nás vládl skrze milost a přivedl nás do svého království, kde je pohled na tebe bez závojů, láska k tobě dokonalá, společenství s tebou blažené a radost z tebe nekonečná.

Rozjímání
Ten, kterého žalmy opěvovaly jako „nejkrásnějšího z lidských synů“ (Ž 45,3), má nyní místo toho rysy trpícího Služebníka, o kterém prorokoval Izaiáš, který „neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili“ (Iz 53,2).

Veronika je ochránkyní tvého obrazu, Ježíši. Mohla ho získat díky onomu gestu lásky: utřela ti zkrvavenou a prachem pokrytou tvář. Veronika nám nezprostředkovává vzpomínku na stylizovaný obraz, ale na muže bolestí, který nás uzdravil svými vlastními ranami.

Pomoz nám, Ježíši, pěstovat touhu vidět tvou tvář. Dej nám milost, kterou jsi dal apoštolům, abychom tě viděli plného jasu a proměněného. Ale především nám pomoz mít pozorný pohled Veroniky, která tě dokáže rozpoznat i ve tvé zohavené kráse. A uschopni nás, abychom také dnes utřeli tvou tvář, stále ještě pokrytou prachem a krví, zohavenou každým činem, který pošlapává důstojnost jakékoli lidské osoby.

Modleme se: Pomoz nám poznat tě, Ježíši.

VII. zastavení

Ježíš padá podruhé

Z evangelia podle Jana (13,3–5)
Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Nepotvrzená řehole V, 13–14: FF 20)
Ať žádný bratr neubližuje druhému a ani o něm nemluví zle; naopak, z lásky, která pochází od Ducha, ať si s laskavostí slouží a poslouchají se navzájem.

Rozjímání
Celý tvůj život, Ježíši, byl neustálým skláněním se a umenšováním. Když jsi při Poslední večeři umyl učedníkům nohy, dal jsi příklad, nauku a proroctví: příklad služby, nauku o bratrské lásce a proroctví darování života. František z Assisi byl tvým ponížením tak hluboce dojat, že nás nabádal, abychom si navzájem umývali nohy, tedy abychom byli vždy připraveni sloužit svým bratřím a sestrám. A chtěl, aby mu bylo toto evangelium přečteno večer 3. října, před osmi sty lety, krátce před jeho smrtí.

V tvé lásce k nám až do konce, v darování svého života pro nás je již obsaženo i proroctví tvého vzkříšení, protože tak velká láska je silnější než smrt. Láska tak velká zjevuje konečný smysl lásky: uvést nás do samotného života Boha.

Když padáš, Ježíši, děláš to proto, abys nás pozvedl z našich pádů. Když padáš, děláš to, abys pozvedl ty, které k zemi přitiskla nespravedlnost, lži, jakákoli forma vykořisťování a násilí, bída způsobená ekonomikou zaměřenou na individuální zisk spíše než na společné dobro. Když padáš, děláš to, abys pozvedl i mě.

Modleme se: Pozvedni nás, Pane.

VIII. zastavení

Ježíš potkává jeruzalémské ženy

Z evangelia podle Lukáše (23,27–31)
Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: ‚Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi; přijdou totiž dny, kdy se bude říkat: „Blahoslavené neplodné, životy, které nerodily, a prsy, které nekojily!“ Tehdy lidé začnou říkat horám: „Padněte na nás!“ a pahrbkům: „Přikryjte nás!“ Neboť když se toto děje se zeleným stromem, co se (teprve) stane se suchým!‘

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Výklad modlitby »Otče náš«, 5: FF 270)
Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi: abychom tě milovali celým srdcem – když na tebe budeme stále myslit; celou duší – když po tobě budeme stále toužit; celou myslí – když k tobě budeme řídit všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou – když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásce a nikam jinam; a abychom milovali svého bližního jako sami sebe – když strhneme všechny, jak jen jsme schopni, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu.

Rozjímání
Ženy tě, Ježíši, vždy následovaly a pomáhaly ti od začátku tvého kázání. Jsou zde i nyní, zde pod křížem. Ženy jsou tam, kde je jich třeba, kde je utrpení: v nemocnicích a domovech pro seniory, v terapeutických a azylových centrech, v charitách, v pěstounských rodinách s nejkřehčími dětmi, na nejzazších misijních stanicích, kde otevírají školy a ošetřovny, ve válečných zónách a konfliktech, aby pomáhaly raněným a těšily ty, kdo přežili.

Ženy tě vzaly vážně; vzaly vážně i tato tvá tvrdá slova: po staletí pláčou nad sebou a nad svými dětmi – odvlečenými a vězněnými během demonstrací, deportovanými v důsledku politiky zbavené soucitu, trosečníky na zoufalých cestách beznaděje, kosenými ve válečných zónách, vyhlazovanými v koncentračních táborech.

Ženy nepřestávají plakat. Daruj i každému z nás, Pane, soucitné srdce, mateřské srdce a schopnost cítit utrpení druhých jako cítíme to vlastní. Daruj nám znovu slzy, Pane, abychom nenechali své svědomí rozplynout v mlhách lhostejnosti a dokázali zůstat lidmi.

Modleme se: Daruj nám slzy, Pane.

IX. zastavení

Ježíš padá pod křížem potřetí

Z evangelia podle Jana (14,6–7)
Ježíš mu odpověděl: ‚Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.‘

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Nepotvrzená řehole XXIII, 64: FF 64)
Vzdáváme ti díky, že jako jsi nás stvořil skrze svého Syna, tak jsi také chtěl opravdovou a svatou láskou, kterou jsi nás miloval, aby on se narodil jako pravý Bůh a pravý člověk z přeslavné, vždy nejblaženější Panny, svaté Marie a že jsi nás chtěl vykoupit jeho křížem, jeho krví a jeho smrtí.

Rozjímání
Ty, který ses „pro nás narodil na cestě“ (srov. sv. František, Oficium o utrpení Páně XV,7: FF 303), nyní potřetí padáš na bolestné cestě, která tě vede na Kalvárii. Tvůj trojí pád nám připomíná, že neexistuje žádný náš pád, při kterém bys ty nebyl u nás. Ano, ty jsi po našem boku v každé naší křehkosti a můžeš i chceš nás pozvednout z každého našeho pádu, protože chceš, aby spolu s tebou mohl každý z nás dojít k Otci a nalézt život – ten pravý, ten věčný, ten, který nám už nic a nikdo nebude moci vyrvat.

Na cestě v tvých stopách nezáleží na tom, kolikrát padneme; záleží jen na tom, že Ty jsi u nás a jsi ochoten nás pozvednout znovu a znovu, nesčetněkrát, protože tvá láska, tvé odpuštění a tvé milosrdenství jsou nekonečně větší než naše křehkost. Podpírej nás v naší nevíře a dej nám milost věřit, že nás dokážeš znovu pozvednout.

Modleme se: Učiň nás svými nástroji, Ježíši.

X. zastavení

Ježíš je zbaven šatů

Z evangelia podle Jana (19,23–24)
Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, každému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: ‚Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.‘ Tak se měl splnit výrok Písma: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali.‘ Právě tak to vojáci udělali.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (List celému Řádu, 28–29: FF 221)
Pohleďte, bratři, na Boží pokoru a vylévejte před ním svá srdce; pokořte se i vy, aby vás povýšil. Proto si nic ze sebe neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal ten, který se vám celý vydává.

Rozjímání
Ty sám, Ježíši, ses rozhodl zbavit se božské slávy, abys oblékl „pravé tělo naší lidské přirozenosti a křehkosti“ (sv. František, 2. list věřícím, 4: FF 181). A nyní jsou ti šaty z těla strhány v kruté snaze ponížit tě a zbavit tě i tvé lidské důstojnosti.

Je to snaha, která se v našich dnech neustále opakuje. Snaží se o to autoritářské režimy, když nutí vězně zůstávat polonahé v prázdné cele nebo na vězeňském dvoře. Snaží se o to trýznitelé, kteří se nespokojí se strháváním šatů, ale rvou i kůži a maso. Snaží se o to ti, kteří schvalují a vykonávají prohlídky a kontroly, jež nerespektují důstojnost osoby. Snaží se o to násilníci i ti, kdo zneužívají druhé a zacházejí s oběťmi jako s věcmi. Snaží se o to zábavní průmysl, když vystavuje nahotu, aby získal o pár diváků více. Snaží se o to svět informačních médií, když obnažuje lidi před veřejným ponížením. A někdy to děláme i my svou zvědavostí, která nerespektuje stud, intimitu ani soukromí druhých.

Připomínej nám, Pane, že pokaždé, když neuznáváme důstojnost druhých, zatemňuje se naše vlastní, a pokaždé, když schvalujeme nebo praktikujeme nelidské chování vůči jakékoli lidské bytosti, stáváme se my sami méně lidskými.

Modleme se: Obleč nás, Ježíši.

XI. zastavení

Ježíš je přibit na kříž

Z evangelia podle Jana (19,17–19)
On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním ještě dva jiné, každého po jedné straně, a Ježíše uprostřed. Pilát dal také zhotovit a připevnit na kříž nápis v tomto znění: Ježíš Nazaretský, židovský král.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Chvalopěv stvoření, 10–11: FF 263)
Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení. Blaze těm, kdo to snášejí pokojně, neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.

Rozjímání
Přibit na kříž jako zločinec, ale s nápisem, který zjevuje tvou královskou hodnost, Ježíši, nám ukazuješ, co je to skutečná moc. Není to moc toho, kdo si myslí, že může nakládat s životem druhých a rozsévat smrt, ale moc toho, kdo skutečně může přemoci smrt tím, že dává život, a může dát život i tím, že přijme smrt. Ty zjevuješ, že pravá moc není v tom, kdo používá sílu a násilí, aby se prosadil, ale v tom, kdo je schopen vzít na sebe zlo lidstva – naše zlo, moje zlo – a zničit ho mocí lásky, která se projevuje v odpuštění.

Jsi Král a kraluješ z kříže: nevyužíváš zdánlivou moc armád, ale zdánlivou bezmoc lásky, která se nechá přibít. Jsi Král a tvůj kříž se stává osou, kolem níž se otáčejí dějiny i celý vesmír, aby se nepropadly do pekla – neschopnosti milovat. Ty, ukřižovaný Králi, nám připomínáš, že chceme-li mít podíl na tvé královské hodnosti, musíme se i my učit pro tvou lásku odpouštět a v pokoji snášet životní těžkosti, protože vítězem není láska k síle, ale síla lásky.

Modleme se: Nauč nás milovat.

XII. zastavení

Ježíš na kříži umírá

Z evangelia podle Jana (19,28–30)
Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: ‚Žízním.‘ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: ‚Dokonáno je!‘ Pak sklonil hlavu a skonal.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (2. list věřícím, 11–13: FF 184)
A vůle jeho Otce byla taková, aby jeho požehnaný a slavný Syn, kterého nám dal a který se pro nás narodil, nabídl sám sebe skrze vlastní krev jako oběť a dar na oltáři kříže; ne za sebe, skrze něhož bylo všechno stvořeno, ale za naše hříchy, a zanechal nám příklad, abychom šli v jeho stopách.

Rozjímání
„Dokonáno je.“ To neznamená, že je všechno u konce, ale že důvod, proč ses ty, Ježíši, stal jedním z nás, byl naplněn: splnil jsi poslání, které ti Otec svěřil, a nyní se k němu můžeš vrátit a vzít nás s sebou. Od nynějška víme, že když se jím necháme přitáhnout a pozvedneme k tobě svůj zrak, stojíme před Tím, kdo nás usmiřuje, kdo maže náš „dluh“ a uvádí nás do Svatyně, kterou je samotný Boží život. Stojíme před Tím, kdo uskutečněním cíle vtělení dává i nám možnost uskutečnit hluboký smysl našeho vlastního života: stát se Božími dětmi, být Božím mistrovským dílem. Pomoz nám, Pane, přijmout dar Ducha Svatého, kterého jsi na nás vylil již v hodině své smrti na kříži, a dej, abychom i my mohli s tebou přejít z tohoto světa k Otci.

Modleme se: Daruj nám svého Ducha, Pane.

XIII. zastavení

Ježíš je sňat z kříže

Z evangelia podle Jana (19,38–39)
Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (Chvalopěv stvoření, 12–13: FF 263)
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru smrt těla, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších; blaze těm, které nalezne v tvé nejsvětější vůli, neboť druhá smrt jim neublíží.

Rozjímání
Ježíš právě zemřel a jeho smrt již začíná přinášet první plody. Josef z Arimatie a Nikodém, kteří byli Ježíšovými učedníky jen tajně, protože se báli vystoupit, nyní nacházejí odvahu jít za Pilátem a požádat o jeho tělo. Prokazují tak pietní skutek lidskosti – snímají odsouzeného z kříže a pohřbívají ho s důstojností a úctou. Nikdy by nemělo docházet k tomu, že těla mrtvých nebudou vydána nebo zůstanou nepohřbena. Matky, příbuzní a přátelé odsouzených by nikdy neměli být nuceni ponižovat se před úřady, aby získali zpět umučené ostatky svých blízkých. I tělo mrtvého uchovává důstojnost osoby a nesmí být hanobeno, skrýváno, ničeno, nevydáno nebo ponecháno bez řádného pohřbu. Úctu si zaslouží nejen tělo řádného občana, ale dokonce i tělo zločince. Ó Ježíši, ty jsi byl nespravedlivě zajat, mučen, souzen, odsouzen a zabit, ale tvé tělo bylo vydáno a uctěno. Dej, aby naše doba, která ztratila úctu k živým, zachovala alespoň úctu k mrtvým.

Modleme se: Nauč nás soucitu.

XIV. zastavení

Ježíš je uložen do hrobu

Z evangelia podle Jana (19,40–42)
Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do (pruhů) plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat. Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko.

Ze spisů svatého Františka z Assisi (2. list věřícím, 61–62: FF 202)
Tomu, který za nás tolik vytrpěl, který nám prokázal tolik dobra a v budoucnu prokáže, ať každé stvoření, které je na nebi, na zemi, v moři i v hlubinách, vzdává chválu, slávu, čest a požehnání, neboť on je naše síla a statečnost, on, který jediný je dobrý, jediný nejvyšší, jediný všemohoucí, obdivuhodný, slavný a jediný svatý, hodný chvály a požehnaný na věky věků. Amen.

Rozjímání
Všechno začalo v zahradě, v Edenu, kterou první lidé dostali darem a do opatrování a z níž byli vyhnáni, protože nedůvěřovali Bohu. Všechno znovu začíná v zahradě, kde byl Ježíš pohřben a kde vstal z mrtvých: na místě, kde se staré křehké a smrtelné stvoření proměňuje ve stvoření nové, které má podíl na samotném Božím životě. Toto místo je branou, skrze kterou Ježíš sestoupil do pekel, a je vstupem do ráje – již ne pozemského a dočasného, ale nebeského a definitivního. Toto je místo posledního skutku piety a posledních slz vylitých nad mrtvým Kristovým tělem. Je tu místo prvního setkání s ním jako se Zmrtvýchvstalým, který nyní žije navždy, kterého lze poznat, jen když nás zavolá jménem nebo nám otevře oči, a kterého nelze zadržet. Místo, kde Marie Magdalská přijímá poslání oznámit, že smrt je přemožena, protože Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých, je Pán, je Živý a již nemůže zemřít. Od té doby jsme i my – díky křtu – pohřbíváni spolu s Ježíšem v téže zahradě s pevnou nadějí, že Ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, dá život i našim smrtelným tělům skrze svého Ducha, který v nás přebývá. Děkujeme ti, Pane, že jsi dal pevný základ naší naději na věčný život.

Modleme se: Přijď, Pane Ježíši.

Křížová cesta u Kolosea, 3. 4. 2026   (@Vatican Media)

Závěrečná modlitba a požehnání

Svatý otec
Na závěr této křížové cesty se modleme modlitbu, kterou nás svatý František zve, abychom prožívali svůj život jako cestu postupného zapojení do vztahu lásky, který spojuje Otce, Syna a Ducha svatého:

„Všemohoucí, věčný, spravedlivý a milosrdný Bože, dopřej nám ubohým, abychom jen pro tvou lásku konali to, o čem víme, že to chceš, a vždy chtěli to, co se ti líbí, abychom tak, vnitřně očištěni, vnitřně osvíceni a ohněm Ducha Svatého rozníceni, mohli následovat stopy tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a jen tvou milostí dojít k tobě, Nejvyšší, který v dokonalé Trojici a jednoduché Jednotě žiješ a vládneš a jsi oslavován jako všemohoucí Bůh na věky věků. Amen.“ (Ze spisů svatého Františka z Assisi: List celému řádu, 50–52; FF 233).

Zakončeme starobylým biblickým požehnáním (srov. Nm 6,24–26), kterým svatý František žehnal bratřím a všem lidem, až do té míry, že se stalo „jeho“ požehnáním (srov. Požehnání bratru Lvovi; FF 262).

Pán s vámi.
℟. I s tebou.

Hospodin ať vám žehná a ať je vaší stráží.
℟. Amen.

Ať nad vámi rozjasní svou tvář a smiluje se nad vámi.
℟. Amen.

Ať k vám svou tvář obrátí a naplní vás svým pokojem.
℟. Amen.

Požehnej vás všemohoucí Bůh,
Otec ✠ i Syn ✠ i Duch ✠ Svatý.
℟. Amen.

Překlad -PS & dv-