Lev XIV. v Douale: Napodobujte Kristovy skutky lásky, nenechte si zkorumpovat srdce
Drazí bratři a sestry,
evangelium, které jsme právě vyslechli (Jan 6,1–15), je slovem spásy pro všechny národy. Tato dobrá zpráva je dnes hlásána po celém světě; pro církev v Kamerunu zvláště zaznívá jako prozřetelné poselství o Boží lásce a o našem společenství.
Apoštol Jan svědčí o velkém zástupu (srv. v. 2–5), tak jako jsme my tady a teď. Pro všechny tyto lidi je však k dispozici příliš málo jídla; pouze „pět ječných chlebů a dvě ryby“ (v. 9). Když Ježíš vidí tento nepoměr, ptá se dnes nás, tak jako se ptal svých učedníků: Jak vyřešíte tento problém? Podívejte se na všechny tyto vyhladovělé a vyčerpané lidi. Co uděláte?
Tato otázka míří na každého z nás. Míří na otce a matky, kteří bdí nad svými rodinami. Míří na pastýře církve, kteří bdí nad Pánovým stádem. Míří na všechny, kdo mají zodpovědnost ve společnosti a v politice, aby bděli nad lidmi a nad jejich dobrem. Kristus klade tuto otázku mocným i slabým, bohatým i chudým, mladým i starým lidem, protože všichni hladovíme stejným způsobem. Tento nedostatek nám připomíná, že jsme stvořenými bytostmi. Potřebujeme jíst, abychom mohli žít. Nejsme Bohem; ale je namístě otázka: kde je Bůh tváří v tvář lidskému hladu?
Ježíš očekává naše odpovědi, ale také dává svou: „Vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl.“ (v. 11) Velký problém byl vyřešen požehnáním toho mála, co bylo k jídlu, a sdílením s těmi, kdo měli hlad. Rozmnožení chlebů a ryb se děje prostřednictvím sdílení – a hle, stane se zázrak! Je dost chleba pro všechny, jestliže se rozdá všem. Je dost chleba pro všechny, jestliže se rozdává rukou, která neuchvacuje, nýbrž která daruje. Povšimněme si dobře Ježíšova gesta: když Boží Syn vzal do rukou chléb a ryby, na prvním místě vzdal díky. Je vděčný Otci za dobro, které se stává darem a požehnáním pro všechny lidi.
Když tak činí, jídlo se rozhojní. Není odměřováno jako v dobách nedostatku; není rozkradeno těmi, kdo o ně vedou spor; není promrháno těmi, kdo se přecpávají na úkor těch, kdo nemají nic k jídlu. Když jídlo přechází z Kristových rukou do rukou jeho učedníků, rozmnožuje se a je ho dostatek pro všechny, a dokonce v nadbytku (srv. v. 12–13). V úžasu nad tím, co Ježíš vykonal, zástup zvolá: „On je skutečně prorok!“ (v. 14) – to znamená ten, kdo promlouvá v Božím jméně, Slovo Všemohoucího. Je to pravda; Ježíš však nevyužívá těchto slov k osobnímu prospěchu. Nechce se stát králem (srv. v. 15), protože přišel sloužit v lásce, nikoli panovat.
Zázrak, který se stal, je znamením této lásky: ukazuje nám nejen to, jak Bůh sytí lidstvo chlebem života, ale také jak my můžeme tento pokrm předávat všem lidem, kteří tak jako my mají hlad po míru, po svobodě a po spravedlnosti. Každé gesto solidarity a odpuštění, každá iniciativa pro dobrou věc je soustem chleba pro lidstvo, které potřebuje, aby mu byla věnována péče. A přece to nestačí. K pokrmu pro tělo je třeba také se stejnou láskou přidat pokrm pro duši, který živí naše svědomí, který nás podepírá v těžkých hodinách strachu, v temnotách utrpení. Tímto pokrmem je Kristus, který neustále živí svou církev v hojnosti a který nás posiluje na cestě svým tělem.
Bratři a sestry, eucharistie, kterou slavíme, je zdrojem obnovené víry, protože Ježíš je přítoven uprostřed nás. Tato svátost neoživuje vzpomínku na dávnou minulost, nýbrž vytváří „spolustolování“, které nás proměňuje, protože nás posvěcuje. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k hostině Pánově! Ve slavení eucharistie se tento stůl stává poselstvím naděje tváří v tvář všem zkouškám dějin a nespravedlnostem, které vidíme kolem sebe. Stává se znamením lásky Boha, který nás v Kristu zve, abychom se dělili o to málo, co máme, aby se to mohlo rozmnožit v bratrském společenství církve.
Pán objímá nebe i zemi. On zná naše srdce a všechny naše situace, radosti i smutky, které prožíváme. Stal se člověkem, aby nás spasil, chtěl mít účast na všem, co lidé potřebují, a začal od těch nejprostších a nejvšednějších. Hlad neodhaluje jen naši nouzi, ale především jeho lásku: pokaždé si to musíme připomínat, když se náš pohled zkříží s pohledem našich bratří a sester, kteří postrádají to nejnutnější. Jejich oči nám znovu kladou otázku, kterou dal Ježíš svým učedníků: Co uděláte pro všechny tyto lidi? Jistě, být Kristovými svědky, napodobovat jeho skutky lásky, to s sebou vždy ponese obtíže a překážky, jak vnější, tak ve vlastním nitru, kde nám pýcha může zkorumpovat srdce. Tehdy si musíme opakovat se žalmistou: „Hospodin je mé světlo a má spása; koho bych se bál?“ (Žl 27,1) I když my sami někdy váháme, Pán nám vždy dodává odvahy: „Doufej v Hospodina a buď silný; ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina.“ (v. 14)
Následuje část promluvy přednesená v angličtině
Drazí mladí lidé, rád bych se obrátil s tímto pozváním zvláště na vás, milované děti afrického kontinentu! Jako Ježíšovi bratři a sestry, rozmnožte své talenty ve víře, vytrvalosti a přátelství, které vás inspiruje. Buďte prvními tvářemi a prvníma rukama, které přinášejí chléb života svým sousedům a bližním, které jim zajišťují pokrm moudrosti a osvobození od všeho toho, co je nesytí, ale spíše zatemňuje dobré touhy a okrádá je o jejich důstojnost.
Navzdory bohatství kamerunské země mnoho lidí zažívá jak hmotnou, tak duchovní bídu. Nepoddávejte se zoufalství a ztrátě odvahy. Odmítejte zneužívání a násilí ve všech podobách, které klamou zdáním snadného zisku, ale zatvrzují a znecitlivují srdce. Nezapomínejte, že vaši lidé jsou ještě bohatší než tato země, protože váš poklad spočívá ve vašich hodnotách: ve víře, rodině, pohostinství a práci. Buďte proto protagonisty budoucnosti a následujte povolání, které Bůh svěřil každému z vás. Nenechávejte se zkorumpovat pokušeními, která plýtvají vaší energií a neslouží rozvoji společnosti.
Pokračování opět francouzsky
Aby se váš vznešený duch stal proroctvím nového světa, vezměte si příklad z toho, co jsme slyšeli ze Skutků apoštolů. První křesťané s odvahou vydávali svědectví o Pánu Ježíši tváří v tvář obtížím a hrozbám a vytrvali uprostřed hanobení (srov. Sk 5,40–41). Tito učedníci „dennodenně v Chrámě i po domech nepřestávali učit a hlásat, že Ježíš je Kristus“ (v. 42), tedy Mesiáš, Osvoboditel světa. Ano, Pán osvobozuje od hříchu a smrti. Hlásat bez oddechu toto evangelium je posláním každého křesťana: je to poslání, které zvláště svěřuji vám, mladým lidem, a celé církvi, která žije v Kamerunu. Staňte se radostnou zvěstí pro svou zemi, jako jí byl například blahoslavený Floribert Bwana Chui pro obyvatele Konga.
Bratři a sestry, učit znamená zanechávat za sebou brázdu, jako to dělá oráč na poli, aby setba mohla přinést plody. Tak také hlásání křesťanství mění naše dějiny, proměňuje ducha a srdce. Hlásat Ježíše zmrtvýchvstalého, to znamená vyorávat brázdy spravedlnosti v trpící a utištěné zemi, brázdy pokoje uprostřed soupeření a korupce, brázdy víry, která nás osvobozuje od pověry a od lhostejnosti. Pojďme se tedy nyní, s tímto evangeliem v srdci, dělit o eucharistický Chléb, který nás sytí pro věčný život. V radostné víře prosme Pána, aby mezi námi rozmnožil své dary pro dobro všech.
překlad - zd -
