Homilie Lva XIV. z Velikonoční vigilie
Homilie papeže Lva XIV. při velikonoční vigilii
Bazilika sv. Petra, v sobotu 4. dubna 2026
„Svaté tajemství této noci […] zahání nenávist, pokořuje zlé moci, vytváří jednotu srdcí…“ (Velikonoční chvalozpěv)
Takto, milí bratři a sestry, vyzpíval jáhen na počátku této slavnosti chvalozpěv na světlo Krista vzkříšeného, symbolizované velikonoční svící. Od této jediné svíce jsme všichni zažehli svá světla a naplnili jsme světlem tuto obrovskou baziliku, každý s malým plamínkem, zapáleným od téhož ohně. Je to znamení velikonočního světla, které nás sjednocuje s církví, která přináší světlo světu. Na jáhnovo zvěstování jsme odpověděli „amen“ a potvrdili jsme tak své úsilí přijmout toto poslání; a zakrátko zopakujeme své „ano“ při obnově křestního slibu.
Tato vigilie, nejmilejší, je plná světla; je to jedna z nejstarších tradic křesťanstva, nazývaná „matka všech vigilií“. Právě v ní oživujeme památku na Pánovo vítězství, vítězství života nad smrtí a nad peklem. Činíme tak krátce poté, co jsme v uplynulých dnech jako v jedné velké slavnosti prošli tajemstvími umučení Boha, který se pro nás stal „mužem bolesti“ (Iz 53,3), „opovrženým, opuštěným od lidí“ (tamt.), zmučeným a ukřižovaným.
Existuje vůbec větší láska? Existuje absolutnější zdarmadanost? Zmrtvýchvstalý je týž Stvořitel vesmíru, který nám v prvopočátcích dějin daroval bytí z ničeho; a právě tak nám na kříži daroval život, aby nám ukázal svou lásku bez hranic.
To nám připomnělo první čtení, které vypravuje o prapůvodu všeho. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1,1), vyvedl svět z chaosu, harmonii z nepořádku, a nám, stvořeným k jeho obrazu a podobě, svěřil úkol být správci stvoření. A i když skrze hřích člověk neodpověděl na tento plán, Pán ho neopustil, ale zjevil mu ještě překvapivějším způsobem, totiž prostřednictvím odpuštění, svou milosrdnou tvář.
„Svaté tajemství této noci“ tedy zapouští své kořeny dokonce i tam, kde se uskutečnilo první selhání lidstva, a rozpíná se napříč staletími jako cesta smíření a milosti.
Liturgie nám předkládá několik etap této cesty v posvátných textech, které jsme vyslechli. Připomíná nám, jak Bůh zadržel ruku Abrahámovi, připravenému obětovat svého syna Izáka, aby nám ukázal, že nechce naši smrt, ale především abychom se posvětili a stali se v jeho rukou živými účastníky potomstva spasených (srv. Gn 22,11–12.15–18). Takto nás také zve, abychom se zamýšleli nad tím, jak Pán osvobodil Izraelity z egyptského otroctví, když z moře – místa smrti a nepřekročitelné překážky – učinil vstupní bránu k počátkům nového a svobodného života. A totéž poselství zaznívá jako ozvěna ve slovech proroků, v nichž jsme slyšeli chvály Pána jako ženicha, který volá a shromažďuje (srv. Iz 54,5–7), pramene hasícího žízeň, vody přinášející úrodu (srv. Iz 55,1.10), světla ukazujícího cestu pokoje (srv. Bar 3,14), Ducha, který proměňuje a obnovuje srdce (Ez 36,26).
Ve všech těchto okamžicích dějin spásy jsme viděli, jak Bůh odpovídá na tvrdost hříchu, který rozděluje a zabíjí, mocí lásky, která sjednocuje a vrací život. Společně jsme si tyto okamžiky připomněli a prokládali jsme je žalmy a modlitbami, abychom si znovu uvědomili, že v Kristově velikonočním tajemství „byli jsme spolu s ním pohřbeni do jeho smrti […] a budeme také moci vstoupit do nového života […] mrtví hříchu, ale žijící Bohu v Kristu Ježíši“ (Řím 6,4–11), zasvěceni ve křtu Otcově lásce, sjednoceni ve společenství svatých, skrze milost učiněni živými kameny pro stavbu jeho Království (srv. 1 Petr 2,4–5).
V tomto světle čtěme příběh o zmrtvýchvstání, jemuž jsme naslouchali v Matoušově evangeliu. O velikonočním ránu se ženy, které přemohly bolest a strach, vydaly na cestu. Chtěly jít k Ježíšovu hrobu. Čekaly, že jej najdou zapečetěný, zavalený velkým kamenem a střežený vojáky. Toto je hřích: přetěžká bariéra, která nás uzavírá a odděluje od Boha, která usiluje o to, aby v nás odumřelo jeho slovo naděje. Marie Magdaléna a druhá Marie se však nenechaly zastrašit. Šly ke hrobu a díky své víře a své lásce se staly prvními svědky zmrtvýchvstání. V zemětřesení a v andělovi, který usedl na odvalený kámen, viděly moc Boží lásky, silnější než jakákoli síla zla, schopnou „zahnat nenávist“ a „pokořit zlé moci“. Člověk může zabít tělo, ale život od Boha lásky je život věčný, který překonává smrt a který žádný hrob nedokáže uvěznit. Tak se Ukřižovaný ujal vlády z kříže, anděl usedl na kámen a Ježíš se ženám ukázal živý se slovy: „Buďte zdrávy.“ (Mt 28,9)
A to je dnes, nejmilejší, i naše poselství světu, totiž setkání, o němž chceme svědčit slovy víry a skutky lásky, a celým životem chceme zpívat ono „Aleluja“, které provoláváme svými ústy (srv. sv. Augustin, Promluva č. 256,1). Tak jako ženy, které se rozběhly ohlásit tu zvěst bratřím, i my chceme dnes v noci odejít z této baziliky, abychom všem přinesli dobrou zprávu, že Ježíš vstal z mrtvých a že v jeho moci, spolu s ním vzkříšeni, i my můžeme dát život novému světu pokoje a jednoty, jako „mnoho lidí a společně […] jediný člověk, jelikož je sice mnoho křesťanů, ale je jediný Kristus“ (sv. Augustin, Výklad žalmů 127,3).
Tomuto poslání se zasvěcují zde přítomní bratři a sestry, původem z různých koutů světa, kteří zakrátko přijmou křest. Po dlouhé cestě katechumenátu se dnes znovu narodí v Kristu a stanou se novým stvořením (srv. 2 Kor 5,17) a svědky evangelia. Pro ně a pro nás všechny opakujme, co říkal sv. Augustin křesťanům své doby: „Hlásej Krista, rozsévej […], rozšiřuj především to, cos počal ve svém srdci.“ (Promluva č. 116,23–24)
Sestry a bratři, ani našim dnům nescházejí hroby, které je třeba otevřít, a často jsou kameny, které je uzavírají, velice těžké a dobře střežené, takže se zdá, že s nimi nelze hnout. Některé z nich tíží lidské srdce – nedůvěra, strach, sobectví, nenávist; jiné jsou jejich následky a drtí vztahy mezi námi – válka, nespravedlnost, uzavřenost mezi národy a státy. Nenechme se jimi paralyzovat! Mnoho lidí v průběhu staletí je s Boží pomocí dokázalo odvalit pryč, byť s velkou námahou a někdy i za cenu vlastního života, ale přesto s dobrými plody, z nichž se i dnes můžeme těšit. Nejsou to osoby bez rozumu, nýbrž lidé jako my, kteří v síle milosti Vzkříšeného, v lásce a v pravdě měli odvahu mluvit – jak říká apoštol Petr – „Božími slovy“ (1 Petr 4,11) a jednat „s mocí Bohem danou, aby byl ve všem Bůh oslaven“ (tamt.).
Nechejme se pohnout jejich příkladem a přijměme v této svaté noci za své jejich úsilí, aby vždy a všude po světě rostly a kvetly velikonoční dary svornosti a pokoje.
překlad -zd-
