Kardinál Ambongo: Papežova cesta? Hrdost, zodpovědnost a prorocká slova
Francesca Sabatinelli z Malaba (Rovníková Guinea)
Výběr navštívených zemí ilustruje rozmanitost problémů, s nimiž se africký kontinent potýká: mezináboženský dialog v Alžírsku, hledání míru v Kamerunu a požadavek na spravedlivější rozdělení bohatství v Angole a Rovníkové Guineji. Kardinál Fridolin Ambongo Besungu, metropolitní arcibiskup Kinshasy a předseda Sympozia biskupských konferencí Afriky a Madagaskaru (SECAM), zdůrazňuje význam papežovy cesty a jeho slova obrácená k politickým vůdcům, aby zabránili odchodu mladých lidí tím, že na místní úrovni vytvoří důstojné životní podmínky.
Eminence, jaká je pro vás bilance cesty papeže Lva XIV.?
Jsem šťastný, jsem spokojený, jménem všech Afričanů. Pro nás je to hrdost, ale také převzetí odpovědnosti, protože to znamená, že všeobecná církev zítřka se bude muset konfrontovat s africkou církví, a to je pro nás odpovědnost, kterou musíme vzít na sebe. Za druhé je třeba zdůraznit, jaké čtyři země papež zvolil. Nejprve arabská země s muslimskou většinou, která od papeže obdržela poselství o důležitosti svobody křesťanů, kteří tam žijí. Poté navštívil Kamerun, zemi, která víceméně trpí kvůli problémům se soužitím mezi různými komunitami. A papež tam přinesl mocné poselství o pokoji a o společném životě v míru. V dalších dvou případech jde o země, které disponují přírodními zdroji, a papežovo poselství se soustředilo na nutnost spravedlivého rozdělení tohoto bohatství: majetek, který má sloužit dobru všech.
Pokud jde o nás, africké katolíky, myslím, že hlavní poselství směřovalo k prohloubení víry, k naší identitě jakožto katolíků; než vstoupíme do kontaktu s ostatními, musíme nejprve poznat sami sebe. Hlavní poselství pro církev tedy spočívá v přihlášení se k naší identitě jako katolíků. Během jedné cesty navštívil papež všechny hlavní situace církve v Africe. Pro mě to bylo velmi krásné.
Ze sociopolitického hlediska položil důraz na pokoj, spravedlnost, dobrou správu věcí veřejných. To se týká všech těchto zemí. Lev XIV. navštívil jednu zemi víceméně frankofonní, ale řekněme spíše arabskou zemi, Alžírsko, navštívil Kamerun, který má francouzskou a anglickou část, navštívil Angolu, která je portugalská, a zakončil v Rovníkové Guineji, která je jedinou africkou zemí, kde se mluví španělsky.
S jakou tváří církve se papež setkal?
Tváře jsou dvě: první je tvář mladé, dynamické církve, která věří ve svou budoucnost. Bylo to vidět na všech papežových setkáních v těchto dnech: je to církev plná mladých lidí. A to je budoucnost. Na druhé straně je to však církev, která se potýká s mnoha problémy: s chudobou, nedostatkem spravedlnosti v některých zemích, s obtížemi žít v míru s těmi, kdo jsou manipulováni mocí. To je církev, za kterou papež přijel, a jeho návštěva byla vnímána právě jako povzbuzení k tomu, aby místní církev i nadále bojovala za budoucnost. Je to pro nás neuvěřitelné povzbuzení, je to okamžik utvrzení ve víře, jsme utvrzeni ve své víře, jsme katolíci.
Papež velmi důrazně hovořil o svobodě, o významu svobody, o rovnosti, odsoudil propast mezi hrstkou bohatých a mnoha, opravdu mnoha chudými a vyzval k respektování lidské důstojnosti. Jak moc podle vás pronikne toto poselství do reality těchto čtyř zemí?
Vnímám papežovo poselství jako prorocké. Myslím tím, že když prorok mluví, někteří poslouchají, jiní ne. Tak tomu bylo u Ježíše, když žil na této zemi, a tak tomu bude i s poselstvím papeže Lva.
A co se týče obyvatelstva, do jaké míry byla slova papeže Lva zásadní a důležitá pro to, aby lidem dodala odvahu? Byla vidět radost všech a mnoha mladých lidí. Může jim poselství papeže dodat důvěru a sílu, aby dokázali jít dál?
Hodnota poselství papeže spočívá v tom, že je výzvou ke svědomí vedoucích představitelů zde v Africe, aby vytvářeli příležitosti pro budoucnost mladých lidí. A viděli jsme, kolik mladých lidí tam bylo, nadšených ano, ale pomysleme na všechny ty, kteří opouštějí kontinent a odcházejí tam, kde se domnívají, že najdou ráj. A pak mnozí skončí v saharské poušti nebo v moři. Znamená to, že tady v Africe něco nefunguje. Papežovo poselství vůdcům zcela správně něco požaduje: vytvořte vy podmínky, které umožní mladým lidem, aby mohli žít tady a nebyli nuceni hledat štěstí někde jinde.
Jste optimista?
Velmi. Stále věřím v budoucnost tohoto kontinentu, především mé země (Demokratické republiky Kongo), země, která dnes trpí. Ale v budoucnost věřím.
Co vy sám nyní pociťujete?
První emoce, kterou pociťuji, je hrdost. Cítím se hrdý a šťastný a myslím, že všichni Afričané nyní prožívají tento pocit, doufám, že tomu tak bude i nadále. Přinese to ovoce i pro církev v Africe, jejíž role bude všeobecně doceněna. Když vidíme práci, kterou papež Lev vykonal za rok svého pontifikátu, máme důvěru v budoucnost.
překlad a redakční úpravy – jb –
