Papež k mladým: Láska dodává životu pevnost, žádá si věrnost a oběť
Promluva papeže Lva XIV. k mladým lidem a katechumenům
Drazí bratři a sestry, milovaní mladí lidé,
jsem rád, že jsem zde s vámi. Srdečně vás zdravím. Děkuji arcibiskupovi za slova, která mi věnoval.
Jak zdůraznil, kostel, ve kterém se scházíme, je zasvěcen svaté Devotě, patronce Monackého knížectví: statečné mladé ženě, která dokázala vydat svědectví o své víře tváří v tvář násilí pronásledovatelů až do mučednické smrti. Její tělo se prozřetelně dostalo z Korsiky až sem, na dnešní monacké pobřeží. Chtěli ji zničit, vymazat každou vzpomínku na ni, ale místo toho její oběť přinesla poselství míru a lásky evangelia ještě dál. To nám pomáhá uvědomit si, že dobro je silnější než zlo, i když se někdy zdá, že v daném okamžiku prohrává. Nejen to, připomíná nám to také, že svědectví víry je semenem, které může dosáhnout k srdcím a vzdáleným místům a učinit je polodnými, daleko za hranicemi našich vlastních očekávání a možností.
V tomto kostele byla nedávno k památce svaté mučednice Devoty připojena památka svatého Karla Acutise, jiného mladého člověka zamilovaného do Ježíše, který zůstal věrný přátelství s Kristem až do konce, byť v úplně jiné době a zcela odlišným způsobem: v dobročinné lásce, v apoštolátu na internetu (je uctíván jako patron takového apoštolátu) a nakonec i v nemoci.
Milovaní mladí lidé, tito dva svatí nás povzbuzují a vedou k tomu, abychom je napodobovali. I dnes, jak již bylo připomenuto, totiž víra naráží na výzvy a překážky, ale nic nemůže zastínit její krásu a pravdu. Důkazem toho jsou mnozí muži a ženy všech věkových kategorií, jejichž počet narůstá, kteří touží poznat Pána a žádají o křest.
Ve svých svědectvích jste o tom všem mluvili. Benjamin, kterému děkuji za to, co s námi sdílel, se ptá, jak se nenechat odvést od sebe samého, od druhých a od Boha rozptýlením, které přináší svět – náš svět –, který se neustále mění. Jeho otázka je důležitá a týká se zásadního aspektu křesťanského života: vitality našeho vztahu s Kristem a smyslu pro jednotu, která se v nás i s druhými utváří právě díky němu. Jeden velký vychovatel mládeže v této souvislosti řekl, že „kořen jednoty života je v srdci, […] je to záležitost srdce, je to Boží dar, o který je třeba pokorně prosit“ (C.M. MARTINI, Da Betlemme al cuore dell’uomo, Edizioni Terra Santa, 2013).
Moderní a postmoderní doba nás obohatily o mnoho dobrých věcí, které nám nabízejí podněty a možnosti dříve neznámé, a to na mnoha úrovních: od kulturní přes lékařskou a zdravotní až po technickou a komunikační. Staví nás však také před významné výzvy, které nemůžeme ignorovat a kterým musíme jasně a vědomě čelit. Jak řekl Benjamin, žijeme ve světě, který se zdá být neustále ve spěchu, dychtivý po novinkách, vyznávající tekutost bez vazeb, poznamenaný téměř nutkavou potřebou neustálých změn: v módě, ve vzhledu, ve vztazích, v myšlenkách, a dokonce i v těch, dimenzích člověka, které tvoří jeho identitu.
Tím, co však životu dodává pevnost, je láska: především zásadní zkušenost Boží lásky a poté, jako její odraz, osvěcující a posvátná zkušenost vzájemné lásky. A milovat se navzájem na jedné straně vyžaduje otevřenost k růstu, a tedy i ke změně, na druhé straně však vyžaduje věrnost, vytrvalost a oběť v každodenním životě. Jen tak neklid najde pokoj a vnitřní prázdnota se naplní, jak o tom mluvila Andreia, nikoli materiálními a pomíjivými věcmi, ani virtuálním uznáním skrze tisíce lajků, ani podmíněnou, umělou a někdy dokonce násilnou sounáležitostí. Z brány srdce je třeba vyklidit tyto věci, aby zdravý a okysličující vzduch milosti mohl opět osvěžit a oživit příbytek srdce a aby mocný vítr Ducha Svatého mohl znovu napnout plachty našeho života a pohánět ho k pravému štěstí.
To všechno, milovaní, vyžaduje modlitbu, chvíle ticha a naslouchání, abychom utišili shon činností a slov, zpráv, reelsů a chatů, a abychom mohli prohloubit a vychutnat krásu toho, že jsme skutečně a konkrétně spolu. Svatý Karel Acutis v této souvislosti hovořil o eucharistii jako o „dálnici do nebe“ a o eucharistické adoraci jako o opalování na slunci, díky kterému se duše získá barvu.
V tom by mohla být i odpověď na Ethanovu otázku ohledně bezprostřední přípravy na přijetí křtu o velikonoční vigilii. Prožít Svatý týden v rozjímání nad tajemstvími utrpení, v atmosféře naslouchání hlasu Ducha Svatého a tomu, co se děje v našem srdci, a učinit z toho příležitost k pokojné a hluboké kontrole svého života, minulého i současného.
A pokud toto platí pro duchovní život a modlitbu, platí to stejně tak pro projevy lásky. Ethan se ptal, jak můžeme vydávat svědectví o daru života, který přijímáme v Kristu; a Sofie se ptala, jak máme být svědky naděje pro ty, kteří jsou poznamenáni utrpením a hrozí jim, že ztratí světlo a útěchu víry. Tváří v tvář výzvám nám Ježíš přikázal: „Nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit (…) Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce“ (Mt 10,19-20). Měl na mysli pronásledování kvůli evangeliu, ale my můžeme jeho slova aplikovat na každou situaci, v níž od nás láska vyžaduje, abychom čelili zkoušce, která je důležitá pro nás i pro druhé. Slova a gesta svědectví a naděje nejsou improvizací a nevytváříme si je sami: vycházejí z hlubokého vztahu s Bohem, v němž my sami nacházíme zásadní odpovědi života. Jestliže je průchod pro jeho působení v nás otevřený a jestliže je otevřená vzájemná výměna, díky níž činíme z tohoto vztahu lásky společný a sdílený dar, můžeme mít důvěru, že správná slova a síla potřebná k jednání přijdou v pravý čas.
V tomto smyslu bychom mohli číst i nádhernou, avšak někdy špatně chápanou větu svatého Augustina: „Miluj a dělej, co chceš“ (In litteram Ioannis ad Parthos, 7, 8). Miluj, to znamená buď zdarma daným darem pro Boha a pro druhé; buď nablízku, neodcházej, i když nebudeš schopen vyřešit všechny problémy a napravit všechny potíže. Zůstaň, s láskou a vírou. Monako je nádherná země, ale skutečnou krásu přinášíš ty, když dokážeš pohlédnout do očí tomu, kdo trpí nebo se cítí neviditelný mezi světly města.
Takto našla svatá Devota sílu darovat svůj život až do konce a takto prožil svatý Carlo Acutis svou cestu svatosti a zanechal po sobě světlo i ve světě internetu.
Drazí mladí lidé, nebojte se darovat všechno, svůj čas, svou energii, Bohu a bratřím, vydat se do krajnosti pro Pána a pro druhé. Jen tak najdete v životě stále novou chuť a stále hlubší smysl. Svět potřebuje vaše svědectví, aby překonal úskalí naší doby a čelil jejím výzvám, a především aby znovuobjevil sladkou chuť lásky k Bohu a k bližnímu.
K vám, mladí katechumeni, kteří se připravujete na křest, a k vám, kteří jste již tento dar milosti přijali, se obracím se srdečným přáním: Žijte v Kristu plný a autentický život; buďte tvůrci pokoje pro dobro všech, ve víře, naději, spravedlnosti a lásce. Vy jste mladou tváří této církve a tohoto státu. Monako je malá země, ale může být velkou laboratoří solidarity, oknem naděje. Vnášejte evangelium do svých pracovních rozhodnutí, do sociálního a politického úsilí, abyste dali hlas těm, kteří ho nemají, a šířili kulturu péče. Udělejte ze všeho dar Bohu a prožívejte vše jako poslání, abyste byli v Kristu jedni pro druhé přáteli a věrnými společníky na cestě.
Svěřuji vás přímluvě Panny Marie, naší Matky, přímluvě svaté Devoty a svatého Karla Acutise. A ze srdce vám uděluji své požehnání.
Překlad - ps -
