Papež: Chraňte víru, která je prorocká a klade otázky
Promluva při modlitbě během dne s katolickou komunitou,
katedrála Neposkvrněného početí
Drazí bratři a sestry,
u Boha a před Bohem máme přímluvce: Ježíše Krista Spravedlivého (srov. 1 Jan 2,1–2). Těmito slovy nám apoštol Jan pomáhá pochopit tajemství spásy. V naší křehkosti, když jsme obtíženi břemenem hříchu, které poznamenává naše lidství, a neschopni obejmout pouze vlastními silami plnost života a štěstí, přichází k nám Bůh sám prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista. Jak nás ujišťuje apoštol, on coby smírná oběť vzal na sebe zlo člověka a světa, nesl je s námi a za nás, prošel jím a proměnil je a jednou provždy nás osvobodil.
Kristus je dynamickým centrem, on je srdcem naší víry. Právě od tohoto ústředního postavení chci vyjít, když se obracím k vám. Srdečně zdravím Jeho Výsost knížete Alberta, Jeho Excelenci mons. Dominiqua-Marii Davida, zde přítomné kněze, řeholníky a řeholnice. Chci se s vámi všemi podělit o radost, že zde mohu s vámi být a sdílet váš život v církvi.
S pohledem na Krista coby „přímluvce“, jak o něm hovoří čtení, jež jsme právě vyslechli, bych vám chtěl nabídnout několik myšlenek.
Tou první je dar společenství. Ježíš Kristus Spravedlivý se přimlouvá za lidstvo u Otce, smiřuje nás s Ním a mezi sebou navzájem. On nepřichází proto, aby soudil a odsoudil, nýbrž aby všem nabídl své milosrdenství, které očišťuje, uzdravuje, proměňuje a činí z nás součást jediné rodiny Božích dětí. Jeho soucitný a milosrdný charakter ho činí „Přímluvcem“, který se zastává chudých a hříšných lidí – samozřejmě nikoli proto, aby podporoval zlo, ale aby lidi osvobodil z útlaku a otroctví a učinil z nich Boží děti, bratry a sestry. Není tomu tak, že by se Ježíšovy skutky omezovaly jen na fyzické nebo duchovní uzdravení; zahrnují také důležitý sociální a politický rozměr: uzdravený člověk se ve vší své důstojnosti plně vrací do svého lidského a náboženského společenství, z něhož byl vyloučen – často právě pro svou nemoc nebo hřích.
Toto společenství je znamením církve par excellence, církve povolané být ve světě odleskem Boží lásky, která nikomu nestraní (srov. Sk 10,34). V tomto smyslu bych chtěl říci, že vaše místní církev zde v Monackém knížectví se těší jednomu velkému bohatství: je místem, skutečností, ve které všichni nalézají přijetí a pohostinnost – právě v této směsi společností a kultur, která je vaším typickým rysem. Monacké knížectví je vskutku maličký stát, obývaný Monegasky, Francouzi, Italy a lidmi z mnoha dalších národů. Je to malý kosmopolitní stát, v němž se různorodost co do původu spojuje také s dalšími odlišnostmi společenské a ekonomické povahy. V církvi se takové rozdíly nikdy nestávají příležitostí k rozdělení na společenské třídy; naopak – všichni jsou přijímáni jako lidé a Boží děti a všichni jsou adresáty daru milosti, která podporuje růst společenství, bratrství a vzájemné lásky. Toto je dar, který pochází od Krista, našeho přímluvce u Otce. Všichni jsme skutečně pokřtěni v Něho, a proto – jak potvrzuje sv. Pavel – „už není Žid ani Řek, otrok ani člověk svobodný, muž ani žena, protože vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28).
Druhý aspekt, který pokládám za nezbytné zdůraznit, je hlásat evangelium k ochraně člověka. S touhou, aby všichni přijali dobrou zprávu o Otcově lásce, Ježíš předstupuje jako „Přímluvce“ především na obranu těch, kdo jsou pokládáni za Bohem opuštěné a jsou odsuzováni k zapomenutí a marginalizaci; on se stává hlasem a tváří milosrdného Boha, který „zjednává právo všem utiskovaným“ (Žalm 103,6).
Myslím také na církev, která je povolána, aby se stala „přímluvkyní“, tj. aby bránila člověka: každého člověka a všechny lidské bytosti. Jde o cestu kritického a prorockého rozlišování, které povede k podpoře „celistvého rozvoje lidstva, který respektuje autentickou lidskou důstojnost a identitu i jeho konečný cíl, kterým spočívá v tajemství plného společenství s Bohem v Trojici a mezi námi navzájem“ (Mezinárodní teologická komise, Kam kráčíš, lidstvo?, č. 22)
K tomu na prvním místě musí sloužit hlásání evangelia: osvěcovat člověka a lidskou společnost, aby ve světle Krista a jeho Slova odhalili vlastní identitu, význam lidského života, cenu vztahů a společenské solidarity, nejzazší smysl bytí a úděl dějin.
V tomto ohledu vás chci povzbudit, abyste se se zápalem a velkodušností věnovali službě hlásání evangelia. Ohlašujte evangelium života, naděje a lásky, přinášejte všem světlo evangelia, aby byl chráněn a podporován život každého člověka, muže i ženy, od početí až do přirozeného konce. Nabízejte nové plány, které umožní orientaci a postaví hráz tlakům sekularismu, které hrozí omezit člověka na izolované individuum a lidskou společnost na produkci bohatství.
Je důležité, abyste chránili hlásání evangelia a podoby víry, tak pevně zakořeněné ve vaší identitě a společnosti, před nebezpečím, že se stanou zvykovými, byť by šlo o dobrý zvyk. Živá víra je vždycky prorocká, schopná vzbudit otázky a provokovat: opravdu chráníme lidskou bytost? Bráníme důstojnost člověka a střežíme ji ve všech fázích jeho života? Je současný ekonomický a sociální model skutečně spravedlivý a zakotvený v solidaritě? Je naplněn etikou zodpovědnosti, která nám pomáhá překročit hranice „logiky ekvivalentní směny, logiky zisku jako jediného cíle“ (Benedikt XVI., Caritas in veritate 38), abychom vybudovali spravedlivější společnost?
Drazí bratři a sestry, máme-li pohled stále upřený na Ježíše Krista, našeho přímluvce u Otce, vyrůstá odsud víra zakořeněná v osobním vztahu s Ním, víra, která vydává svědectví, která je schopná proměňovat život a obnovovat společnost. Tuto víru je třeba hlásat novými prostředky a jazyky, také digitálními, a k ní musí být všichni přiváděni a formováni kontinuitou a kreativitou. To platí zvláště pro ty, kdo se právě otevírají setkání s Bohem, vůči katechumenům i vůči těm, kdo začínají znovu, které svěřuji vaší obzvláštní pozornosti.
Vaše svatá patronka, panna a mučednice Devota, ať vás inspiruje svým příkladem a Nejsvětější Panna Maria Neposkvrněná ať se za vás přimlouvá a stále vás vede po všech vašich cestách.
Překlad - zd -
