PODCAST Lev XIV.: Využijme postní dobu k osvobození srdce
Promluva před modlitbou Anděl Páně
Svatopetrské náměstí, neděle, 8. března 2026
Drazí bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli!
Ježíšův rozhovor se Samaritánkou, uzdravení slepého od narození a vzkříšení Lazara osvěcuje od prvních staletí dějin církve cestu těch, kteří o Velikonocích přijmou křest a začnou nový život. Tyto velké evangelní příběhy, které čteme počínaje touto nedělí, jsou určeny katechumenům, zároveň je však znovu vyslechne celé společenství, protože [čekatelům křtu] pomáhají stávat se křesťany, anebo – pokud již křesťany jsme – být jimi autentičtěji a s větší radostí.
Ježíš je skutečně Boží odpovědí na naši žízeň. Jak sám naznačuje Samaritánce, setkání s Ním probouzí v hloubi každého člověka „pramen vody tryskající do života věčného” (srov. Jan 4, 14). Kolik lidí po celém světě hledá také dnes tento duchovní pramen! „Někdy se k němu dostanu,“ psala mladá Etty Hillesum ve svém deníku, „častěji je však studna zasypána kameny a pískem, pak je Bůh pohřben a já ho musím znovu vykopat“[1]. Drazí, těžko najít lepší využití energie než věnovat ji osvobození srdce. Proto je postní doba darem. Vstupujeme do jejího třetího týdne a můžeme se vydat na cestu ještě větším úsilím!
V evangeliu se také píše, že přišli „jeho učedníci a divili se, že [Ježíš] mluví se ženou“ (Jan 4, 27). Mají potíž s přijetím jeho poslání, takže jejich Mistr je nucen provokovat: „Neříkáte přece: ‚Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně?‘ Hle, pravím vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním“ (Jan 4, 35). Pán nepřestává říkat své církvi: „Pozvedni zrak a uznej Boží divy!“ Čtyři měsíce před žněmi není na polích ještě vidět téměř nic. Avšak tam, kde my nic nevidíme, Milost již působí a plody jsou připraveny ke sklizni. Žeň je hojná – možná je málo dělníků, protože jsou zaneprázdněni jinými činnostmi. Ježíš však je pozorný. Pokud by se řídil zvyklostmi, měl by tuto samaritánskou ženu prostě ignorovat; Ježíš s ní však mluví, poslouchá ji, věří jí bez postranních zájmů a bez pohrdání.
Kolik lidí hledá v církvi stejnou jemnost, stejnou připravenost naslouchat!
Jak krásné je, když ztrácíme pojem o čase, abychom věnovali pozornost těm, které potkáváme – takovým, jací jsou. Ježíš zapomínal dokonce i na jídlo, tak velice ho naplňovala touha naplnit Boží vůli, aby dosáhl do hloubi každého člověka (srov. Jan 4, 34). Tak se Samaritánka stává první z mnoha evangelizátorek. Mnozí z jejího městečka, obývaného opovrhovanými lidmi a vyvrženci, díky jejímu svědectví potkávají Ježíše a také v mnoha z nich vytryskne víra jako čistá voda.
Sestry a bratři, prosme dnes Marii, Matku Církve, aby nám pomohla sloužit – s Ježíšem a jako Ježíš – lidstvu žíznícímu po pravdě a spravedlnosti. Není čas na spory mezi jedním a druhým chrámem, mezi „námi“ a „ostatními“ – ctitelé, které hledá Bůh, jsou muži a ženy pokoje, kteří ho uctívají v Duchu a v pravdě (srov. Jan 4, 23-24).
[1] Etty Hillesum, Přervaný život – Deníky z let 1941 – 1943, Karmelitánské nakladatelství, Praha 2005.
Překlad - jb -
