Lev XIV.. v Monaku: Jste povoláni sloužit právu a spravedlnosti
Pozdrav papeže Lva XIV. obyvatelům Monackého knížectví
Vaše Jasnosti, drazí bratři a sestry!
Jsem potěšen, že mohu tento den strávit s vámi a být tak prvním z nástupců apoštola Petra, který navštívil Monacké knížectví – městský stát, jenž vyniká hlubokým poutem spojujícím jej s římskou církví a katolickou vírou.
Vaše země, jež shlíží na vody Středozemního moře a spočívá v samotném srdci zakladatelských států evropské jednoty, nese ve své nezávislosti volání k dialogu a k péči o společenskou vzájemnost. Tyto ideály jsou však v dnešní době vystaveny sílícímu tlaku izolacionismu a domnělé soběstačnosti. Dar nepatrnosti a živé duchovní dědictví zavazují vaše bohatství ke službě právu a spravedlnosti, zvláště v historické době, kdy ostentativní rétorika síly a logika nadvlády poškozují svět a ohrožují mír. V Bibli, jak víte, tvoří dějiny ti malí! Autentické spirituality udržují toto vědomí naživu. Je třeba důvěřovat v Boží Prozřetelnost i tehdy, když převládne pocit bezmoci či nedostatečnosti, neboť věříme, že Boží království je podobné nepatrnému semínku, které se stává stromem (srov. Mt 13,31-32). Tato víra samozřejmě mění svět jen tehdy, pokud neselháváme ve své dějinné odpovědnosti.
Pluralitní složení vaší komunity činí z této země mikrokosmos, k jehož blahobytu přispívá čilá menšina místních lidí a většina občanů pocházejících z jiných zemí světa. Mezi nimi nemálo osob zastává role se značným vlivem v hospodářské a finanční sféře, mnoho je těch, kteří pracují ve službách, a četní jsou také návštěvníci a turisté. Bydlet zde představuje pro někoho privilegium a pro všechny úkol tázat se po svém místě ve světě.
V Božích očích nic neobdržíme nadarmo! Jak Ježíš naznačuje v podobenství o hřivnách, to, co nám bylo svěřeno, nemá být zakopáno pod zem, ale uvedeno do oběhu a rozmnoženo pro dobro Božího království. Tento rozměr je širší než ten soukromý a není utopií: Boží království, kterému Ježíš zasvětil život, je blízko, protože přichází mezi nás a otřásá nespravedlivým uspořádáním moci, strukturami hříchu, které hloubí propasti mezi chudými a bohatými, mezi privilegovanými a vyloučenými, mezi přáteli a nepřáteli. Každý talent, každá příležitost, každé dobro vložené do našich rukou má univerzální určení a vnitřní požadavek: nebýt zadržováno, ale rozdělováno, aby život každého mohl být lepší. Proto nás Ježíš učí modlit se: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ (Mt 6,11); a zároveň říká: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost“ (Mt 6,33). Tato logika svobody a sdílení je základem podobenství o posledním soudu, v jehož středu stojí chudí: Kristus soudce, sedící na trůnu, se ztotožňuje s každým z nich (srov. Mt 25,31-46).
Katolická víra, kterou máte jako jedna z mála zemí světa za státní náboženství, nás staví před svrchovanost Ježíše, která zavazuje křesťany, aby ve světě tvořili království bratří a sester; přítomnost, která nedrtí, ale pozvedá, která nerozděluje, ale spojuje, a která je připravena vždy s láskou chránit každý lidský život v jakémkoli okamžiku a stavu, aby nikdo nikdy nebyl vyloučen z kruhu lidské rodiny. Je to perspektiva integrální ekologie, o níž vím, že vám velmi leží na srdci. Svěřuji Monackému knížectví, pro ono tak hluboké pouto, které ho spojuje s římskou církví, zcela zvláštní úkol prohlubovat sociální nauku církve a vytvářet dobré místní i mezinárodní aktivity, které projevují její transformační sílu. I v málo náboženské, velmi sekularizované kultuře může způsob přístupu k problémům typický pro katolické sociální učení odhalovat velké světlo, které přichází skrze evangelium do našich časů – do doby, v níž je pro mnoho lidí tak těžké doufat.
Díky starobylé víře tak budete odborníky na věci nové: nikoli tím, že se budete honit za pomíjivými statky, často novinkami, které zestárnou během jedné sezóny, ale tím, že budete připraveni čelit bezprecedentním výzvám, jimž lze čelit pouze se svobodným srdcem a osvíceným rozumem. „Velmi dobře chápete,“ říkal svatý Pavel VI. při 75. výročí Rerum novarum, „že k chůzi je zapotřebí světlo, k podpoře sociálního pokroku je zapotřebí nauka [...]; je to myšlenka, která vede život; a pokud myšlenka odráží pravdu – pravdu o člověku, o světě, o dějinách, o věcech –, pak cesta může postupovat upřímně a rychle; pokud ne, cesta se stává buď pomalou, nebo nejistou, nebo tvrdou, nebo bludnou.“ [1] Jsou to slova tak aktuální! Proto vzýváme Marii, Sídlo Moudrosti a Příčinu naší radosti, aby nás myslí, srdcem i rozhodnutími vždy vedla ke Kristu, Knížeti pokoje.
Pax vobis! Que la paix soit avec vous! (Pokoj vám!)
[1] Sv. Pavel VI., Homilie k 75. výročí „Rerum novarum“ (22. května 1966).
Překlad -dv-
