Lev XIV.: Bůh očišťuje člověka od model, které zotročují srdce
Homilie při bohoslužbě na Stadionu Louise II.
Drazí bratři a sestry,
evangelium, které jsme vyslechli (srov. Jan 11,45-57), popisuje krutý rozsudek vynesený nad Ježíšem. Vypráví nám totiž o dni, kdy se členové velerady „rozhodli, že ho zabijí“ (v. 53). Proč k tomu došlo? Protože vzkřísil z mrtvých Lazara; protože vrátil život svému příteli, u jehož hrobu plakal a sdílel bolest Marty a Marie. Právě Ježíš, který přišel na svět, aby nás osvobodil od odsouzení k smrti, je k smrti odsouzen. Nejde o osudovou náhodu, ale o jasnou a promyšlenou vůli.
Rozsudek Kaifáše a velerady vychází z politického kalkulu, jehož základem je strach: Pokud by Ježíš nadále přinášel naději a proměňoval bolest národa v radost, „přijdou Římané“ a zpustoší zemi (srov. v. 48). Místo aby v Ježíši Nazaretském uznali Mesiáše, tedy dlouho očekávaného Krista, náboženští vůdci v Něm vidí hrozbu. Jejich pohled je pokřivený do té míry, že právě znalci Zákona zákon porušují. Zapomínají na Boží příslib daný jeho lidu a chtějí zabít nevinného, protože za jejich strachem se skrývá připoutanost k moci. Zatímco však lidé zapomínají na Zákon, který přikazuje nezabíjet, Bůh nezapomíná na příslib, který připravuje svět na spásu. Jeho Prozřetelnost činí z onoho vražedného rozsudku způsob, jak projevit nejvyšší záměr lásky. Jakkoli podlý byl Kaifáš, „prorokoval, že Ježíš musí umřít za národ“ (v. 51).
Jsme tedy svědky dvou protichůdných pohybů: na jedné straně zjevení Boha, který ukazuje svou tvář jako všemohoucí Pán a Spasitel, na druhé straně utajené jednání představitelů moci, připravených bez skrupulí zabíjet. Neděje se něco takového také dnes? Na křižovatce těchto pohybů je znamení Ježíšovo: Dávat život. Je to znamení, které nachází svůj předobraz ve vzkříšení Lazara, které je bezprostředním proroctvím toho, co se odehraje s Kristem v jeho utrpení, smrti a vzkříšení. V této paschální události Syn dovrší Otcovo dílo mocí Ducha Svatého: tak jako na počátku času Bůh stvořil bytí z ničeho, tak v plnosti času vykupuje každý život ze smrti, která ničí stvoření.
Z tohoto vykoupení pramení radost z víry a síla našeho svědectví, na každém místě a v každém čase. V Ježíšově příběhu je totiž shrnut osud nás všech, počínaje těmi nejmenšími a utlačovanými: i dnes se ve světě kalkuluje, kolik nevinných lidí zabít; kolik falešných důvodů vede k jejich eliminaci! Proti dotěrnosti zla však stojí věčná Boží spravedlnost, která nás vždy vykupuje z našich hrobů, jak tomu bylo s Lazarem, a dává nám nový život. Pán nás osvobozuje od bolesti tím, že vlévá naději, obrací tvrdost srdce tím, že mění moc ve službu, právě když zjevuje pravé jméno své všemohoucnosti: milosrdenství. Je to milosrdenství, které zachraňuje svět: pečuje o každou lidskou bytost, od okamžiku, kdy se rodí v lůně, až do okamžiku, kdy chřadne, a ve vší její křehkosti. Jak nás naučil papež František, kultura milosrdenství odmítá kulturu odpisu.
Hlas proroků, který jsme slyšeli, dosvědčuje, jak Bůh uskutečňuje svůj plán spásy. V prvním čtení Ezechiel ohlašuje, že Boží dílo začíná jako osvobození (Ez 37,23) a naplňuje se jako posvěcení lidu (srov. v. 28). Je to cesta obrácení, přesně taková, jakou prožíváme v postní době. Jde o iniciativu, která se nás týká, není soukromá ani individuální, a která proměňuje naše vztahy k Bohu i k bližnímu.
V první řadě má osvobození podobu očištění od „nečistých model“ (v. 23). Co se tím míní? Tímto pojmem prorok označuje všechny ty věci, které zotročují srdce, které si je podmaňují a kazí. Slovo idol (modla) znamená „malá myšlenka“, tedy omezenost, která umenšuje nejen slávu Všemohoucího, kterého mění v předmět, ale i lidskou mysl. Modloslužebníci jsou tedy lidé s omezeným rozhledem: nechají se unést tím, co upoutá jejich zrak a co je zároveň zaslepuje. A takto se velké a dobré věci této země stávají modlami a proměňují se ve formy otroctví, nikoli pro ty, kterým se jich nedostává, ale pro ty, kdo je hltají a ponechávají přitom bližního v bídě a smutku. Osvobození od model je tedy osvobozením od moci, která se stala nadvládou, od bohatství, které se zvrhlo v chamtivost, od krásy, která se proměnila v marnivost.
Bůh nás v těchto pokušeních neopouští, ale pomáhá slabému a zkroušenému člověku, který uvěřil, že mu život zachrání modly tohoto světa. Jak učí svatý Augustin, „člověk se osvobozuje od jejich nadvlády, když věří v toho, kdo mu dal příklad pokory, aby ho pozvedl“ (De civitate Dei, VII, 33). Tímto příkladem je život samého Ježíše, Boha, který se stal člověkem pro naši spásu. Místo toho, aby nás trestal, ničí zlo svou láskou a naplňuje slavný slib: „Očistím je; budou mým lidem a já budu jejich Bohem“ (Ez 37,23). Pán mění dějiny světa tím, že nás volá od modloslužby k pravé víře, od smrti k životu.
Proto, drazí bratři a sestry, v situaci mnoha nespravedlností, které zraňují lidstvo, a válce, která trýzní národy, neustále zní hlas proroka Jeremiáše, který dnes zazněl jako žalm: „Proměním jejich nářek v radost, útěchu a radost jim vleji po jejich smutku“ (Jer 31,13). Očištění od modlářství, které činí člověka otrokem jiných lidí, se uskutečňuje jako posvěcení, dar milosti, který činí lidi Božími dětmi, bratry a sestrami mezi sebou. Tento dar osvětluje naši současnost, protože války, které ji zkrvavují, jsou plodem modloslužby moci a peněz. Každý zmařený život je ranou na Kristově těle. Nezvykejme si na lomoz zbraní, na obrazy války! Mír není pouhou rovnováhou sil, je dílem očištěných srdcí, těch, kdo v druhém vidí bratra, o kterého je třeba pečovat, a nikoli nepřítele, kterého je třeba porazit.
Církev v Monaku je povolána k tomu, aby vydávala svědectví tím, že žije v pokoji a v Božím požehnání. Proto, drazí, přinášejte svou vírou radost mnohým a ukazujte pravou radost, kterou nelze vyhrát sázením, ale která se sdílí v lásce. Zdrojem této radosti je Boží láska: láska k rodícímu se a potřebnému životu, který je třeba vždy přijímat a pečovat o něj; láska k životu mladému i starému, který je třeba povzbuzovat ve zkouškách každého věku; láska k životu zdravému i nemocnému, někdy osamělému, vždy potřebujícímu starostlivý doprovod. Ať vám Panna Maria, vaše patronka, pomáhá být místem přijetí, důstojnosti pro malé a chudé, místem integrálního a inkluzivního rozvoje.
V dlouhém postu našeho světa, jakkoli kolem nás zuří zlo a modlářství činí srdce lhostejným, Pán připravuje svou Paschu. Znamením této události je člověk: Lazar, povolaný z hrobu; jsme to my, hříšníci, kterým bylo odpuštěno; je to Ukřižovaný, který byl Vzkříšen, Původce spásy. On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), on podporuje naši pouť a poslání Církve ve světě – poslání darovat Boží život. Úkol vznešený a nemožný, pokud nedarujeme svůj život bližnímu. Úkol vzrušující a plodný, pokud naše kroky osvěcuje evangelium.
Překlad - jb -
