Kardinál Parolin: Papežova návštěva v Monaku je pozváním k víře

Massimiliano Menichetti

Monacké knížectví očekává Nástupce svatého Petra. První cesta do Evropy mimo Itálii má být konkrétním znamením blízkosti a povzbuzení ve víře nejen pro společenství malého katolického státu, ale pro celé lidstvo. Kardinál Pietro Parolin, státní sekretář Vatikánu, vyjadřuje naději, že „tato cesta dá nový impuls poslání místní církve a posílí společné úsilí na naléhavých frontách“, jako je obrana života, ochrana stvoření a podpora mezinárodní solidarity.

Eminence, jaký význam má návštěva Svatého otce v Monackém knížectví?

Jak je známo, jde se o první evropskou cestu mimo Itálii, kterou podniká papež Lev XIV., což činí tento výběr originálním. Z historického hlediska má tato cesta také zvláštní význam, protože poslední návštěva biskupa Říma v Monaku sahá až do 16. století, kdy se tam Pavel III. vydal v rámci mírových jednání mezi Karlem V. a Františkem I.

Kromě toho existuje mnoho společných témat významných pro Svatý stolec a Monako – kde je katolické náboženství stále státním náboženstvím –, což je, a to musíme přiznat, v současném evropském kontextu poměrně výjimečné, zejména pokud jde o ochranu života a další bioetické otázky.

Konečně, z 40 000 obyvatel knížectví je asi 10 000 tradičních místních patriotů, kteří zůstávají velmi připoutáni ke svým tradicím a bohoslužbám, které jsou základem jejich identity, jednoty a kontinuity jejich institucí; mám na mysli zejména velké oslavy sv. Devoty na konci ledna. V tomto smyslu papežova institucionální návštěva je v dokonalém souladu s pastorační návštěvou Nástupce svatého Petra.

Monako je jedním z nejmenších států světa. V tomto globálním kontextu napětí a válek, v němž mnozí hovoří o krizi multilaterálního systému, jakým způsobem mohou takové události přispívat k budování mírového a spravedlivého mezinárodního řádu?

V době, kdy se mezinárodní právo jeví jako oslabené a někdy dokonce přemožené „logikou síly“ – spolu s nebezpečným návratem teorií ospravedlňujících preventivní války, které jsou schopny pouze zapálit svět a obrátit sílu v práva v právo na užití násilí – se malé národy ukazují jako přirození strážci multilateralismu. Představují významnou bariéru proti autoritářským tendencím, protože pro malý stát není právní norma břemenem, ale nejvyšší zárukou přežití a svobody.

Dnes se mezinárodní vliv neměří již pouze vojenskou silou, ale morální důvěryhodností a schopností působit jako neutrální mosty smíření. Příklady jako Monako ukazují, že skutečná bezpečnost nespočívá ve zbrojení, ale ve stabilitě vztahů. Trvalý mír musí být především „spravedlivý“, založený na úctě k lidské důstojnosti, a nikoli na vnucených rovnováhách. Často jsou to právě malé státy, které určují globální agendu tváří v tvář existenčním výzvám, jako je ochrana oceánů nebo udržitelný rozvoj – tématům, která neznají geografické hranice a vyžadují společnou odpovědnost.

Svatý otec opakuje, že mír nelze budovat pomocí zbraní. Jaké poselství může vzejít z této první návštěvy v Evropě?

Volba Monaka zapadá také do strategické logiky, která je v souladu s diplomatickou tradicí Svatého stolce. V této cestě lze totiž spatřit návaznost na předchozí pontifikát, který vnímal Středozemní moře jako laboratoř míru, v níž se rozvíjí „soužití rozdílů“. Již v 50. letech Giorgio La Pira rozpoznal hodnotu a geopolitickou roli středomořského prostoru jako klíčového bodu světového míru, odkud „vlna vyjednávání a míru zaplaví národy celé země!”.

Svatý otec však důrazně zdůrazňuje, že podmínkou míru mezi lidmi a národy je jednota s Bohem a se sebou samým. Pouze smířený člověk je schopen vstoupit do dynamiky míru a stát se tvůrcem smíření v každodenním životě.

Monako leží v srdci Evropy a obrací se ke Středozemnímu moři – regionu poznamenanému velkými výzvami: od konfliktů po migraci. Jaké kroky by v této souvislosti měly podniknout evropské země?

V současné situaci závažných konfliktů a intenzivních migračních toků – bilance činí více než 600 obětí ve Středozemním moři jen za první dva měsíce roku 2026, což je nejvyšší počet od roku 2014 – jsou evropské země vyzývány, aby se staly „majákem civilizace a lidskosti“. Vzhledem k hrozbě nekonečných konfliktů a množících se válek je nutné jednat s „odvahou a trpělivostí“ při budování cest dialogu a vyhýbat se podléhání logice zbrojení.

Evropa musí najít inspiraci u svých zakladatelů a přejít od logiky čistě národních zájmů a bezpečnostního egoismu k autentickému projektu integrace a solidarity, postavit do centra každé politiky lidskou důstojnost. V situaci eroze globálních norem jsou evropské státy vyzývány k opětovnému potvrzení primátu mezinárodního práva a k tomu, aby považovaly vyjednávání za jediný nástroj vedoucí ke spravedlivému míru, který není pouze absencí války, ale budováním společně sdílené pravdy.

Pokud jde o migrační výzvu, nelze ji řešit uzavřením se do sebe nebo stavbou zdí, ale řešením hlubokých příčin, které nutí celé národy opouštět svou vlast, a investováním do takzvaného „práva neemigrovat“ prostřednictvím stability a hospodářského rozvoje v zemích původu. Je naléhavé přejít od krizového řízení ke strategické vizi, která spojuje přijímání, ochranu práv a integraci a znovuobjevuje vlastní humanistické a křesťanské poslání. Skutečnou bezpečnost Evropy nelze stavět v izolaci, ale v odpovědné otevřenosti, investováním do mladých lidí a angažovanosti ve prospěch sociální spravedlnosti na obou stranách Středozemního moře.

Středozemní moře bylo často označováno jako „most mezi národy a náboženstvími“. Myslíte si, pane kardinále, že může tuto funkci plnit i nadále?

Středozemní moře není pouze geografickou souřadnicí, ale duchovní a kulturní křižovatkou: v tom spočívá poslání, které nám předává historie. Nejde však o automatické dědictví minulosti, ale o závazek, který je třeba každý den obnovovat prostřednictvím kultury setkávání. Jelikož se mír často buduje právě od hranic, jsou břehy tohoto moře dnes volány, aby se staly trvalými laboratořemi mezináboženského dialogu a politické spolupráce.

Cíl je ambiciózní: proměnit geografickou blízkost ve skutečnou bratrskou blízkost. Navzdory napětí již existuje mnoho „zrnek míru“ – mladí lidé, společenství a církevní prostředí –, která usilují o to, aby rozmanitost nebyla vnímána jako hrozba, ale jako společné bohatství. Naše úsilí, diplomatické i pastorační, směřuje k opětovnému roznícení tohoto světla: Středozemní moře může svět stále učit, že soužití je jedinou cestou ke skutečně lidské budoucnosti.

Jaké povzbuzení přinese papež katolické komunitě knížectví, žijící v mezinárodní a multikulturní společnosti?

Svatý otec přijíždí do Monaka, aby posílil své bratry ve víře, vědom si toho, že svědectví silné katolické komunity – jednotné ve vyznávání víry a v životě zasvěceném službě společnému dobru – může být zdrojem uznání a dokonce i inspirace pro jiné evropské země, které sdílejí stejné kořeny. Konkrétně bude návštěva Svatého otce podnětem k prohloubení života ve víře prostřednictvím hledání pravdy a výzvou k obnovení touhy po vnitřním životě. Navíc univerzální rozměr katolicismu mu dává skutečnou schopnost otevřít se rozmanitosti multikulturní a mezinárodní společnosti prostřednictvím setkání.

Monacké knížectví má dlouhou tradici vztahů s Apoštolským stolcem. Co osobně očekáváte od této návštěvy?

Tato apoštolská cesta není pouze diplomatickým aktem, ale historickou událostí s hlubokým církevním významem. Papež Lev XIV., první papež navštěvující knížectví v moderní době, přichází, aby napsal novou kapitolu ve staletém, plodném přátelství mezi Svatým stolcem a Monakem. Zvolené motto „Já jsem cesta, pravda a život“ (Jan 14,6) představuje živé srdce učení, které Svatý otec chce předat: znovu potvrdit prvenství Krista v době složitých výzev a nejistot.

Navzdory krátké délce cesty nabývá přítomnost Nástupce svatého Petra v předvečer Svatého týdne prorocký rozměr. Monako ukazuje, že katolická víra – ačkoli je státním náboženstvím – neomezuje, ale osvětluje společenský život. Knížectví tak ukazuje, že je možná „zdravá laickost“, v níž spolupráce mezi církví a státem není pouze dědictvím minulosti, ale živou silou schopnou dialogu s modernitou, aniž by ztratila své katolické kořeny.

Věříme, že tato cesta dá nový impuls poslání místní církve a posílí společné úsilí v naléhavých otázkách: ochrana stvoření, obrana života a podpora mezinárodní solidarity, která nezapomíná na nejzranitelnější. Papež Lev XIV. přichází, aby připomněl, že pouze budeme-li kráčet v Pravdě lze budovat autentický a trvalý mír.