Papežův list kněžím (nejen) madridské arcidiecéze
Milovaní synové,
je pro mě velkou radostí, že vám mohu u příležitosti vašeho kněžského shromáždění poslat tento dopis s upřímným přáním jednoty a bratrství. Vašemu arcibiskupovi a každému z vás srdečně děkuji za ochotu setkat se jako kněžský sbor, a to nejen kvůli projednání společných záležitostí, ale také proto, abyste se navzájem povzbudili v poslání, na němž máte všichni podíl.
Cením si vašeho závazku žít a uskutečňovat své kněžství v jednotlivých farnostech, službách a dalších posláních nejrůznějšího charakteru; vím, že častokrát s sebou tato služba nese vyčerpání, složité situace a tiché odevzdání, jehož jediným svědkem je Bůh sám. Právě proto toužím, aby pro vás tato slova byla znamením blízkosti a povzbuzení a aby vaše setkání vytvořilo atmosféru upřímného naslouchání, opravdového společenství a důvěrné otevřenosti vůči působení Svatého Ducha, který nepřestává jednat ve vašich životech a vašem poslání.
Doba, již právě církev prožívá, nás vede k tomu, abychom se neustále věnovali jasné a upřímné reflexi. Ne ovšem proto, abychom byli zaneprázdněni tím, že se budeme neustále analyzovat a řešit coby akutní případy, nýbrž proto, abychom se naučili do hloubky číst okamžik, který právě prožíváme, a poznávat ve světle víry, jaké boje svádíme a jaké možnosti před námi otevírá Pán. Na této cestě se jako stále nezbytnější ukazuje nutnost umět se dívat a cvičit se v rozlišování, abychom mohli stále jasněji vnímat, co právě Bůh koná – častokrát v tichosti a diskrétně – uprostřed nás a našich společenství.
Tato četba přítomnosti se nemůže zbavit kulturního a společenského rámce, v němž žije a jímž se vyjadřuje víra dneška. Mnohdy se setkáváme s pokročilými procesy sekularizace, s rostoucí polarizací ve veřejném diskursu a s tendencí redukovat celistvost lidské osoby a interpretovat ji ideologicky či podle dílčích, nedostatečných kategorií. Právě v tomto rámci se víra vystavuje riziku, že se stane pouhým nástrojem, okrajovou záležitostí nebo čímsi irelevantním v situaci, v níž se etablují takové formy soužití, které se zbavují veškerých odkazů na to, co nás přesahuje.
Toto je, souhrnem řečeno, zásadní kulturní proměna, kterou nelze ignorovat: postupná ztráta společných jmenovatelů. Po dlouhou dobu se osivo křesťanství setkávalo s dobrou a připravenou zeminou, jelikož jazyk morálky, klíčové otázky po smyslu života a určité základní poznatky byly víceméně společné všem. Dnes je tento společný „substrát“ zjevně oslabený. Mnohé předpokládané pojmy, které po staletí usnadňovaly předávání křesťanského poselství, přestaly být zjevnými, mnohdy dokonce srozumitelnými. Evangelium se nesetkává jen se lhostejností, nýbrž s odlišným kulturním horizontem, v němž slova již neznamenají totéž, co dříve a kde se první hlásání nemůže brát jako předem dané.
Toto samozřejmě nemůže být vyčerpávající popis současné situace. Jsem přesvědčen – a vím, že mnozí to zakoušíte ve své každodenní službě – že v srdcích mnoha lidí, zvláště pak mladých, se dnes rodí nový neklid. Absolutizace pohodlí nepřinesla očekávané štěstí; svoboda oproštěná od pravdy nezrodila slibovanou plnost; hmotný pokrok sám o sobě nedokázal naplnit nejhlubší touhu lidského srdce.
Důsledkem je, že převládající východiska spolu s danými hermeneutickými a filosofickými způsoby chápání, jimiž se mnozí pokoušeli vysvětlit lidský úděl, jsou daleko od toho, aby nabídla uspokojivé odpovědi, a místo toho za sebou často zanechávají výrazný pocit přesycenosti či prázdnoty. Právě to je příčina, proč často zjišťujeme, že se mnozí lidé začínají otevírat upřímnějšímu a autentičtějšímu hledání, které – doprovázeno trpělivostí a respektem – vede tyto lidi k novému setkání s Kristem. To nám připomíná, že pro kněze nejde o okamžik odvrácení či rezignace, nýbrž o věrnou přítomnost a velkodušnou disponibilitu. A to vše vzniká tehdy, pochopíme-li, že iniciativa vždycky vychází od Pána, který stále působí a který nás předchází svou milostí.
Zde se rýsuje, jací kněží jsou zapotřebí pro Madrid – a pro celou církev – v dnešní době. Bezpochyby to nejsou lidé určení pro další a další úkoly či pro tlak na výsledky, nýbrž lidé, kteří se stále více podobají Kristu, kteří jsou schopní podepřít svou službu živým vztahem s Ním, vztahem, který se sytí eucharistií a vyjadřuje v pastýřské lásce, příznačné pro upřímný dar sebe sama. Nejde o to, abychom nacházeli nové modely ani abychom redefinovali identitu, kterou jsme obdrželi, nýbrž o to, abychom se vrátili s obnovenou intenzitou k pochopení kněžství v jeho nejautentičtějším jádru: být „druhým Kristem“ (alter Christus); abychom mu dovolili být tím, kdo utváří naše životy, sjednocuje naše srdce a dává konkrétní podobu naší službě, žité v intimním vztahu s Bohem, věrnosti církvi a konkrétní službě lidem, kteří nám byli svěřeni.
Milovaní synové, dovolte mi, abych k vám dnes promluvil o kněžství s využitím obrazu, který dobře znáte: vaší katedrály. Ne abych popisoval budovu, ale abych se z ní poučil. Katedrály – a vůbec všechna posvátná místa – totiž existují, podobně jako kněžství, aby vedly k setkání s Bohem a ke smíření s bratry a sestrami; jejich prvky v sobě obsahují důležité poučení pro náš život a naši službu.
Už při pohledu na průčelí se dozvídáme něco podstatného. Je to první pohled, který samozřejmě neříká všechno, ale který poukazuje, nabízí, zve. Tak také kněz nežije proto, aby se předváděl, ale ani proto, aby se skrýval. Jeho život je povolán k tomu, aby byl viditelný, koherentní a rozeznatelný, byť nebude vždy pochopen. Průčelí není samo sobě důvodem – vede do nitra. A stejně tak kněz není nikdy sám sobě účelem. Veškerý jeho život je povolán k tomu, aby odkazoval na Boha a aby doprovázel na cestě k Tajemství, aniž by se pokoušel uchvátit jeho místo.
Staneme-li na prahu, pochopíme, že dovnitř nemůže vejít cokoli, jelikož uvnitř je posvátný prostor. Práh znamená přechod – nezbytné odloučení. Dříve než vejdeme, zůstává něco venku. A stejně tak se žije kněžství: být ve světě, ale nebýt ze světa (srv. Jan 17,14). Na tomto přechodu se nachází celibát, chudoba a poslušnost; ne jako popření života, nýbrž jako jeho konkrétní podoba, která umožňuje knězi patřit naplno Bohu, aniž by přestal putovat spolu s lidmi.
Katedrála je také společný krov, pod nímž má každý své místo. Také církev je k tomu povolána, a zvláště to platí pro nás kněze: být domem, který přijímá, který chrání a který neopouští. A tak je také třeba žít bratrství mezi kněžími: jako zkušenost společného domu, kde se všichni znají navzájem, jsou zodpovědní jeden za druhého, pozorní vůči životu svého bratra a připravení být si navzájem oporou. Synové moji, nikdo se nesmí cítit vyloučen nebo osamocen ve výkonu své služby! Vzdorujme společně individualismu, který ožebračuje srdce a zneschopňuje poslání!
Vejdeme-li do chrámu, vidíme, že všechno spočívá na sloupech, které podpírají celek. Církev v nich vidí obraz apoštolů (srv. Ef 2,20). Ani kněžský život neobstojí sám o sobě, bez svědectví apoštolů, přijímaného a předávaného v živé tradici církve a střeženého jejím učitelským úřadem (srv. 1 Kor 11,2; 2 Tim 1,13–14). Zůstane-li kněz pevně zakořeněn na tomto základě, vyhne se nebezpečí, že bude stavět na písku neúplných interpretací nebo nepodstatných důrazů, a bude se moci opřít o pevnou skálu, která mu předchází a která ho překonává (srv. Mt 7,24–27).
Než vstoupíme do kněžiště, ukazuje nám katedrála různá místa, nenápadná, ale klíčová: v křestním prameni se rodí Boží lid; ve zpovědnici se neustále obrozuje. Ve svátostech se zjevuje milost jako nejreálnější a nejúčinnější síla kněžské služby. Proto, milovaní synové, slavte svátosti s důstojností a důvěrou, vědomi si toho, že to, co se v nich odehrává, je skutečná moc, která buduje církev, a že svátosti jsou konečný cíl, k němuž míří veškerá naše služba. Nezapomínejte však, že vy sami nejste pramenem, nýbrž řečištěm, a že stejně tak i vy se musíte napájet z této vody. Proto se sami nepřestávejte zpovídat a stále se obracet k milosrdenství, jež ohlašujete.
Z hlavní lodi se otevírají vstupy do jednotlivých kaplí. Každá z nich má svou historii, své zasvěcení. Jakkoli se liší jedna od druhé svou kompozicí a svou výzdobou, všechny mají stejné zaměření; žádná z nich není zakřivená sama do sebe, žádná z nich nenarušuje harmonii celku. Stejně tak je tomu v církvi s jejími různými charismaty a spiritualitami, jejichž prostřednictvím Pán obohacuje a podepírá vaše povolání. Každé charisma a každá spiritualita dostává zvláštní způsob, jakým vyjadřuje víru, všechny však zůstávají orientovány k témuž centru.
Zahleďme se do samého centra, synové moji: zde se zjevuje to, co dává smysl vašemu každodennímu konání a z čehož vyrůstá vaše služba. Na oltáři se skrze vaše ruce zpřítomňuje Kristova oběť v tom nejvznešenějším díle svěřeném lidským rukám; ve svatostánku zůstává Ten, kterého jste přinesli v oběť a který se znovu svěřil do vaší péče. Buďte lidmi adorace a niterné modlitby a učte svůj lid jednat stejně.
Na konci této naší exkurze vám k tomu, abyste byli kněžími, jaké církev dnes potřebuje, dám tutéž radu jako váš svatý krajan, Jan z Ávily: „Buďte zcela jeho.“ (Kázání 57) Buďte svatí! Svěřuji vás přímluvě Panny Marie z Almudeny a se srdcem plným vděčnosti uděluji apoštolské požehnání vám a všem, kteří jsou svěřeni vaší pastýřské péči.
Vatikán, 28. ledna 2026, v den památky sv. Tomáše Akvinského, kněze a učitele církve
papež Lev XIV.
Překlad P. Zdeněk Drštka
