Lev XIV.: Buďte proroky, svědky Boží přítomnosti v dějinách
Homilie papeže Lva XIV. na svátek Obětování Páně
30. světový den zasvěceného života, 2. února 2026
Drazí bratři a sestry!
Dnes, na svátek Obětování Páně, nám evangelium vypráví o Ježíši, kterého Simeon a Anna v chrámu rozpoznávají a prohlašují za Mesiáše (srov. Lk 2, 22-40). Ukazuje nám setkání dvojího pohybu lásky: lásky Boha, který přichází, aby spasil člověka, a lásky člověka, který s bdělou vírou očekává jeho příchod.
Z Boží strany nám skutečnost, že Ježíš je představen jako syn chudé rodiny ve velkolepé jeruzalémské scenérii, ukazuje, jak se nám On sám dává v plném respektu k naší svobodě a v plném sdílení naší chudoby. V jeho jednání totiž není nic, co by nás k něčemu nutilo, ale pouze odzbrojující síla jeho bezbranné nezištnosti. Z lidské strany naproti tomu – v podobě dvou ctihodných kmetů, Simeona a Anny – je očekávání izraelského národa zobrazeno ve svém vrcholu jako vyvrcholení dlouhých dějin spásy, které se táhnou od zahrady Eden až po chrámové nádvoří. Je to příběh vyznačený světly a stíny, pády a vzestupy, kterým však vždy prochází jediná oživující touha: obnovit plnou jednotu mezi stvořením a jeho Stvořitelem. Tak tedy, jen pár kroků od „Svatyně svatých“, se Pramen veškerého světla nabízí světu jako svítilna a Nekonečný se dává tomu, co je konečné, s takovou pokorou, že to téměř nikdo nepostřehne.
Slavíme XXX. Den zasvěceného života v perspektivě této scény a uznáváme ji za ikonu poslání řeholníků a řeholnic v církvi a ve světě, jak nás vybízí papež František: „‚Probuďte svět‘, protože charakteristickým rysem zasvěceného života je proroctví“ (Apoštolský list řeholníkům a řeholnicím k zahájení Roku zasvěceného života, 21. listopadu 2014, II, 2). Milovaní, milované, církev vás žádá, abyste byli proroky: ohlašovatelé a ohlašovatelky, kteří zvěstují přítomnost Pána a připravují mu cestu. Řečeno Malachiášovými slovy, která jsme slyšeli v prvním čtení, církev vás vybízí, abyste se ve svém velkorysém „odevzdání se“ Pánu stali výhní pro zlatníkův oheň a nádobami pro barvířův louh (srov. Ml 3, 1-3), aby Kristus – jediný a věčný Anděl smlouvy, přítomný mezi lidmi i dnes – mohl přetavit a očistit srdce svou láskou, milostí a milosrdenstvím. Jste povoláni, abyste to činili především obětí svého života, zakořeněni v modlitbě a připraveni nechat se strávit láskou (srov. II. vatikánský koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 44).
Vaši zakladatelé a zakladatelky, poslušní působení Ducha Svatého, vám zanechali nádherné vzory, jak tento úkol skutečně naplňovat. V neustálém napětí mezi zemí a nebem se s vírou a odvahou nechali vést, vycházejíce od eucharistického stolu, někteří do ticha klášterních ambitů, jiní k výzvám apoštolátu, další k výuce ve školách, jiní do bídy ulic nebo do nesnází misie. A se stejnou vírou se pokaždé vraceli – pokorně a moudře – k patě kříže a před svatostánek, aby vše obětovali a v Bohu našli pramen a cíl každého svého skutku. Silou milosti se také pouštěli do riskantních podniků, činili ze sebe modlící se přítomnost v nepřátelském a lhostejném prostředí, štědrou rukou a přátelské rameno v kontextech degradace a opuštěnosti, svědectvím pokoje a smíření uprostřed válečných a nenávistných scénářů, připraveni dokonce nést důsledky působení, které jde „proti proudu“ a které z nich učinilo v Kristu „znamení odporu“ (Lk 2, 34), někdy až k mučednictví.
Papež Benedikt XVI. napsal, že „výklad Písma svatého by nebyl úplný, kdybychom neposlouchali také ty, kteří skutečně žili Božím slovem“ (Postsynodální apošt. Exhort. Verbum Domini, 48); proto i my chceme pamatovat na bratry a sestry, kteří nás předešli jako svědkové této „prorocké tradice, v níž si Boží slovo slouží životem proroka“ (tamtéž, 49). Děláme to především proto, abychom pokračovali v jejich díle.
Také dnes jste totiž – skrze sliby evangelních rad a mnohá díla milosrdenství, která konáte – povoláni k tomu, abyste vydávali svědectví ve společnosti, v níž jako by se víra a život stále více vzájemně vzdalovaly ve jménu falešné a reduktivní koncepce člověka; svědectví, že Bůh je přítomen v dějinách jako spása pro všechny národy (srov. Lk 2, 30-31). Abyste vydávali svědectví o tom, že mladý, starý, chudý, nemocný i vězeň mají především své posvátné místo na Jeho oltáři a v Jeho srdci, a zároveň každý z nich je nedotknutelným svatostánkem Jeho přítomnosti, před kterým je třeba pokleknout, abychom se s Ním setkali, adorovali Ho a velebili.
Znamením toho jsou četná „evangelní stanoviště”, která mnoho vašich společenství udržuje v nejrůznějších a nejtěžších situacích, rovněž uprostřed konfliktů. Neodcházejí, neutíkají, vytrvávají, zbaveni všeho, aby se stali připomínkou – výmluvnější než tisíce slov – nedotknutelné svatosti života v jeho nejobnaženější podstatě, aby se svou přítomností stávali ozvěnou – i tam, kde hřmí zbraně a kde zdánlivě vládne arogance, stranické zájmy a násilí – Ježíšových slov: „Varujte se, abyte nikým z těchto nepatrných nepohrdali; neboť […] jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18, 10).
V této souvislosti bych se chtěl zastavit u modlitby starce Simeona, kterou se všichni každý den modlíme: „Nyní, Pane, můžeš propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť mé oči viděly tvou spásu“ (Lk 2, 29-30). Řeholní život – díky svému radostnému odpoutání se od všeho pomíjivého – učí o nerozlučitelnosti nejautentičtější péče o pozemské věci a láskyplné naděje na věci věčné, které jsou již v tomto životě zvoleny jako konečný a výlučný cíl, schopný osvětlit všechno ostatní. Simeon uzřel v Ježíši spásu a je svobodný k životu i smrti. „Spravedlivý a zbožný muž“ (srov. Lk 2, 25) spolu s Annou, která „neopouštěla chrám“ (tamtéž, v. 37), mají zrak upřený na budoucí dobra.
II. vatikánský koncil nám připomíná, že „Církev […] dosáhne plnosti teprve v nebeské slávě […], kdy spolu s lidským rodem také celý svět […] bude dokonale obnoven v Kristu“ (II. vatikánský koncil, dogmatická konstituce Lumen gentium, 48). Také toto proroctví je svěřeno vám, mužům a ženám, kteří pevně stojí na zemi, ale zároveň „jsou neustále obráceni k věčným hodnotám“ (srov. Římský misál, Kolekta slavnosti Nanebevzetí Panny Marie). Kristus zemřel a vstal z mrtvých, aby „osvobodil ty, […] kteří byli celý život drženi v otroctví strachem ze smrti“ (Žid 2, 15), a vy – zapojení do jeho následování z větší blízkosti, máte účast na jeho „zmaření se“, abyste žili v jeho Duchu (srov. II. vatikánský koncil, Dekret Perfectae caritatis, 28. října 1965, 5) – můžete ukázat světu, ve svobodě těch, kdo milují a odpouštějí bez poměřování, cestu k překonání konfliktů a zasévání bratrství.
Drazí zasvěcení a drahé zasvěcené, církev dnes děkuje Pánu a vám za vaši přítomnost a vybízí vás, abyste tam, kam vás Prozřetelnost posílá, byli kvasem pokoje a znamením naděje. Svěřme vaše dílo přímluvě Panny Marie a všech vašich svatých zakladatelů a zakladatelek a společně na oltáři obnovme oběť svého života, kterou jsme Bohu přinesli.
Překlad - jb -
