Promluva Svatého otce Lva XIV. při zahájení mimořádné konzistoře

Drazí bratři,

jsem velmi rád, že vás mohu přijmout a přivítat. Děkuji vám, že jste přišli! Duch Svatý, kterého jsme vzývali, ať nás provází během těchto dvou dnů reflexe a dialogu.

Považuji za velmi významné, že jsme se sešli na konzistoři nazítří po slavnosti Zjevení Páně, a rád bych naši práci zahájil myšlenkou vycházející právě z tohoto tajemství.

V liturgii zaznělo vždy rezonující volání proroka Izaiáše: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři“ (Iz 60,1–3).

Tato slova připomínají začátek konstituce o církvi II. vatikánského koncilu. Přečtu celý první odstavec: „Kristus je světlo národů. Proto tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, má vřelou touhu hlásáním evangelia všemu stvoření (srov. Mk 16,15) osvítit všechny lidi jasem Kristova světla, které září na tváři církve. Církev je totiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva. Proto navazuje na jednání předešlých koncilů a má v úmyslu zřetelněji objasnit všem svým věřícím i celému světu svou podstatu a své všeobecné poslání. Současné poměry zvyšují naléhavost tohoto úkolu církve, totiž působit k tomu, aby všichni lidé, když jsou dnes těsněji spojeni různými pouty společenskými, technickými a kulturními, dosáhli také plné jednoty v Kristu.“ (Lumen gentium, 1).

Můžeme říci, že Duch Svatý po staletí inspiroval tutéž vizi u proroka i u koncilních otců: vizi Pánova světla, které osvětluje svaté město – nejprve Jeruzalém, poté Církev – odráží se na ní a umožňuje všem národům kráčet uprostřed temnot světa. To, co Izaiáš ohlašoval „obrazně“, koncil rozpoznává v plně odhalené skutečnosti Krista, světla národů.

Pontifikáty svatého Pavla VI. a svatého Jana Pavla II. lze celkově pojímat v této koncilní perspektivě, která kontempluje tajemství Církve zcela vepsané do tajemství Krista, a tak chápe evangelizační poslání jako vyzařování nevyčerpatelné energie, která se uvolňuje z ústřední události dějin spásy.

Papežové Benedikt XVI. a František pak shrnuli tuto vizi do jednoho slova: přitažlivost. Papež Benedikt tak učinil v úvodní homilii na konferenci v Aparecidě v roce 2007, když řekl: „Církev neprovádí proselytismus. Rozvíjí se spíše skrze „přitažlivost“: tak jako Kristus „přitahuje všechny k sobě“ silou své lásky, která vyvrcholila obětí na kříži, tak i církev plní své poslání v míře, v jaké ve spojení s Kristem koná všechna svá díla v duchovním a konkrétním souladu s láskou svého Pána.“ Papež František s tímto přístupem naprosto souhlasil a několikrát to v různých kontextech zopakoval.

Dnes jej s radostí opakuji a sdílím s vámi. A chtěl bych vyzvat sebe i vás, abychom věnovali pozornost tomu, co papež Benedikt označil za „sílu“, která řídí pohyb této přitažlivosti: touto silou je Charis, Agape, Boží láska, která se vtělila v Ježíši Kristu a která je v Duchu Svatém darována církvi a posvěcuje každé její konání. Ve skutečnosti tím, co přitahuje, není církev, ale Kristus, a pokud je tím, co přitahuje, křesťan nebo církevní společenství, je to proto, že prostřednictvím tohoto „kanálu“ proudí životodárná síla lásky, která vyvěrá ze Spasitelova Srdce. Je příznačné, že papež František, který zahájil [svůj pontifikát] encyklikou Evangelii gaudium „o hlásání evangelia v dnešním světě” a [svojí] encyklikou Dilexit nos „o božské a lidské lásce Srdce Kristova”.

Svatý Pavel píše: „Caritas Christi urget nos“ (2Kor 5,14). Sloveso sunechei říká, že Kristova láska nás pobízí, protože nás ovládá, obklopuje a připoutává. Je to síla, která přitahuje všechny ke Kristu, jak On sám prorokoval: „Až budu vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě“ (Jan 12,32). V té míře, v jaké se navzájem milujeme, jak nás miloval Kristus, patříme jemu, jsme jeho společenství a On může i nadále přitahovat [ostatní] skrze nás. Vskutku jedině láska je důvěryhodná, jedině láska je hodná víry.[1]

Jednota přitahuje, rozdělení rozptyluje. Zdá se mi, že to potvrzuje i fyzika, a to jak v mikrokosmu, tak v makrokosmu. Abychom tedy byli skutečně misijní církví, tedy církví schopnou svědčit o přitažlivé síle Kristovy lásky, musíme především uvádět do praxe jeho přikázání, jediné, které nám dal poté, co umyl nohy svým učedníkům: „Milujte se navzájem: jak já jsem miloval vás, tak se navzájem milujte i vy.“ A dodává: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,34-35). Svatý Augustin k tomu říká: „Proto nás miloval, abychom i my milovali jeden druhého. Tím, že nás miloval, dal nám pomoc, abychom spojeni vzájemnou láskou a svázáni tak láskyplným poutem, byli tělem Hlavy tak veliké “ (Homilie 65 na Janovo evangelium, 2).

Drazí bratři, rád bych vyšel právě z těchto Pánových slov pro naši první konzistoř a především pro naši kolegiální cestu, kterou jsme s Boží milostí povoláni naplnit. Jsme velmi různorodou skupinou, obohacenou o rozmanitý původ, kulturu, církevní a sociální tradice, formační a akademické cesty, pastorační zkušenosti a samozřejmě také charaktery a osobní rysy. Jsme povoláni především k tomu, abychom se poznali a vedli dialog, abychom mohli společně pracovat ve službě Církve. Doufám, že budeme moci růst ve společenství, abychom mohli být vzorem kolegiality.

Dnes v jistém smyslu pokračujeme v památném setkání, které jsem mohl absolvovat spolu s mnoha z vás hned po konkláve, v „okamžiku společenství a bratrství, reflexe a sdílení, jehož cílem je podporovat papeže a radit mu v jeho závažné odpovědnosti za vedení univerzální církve“ (List o svolání mimořádného konzistoria, 12. prosince 2025).

V těchto dnech budeme mít příležitost prožít společnou reflexi nad čtyřmi tématy: Evangelii gaudium, tedy poslání Církve v dnešním světě; Praedicate Evangelium, tedy služba Svatého stolce, zejména partikulárním církvím; Synoda a synodalita, nástroj a styl spolupráce; Liturgie, pramen a vrchol křesťanského života. Z časových důvodů a aby bylo možné se těmito tématy skutečně hlouběji zabývat, budou vždy pouze dvě z nich předmětem konkrétní diskuse.

Všech 21 skupin přispěje k rozhodnutí, které učiníme, ale protože je pro mě snazší požádat o radu ty, kdo pracují v kurii a žijí zde v Římě, těmi, kdo budou promlouvat, bude 9 skupin z místních církví.

Jsem tady, abych naslouchal. Jak jsme se naučili během dvou shromáždění biskupské synody v letech 2023 a 2024, synodální dynamika v první řadě znamená naslouchání. Každý takový okamžik je příležitostí k prohloubení našeho společného ocenění synodality. „Svět, ve kterém žijeme, který jsme povoláni milovat a kterému máme sloužit i přes jeho rozpory, vyžaduje od církve posílení synergií ve všech oblastech jejího poslání. Právě cesta synodálnosti je cestou, kterou Bůh očekává od církve třetího tisíciletí“ (František, Projev k 50. výročí zahájení biskupské synody, 17. října 2015).

Zítra se budeme zabývat dvěma vybranými tématy s následující průvodní otázkou:

V perspektivě naší cesty v příštím roce nebo dvou letech, čemu by měla být věnována pozornost a jaké priority by mohly nasměrovat činnost Svatého otce a kurie v této otázce?

Naslouchat mysli, srdci a duchu každého; naslouchat jeden druhému; vyjadřovat pouze hlavní myšlenku a velmi stručně, aby mohli promluvit všichni: tak budeme postupovat. Starověcí římští myslitelé říkali: Non multa sed multum! A také v budoucnu bude tento styl vzájemného naslouchání, hledání vedení Ducha Svatého a společné cesty velkou pomocí pro petrinské poslání, které mi bylo svěřeno. Rovněž ze způsobu, jakým se učíme spolupracovat, v bratrství a upřímném přátelství, může vzejít něco nového, co může určovat přítomnost i budoucnost.

Drazí přátelé, již nyní děkuji Bohu za to, že jste tady, a za vaše příspěvky. Kéž nám vždy pomáhá Panna Maria, Matka Církve.

[1] Srov. H.U. von Balthasar, Glaubhaft ist nur Liebe, Johannes Verlag, Einsiedeln 1963.

 

Překlad - jb -

.